Útlou knížku povídek Čáp nejni kondor české písničkářky Radůzy prezentuje vydavatel jako literaturu pro děti a mládež. Zdaleka však nelze říct, že by se jednalo o typické čtení pro děti. Všech třináct poměrně krátkých povídek je sice od začátku do konce „plných dětství“, ale jejich adresáti by už dětmi být spíše neměli, protože zde vylíčená realita je opravdová, neidylická, místy až zvrácená. Příběhy na sebe volně navazují a všechny mají vesměs autobiografický ráz. Jejich vypravěčkou je čtyřletá Raduška, která se sama tajně naučila číst a ve slovníku cizích slov už je u písmene C. Spolu s ní se čtenář přesouvá do východočeských Jenkovic, kam ji její maminka na nějaký čas „uschovala“ k dědovi a babičce. Bylo to na přelomu 70. a 80. let, v době složité rodinné situace, kdy Raduška téměř nic nejedla (a tak nikdo nic nenamítá, když se začne cpát šiškami pro husy), maminku (věčně ve vojenské uniformě) zahlédla jen zřídkakdy a tatínek od nich zrovna odcházel. Než se propletenec vztahů vyřeší a do rodiny zavítá tatínek nový, vyrůstá hlavní hrdinka na syrovém venkově. Zdejší prostředí a každodenní práce jsou nazírány výhradně optikou předškolního dítěte, a právě to dodává textu patřičnou sílu. Zobrazená realita je totiž dívčím pohledem náležitě zkreslená. Některé věci dítě nechápe, jiné si vysvětluje po svém, a aby příběh vyprávěný „nezkušeným děučetem“ fungoval co nejlépe, potřebuje k tomu i dospělejšího čtenáře, který dokáže mít nadhled. Pokud se právě jemu dostane kniha do rukou, vyniknou všechny její přednosti: humor a vtip, zkratka, dobové reálie, naturalistický detail.

Raduška je svým způsobem génius a za čtyři roky toho prožila tolik, že její svérázné vzpomínky na dobu, kdy byla ještě malá a „vyváděla vopravdický hovadiny“, skutečně vydají na drobnou knihu. Ta může zamávat s čistotnými povahami a hygienici by ji možná neměli číst vůbec. V dnešní moderní, popřevratové a jaksi „navoněné“ době, kdy má každý svůj denní přísun jogurtových kultur a všechno je u něj doma jemnější a čistší, může čtyřleté dítě věčně pokousané od blech působit šokujícím dojmem. Kromě blech je hrdinka běžně konfrontována s dalšími zvířaty. Nejčastěji to jsou psi, jejichž přítomnost je v rodině samozřejmostí a kteří věrně olízají všechno jídlo – a také se jim může naházet pod stůl maso, když se nikdo nedívá. K těmto zvířatům se vážou i nejrůznější nemoci a s nimi související smrt. O kondorech se dozvídáme zprostředkovaně z dědečkova vyprávění, a zážitek je to tak silný, že dal název celé knize. Silných zážitků je v textu nepřeberně a klidně by se celý svazek mohl jmenovat i „Hrozně mi ty vajgly chutnaly“ či „Babička hudrá na dědu, ať na mě nedejchá, že mu smrdí z huby“ apod. Uprostřed špinavého a komunistického venkova působí značně kontrastně vypravěččina touha číst a samostatně se vzdělávat. Děvče, které požívá vánoční ozdoby, obsah popelníků a tlačku pro kachny, kupodivu samo porovnává svůj osud s osudem Boženy Němcové, nejraději má Kytici, ale přečetlo i Švejka, Annu Kareninu a Psohlavce.

Čáp nejni kondor zapadá do celkového kontextu autorčiny tvorby. Příznivci Radůzy-písničkářky zajisté ocení i Radůzu-prozaičku. A kdo se s autorkou setká prostřednictvím zmiňovaného textu poprvé, nebude zklamaný. Kniha vydá jen na jeden večer a zůstane po ní dobrá nálada a pobavení.