Už jsme se zmínili, že hinduistická velkorodina je společenství lidí navzájem nerovnoprávných. Rodina, základní společenská jednotka, je odevždy budována v souladu s ideály celé společnosti. V moderní společnosti západní, usilující o ideály demokracie, je vnášena myšlenka rovnoprávnosti i do rodinných vztahů. Hinduismus, společenství hierarchizované svým kastovním systémem do nejmenších podrobností, vytvořil i schéma velkorodiny k svému obrazu. Nedá se ovšem říci, že by tím chtěl některým jejím členům principiálně křivdit. Rozdělení moci a pravomoci (nebo jinak: práv a povinností) tu má zajistit funkčnost, užitečnou dělbu práce i zodpovědnosti. Že toto vymezení užitečné je, dokazuje mimo jiné i opačný příklad: selhávání západních rodin s přebujelým prosazováním rovných práv pro všechny členy a s nevyjasněnou rolí muže, ženy, otce, matky, dětí. Lidská psychika zřejmě snese spíše trochu násilí, vynuceného systémem, ve kterém má jedinec existovat, než absenci jakéhokoliv systému vůbec. A ideál demokracie v západní společnosti i v rodině se v praxi často zvrhne spíš v anarchii.

Na druhé straně je ovšem pravda, že ani hinduistická velkorodina není a nebyla společenstvím ideálním. Nepřijmeme-li některá axiomata hinduistické morálky, např. o podřízenosti ženy muži, bude se nám rozložení velkorodinných práv jevit jako nespravedlivé už ve svém základu, nemluvě o některých projevech výrazně antihumánních, jako je zakořeněná představa, že manželka je odpovědna za život i smrt svého muže, a z toho vyplývající krutý úděl vdov.

V rozložení práv a povinností mezi jednotlivé generace je však klasická hinduistická velkorodina dokonalejším společenstvím než moderní malá rodina, a to jak po stránce etické, tak po stránce funkční.

Nejstarší generace tu má vedoucí postavení déle než na Západě, kde vyřazování starších lidí, plně výkonných a zkušenějších než generace mladší, zato ne tak dravých, má pro společnost nedobré morální, ale často i ekonomické důsledky.

V klasické hinduistické společnosti ve chvíli, kdy nejstarší generace už svou vedoucí roli zastávat nemůže a předá vládu generaci mladší, počne velkorodina plnit svou druhou nejdůležitější funkci, totiž funkci ochrannou pro své slabší členy. Charakteristické pro východní kultury je, že nejstarší generace má kromě hmotného zabezpečení zajištěnu i úctu, předepsanou náboženským mravním kodexem a v praxi opravdu běžně prokazovanou. Velkorodina ovšem také umožňuje, že předtím, než se prarodiče pro své stáří stanou opravdovou přítěží, mohou být ještě dlouho prospěšní péčí o děti. To se v západních segmentovaných rodinách praktikuje jen s obtížemi a nejstarší generace se tu stává „zbytečnou“ daleko dříve, než je vhodné nejen pro ni, ale i pro generaci nejmladší. V indické velkorodině neexistuje problém, kam s dětmi, musí-li oba rodiče odcházet z domu. V tomto početném multifunkčním společenství se vždy najde někdo, kdo musí, ale většinou i chce o ně pečovat.

Právě v péči o své nejslabší členy, nezletilé, přestárlé či nemocné, má velkorodina nesporné přednosti před moderní rodinou nejvýše dvougenerační, která se nadto ještě dále stále více rozpadá na rodiny neúplné či na jednotlivce. Ocitnou-li se tito jednotlivci v úzkých, ať už hmotně, zdravotně či morálně, je na celé společnosti, aby o ně pečovala. Co bez obtíží zvládne velkorodina svým přirozeným chodem, to moderní společnost těžko zvládá mimořádnými opatřeními i při nasazení značných hmotných prostředků, charitativních organizací a záchranných akcí.

Shrneme-li své srovnání, můžeme říci, že moderní malá rodina je společenská jednotka vyhovující člověku v jeho nejaktivnějším věku tím, že mu dává maximální svobodu a minimální omezení, zatímco klasická velkorodina omezuje člověka v jeho nejproduktivnějším období požadavkem disciplíny a ohledů k druhým i odčerpáváním jeho finančních příjmů, zato mu však zajišťuje péči v údobích, kdy sám o sebe pečovat nemůže. Její funkce je tedy daleko komplexnější a snad i společensky lepší.

Aby svou roli mohla velkorodina opravdu plnit, je tu ovšem třeba ještě řady vnitřních i vnějších podmínek. Sebepřísnější a sebedetailnější nábožensko-sociální kodex nezajistí, aby vedle hmotné péče byla závislému jedinci poskytnuta i psychická pohoda, chybí-li citový vztah.

K faktorům vnitřním však přidává nová doba i řadu faktorů vnějších: zhoršení ekonomické situace; migraci kvůli zaměstnání; vzdělání a emancipaci žen a mládeže, tj. rodinných příslušníků, jimž tradičně patřilo podřízené postavení a kteří toto podřízené postavení nyní přestávají s ochotou přijímat. Tyto činitele nejnápadnější i mnohé další působí selhávání tradičních vztahů a v konečné fázi jejich rozpad vůbec.