Knížka pro děti mladšího školního věku Jak se zbavit Mstivý Soni přiláká pozornost adresátů již samotným titulem, prozrazujícím nenucenost vypravěčské polohy a slibujícím dobrodružnost zápletky. Ani jméno autora nemusí být dětem neznámé – Jiří Holub (1975) jim věnoval humorně laděné knížky Kolik váží Matylda (2009) a Vzpoura strašidel (2010). 

Prózou Jak se zbavit Mstivý Soni se Jiří Holub opět přimyká ke čtenářsky atraktivnímu, leč nepříliš frekventovanému žánru humoristické literatury pro děti a mládež. Zápletku staví na odvěkých střetech mezi rozjívenými žáky a pedagogy, kteří děti spoutávají povinnostmi a požadavky na disciplinovanost. V případě páťáků ze Žábokudel se však tento tradiční souboj mění v lítou válku vyhlášenou překvapivě oběma stranami. Učitelka Soňa Ticháčková rozhodně nemíní kapitulovat před promyšlenými záškodnickými útoky uličnických žáků a využívá svého výcviku u tajných služeb k neméně rafinovaným odvetám, za něž si vyslouží svoji přezdívku. Hnacím motorem dětských dobrodružství je tak snaha zbavit se jednou provždy nenáviděné soupeřky. Postupem času děti oceňují učitelčin smysl pro spravedlnost (to když například trýzněné žáky vysvobodí precizně provedenou bojovou akcí z odvykacího kursu pro neposlušné děti, kam je předtím sama uvrhla) a na konci školního roku mezi nimi konečně zavládne příměří.

Příběhy žábokudelských rošťáků jsou líčeny z blíže nespecifikované přímé perspektivy jednoho z nich, což zajišťuje snadnou identifikaci dětských čtenářů s protagonisty prózy. Vypravěčská bezprostřednost si vynutila i používání hovorového jazyka nejenom jako charakterizačního prostředku v dialozích, ale v celé vypravěčské promluvě. Volba hovorových jazykových prostředků je logická ve vztahu ke koncepci prózy, ovšem autor v poloze hovorové a obecné češtiny nesetrvává důsledně, takže jazyková stránka textu působí nevyrovnaně. V souladu s humoristickým zaměřením prózy je užívání afektivních jazykových prostředků (například samotná jména žáků Čalabounová, Žvejkalová, Vřeteno, Žlábek, Vášnivý) a neotřelých slovních spojení i přirovnání, jež nikdy nesklouzávají k vulgaritě a laciné podbízivosti. 

Série pečlivě naplánovaných dobrodružství, která se jejich iniciátorům a aktérům vždy vymknou z ruky, připomíná v mnohém rané příběhy Vojtěcha Steklače o Boříkovi a jeho partě (Boříkovy lapálie, 1970). Tuto spřízněnost podtrhuje rovněž ilustrační doprovod Juraje Martišky, který upomíná na styl ilustrací Adolfa Borna, jež byly nedílnou součástí pozdějších vydání Steklačových příběhů. Holub však využívá ve větší míře humornou nadsázku, s níž některé epizody ústí až v groteskní či absurdní finále. Pointy řady žábokudelských kousků si koledují o kritiku z pedagogických pozic. Zvířata se zde kradou ze zoologické zahrady, netopýr obalený v cementu je vyprán v automatické pračce, při cestování vlakem přijde k újmě několik starších spoluobčanů a ostatně i samo východisko zápletky – snaha zlikvidovat učitelku – by se mohlo jevit jako zavrženíhodné. Holubovo vyprávění však není míněno smrtelně vážně a proti případnému zneužití (na přebalu knihy se vyjadřuje naděje, že „příhody dětí, rodičů i učitelského sboru /…/ vám přinesou spoustu legrace a inspirace pro vlastní rošťárny") se brání právě absurdními hyperbolami, jimiž lechtá čtenářovu bránici.