Americká zpěvačka, hudebnice, výtvarnice, spisovatelka, textařka a básnířka, jedna z hlavních protagonistek amerického punku a nové vlny Patti Smith (1946), odešla jako dvacetiletá do New Yorku, aby se – podle vlastních slov – stala umělkyní nebo aspoň milenkou umělce. Potkala tam svou životní lásku, jen o dva měsíce staršího Roberta Mapplethorpa (1946–1989), začínajícího vizuálního umělce a pozdějšího slavného fotografa. I ona sama se začala věnovat umění: nejprve také výtvarnému, pak poezii, nakonec hudbě. Když Mapplethorpe zemřel na AIDS, slíbila mu Patti Smith, že o jejich několikaletém vztahu a celoživotním přátelství napíše knihu. A po letech se tedy tak stalo.

V roce 2010 vydala knihu vzpomínek Just Kids, která vyšla česky s podtitulem Jsou to jen děti. A za knihu získala jednu z nejprestižnějších amerických literárních cen – Národní knižní cenu v kategorii non-fiction. Název knihy i český podtitul se váží k jedné scéně (s. 47–48), kdy ještě neznámí a velmi mladí milenci Patti a Robert sedí na Washingtonově náměstí v New Yorku a nepokrytě je pozoruje starší manželský pár. Žena řekne manželovi, aby je vyfotil: „Myslím, že jsou to umělci.“ Manžel ale jen pokrčí rameny a řekne: „Jen pojď. Vždyť jsou to jen děti.“ Ano, tehdy byli ještě dětmi, ale časem se to mělo změnit. K umění směřovali oba.

Patti Smith začíná knihu zprávou o Robertově smrti v roce 1989. Když se to dozví od Robertova bratra Edwarda, poslouchá právě Pucciniho operu Tosca a krásnou hrdinčinu árii Vissi d’arte: „Žila jsem pro lásku, žila jsem pro Umění“ (s. 10). Ta árie – či její připomínka – celou knihu rámuje. V závěru se umírající Robert Patti ptá, zda jim umění ublížilo. Patti odpoví, že neví. A v duchu si pomyslí: „Snad ano, ale nikdo toho nemohl litovat. Jen blázen by mohl litovat toho, že propadl umění; nebo svatý“ (s. 237). Ta kniha je tedy nejen příběhem lásky a přátelství dvou lidí, kteří si v mnohém byli tak podobní a blízcí, že o jejich osudovém spojení nemohlo být pochyb, ale na druhou stranu byli i tolik rozdílní, že bylo jasné, že se jejich intimní vztah musí jednoho dne rozpadnout. Je to i kniha o umění a o cestě k němu, o cestě trnité, která však i přes všechny překážky a nepřízně osudu stojí za to.

Patti Smith vzpomíná, že už od dětství měla velkou touhu nějak se vyjádřit. Útěchu čerpala z knih. Hrdinka románu Malé ženy jí ukázala, jak se rodí spisovatelé. Později čte knihu o Diegu Riverovi a sebe sama si představuje jako Diegovu Fridu, „múzu i tvůrkyni zároveň“. „Snila jsem o tom, že potkám umělce, kterého budu milovat, podporovat a budu s ním tvořit bok po boku“ (s. 20). Jistě tehdy mladičká Patti netušila, že se její sen jednou splní. Popisuje své dětství a jako kontrast k němu odlišné dětství Robertovo; její rodina byla poměrně volnomyšlenkářská a tolerantní, zatímco Robert vyrůstal v rodině věřících katolíků, což ho poznamenalo na celý život. Když později přivede Patti poprvé domů, musí oba předstírat, že se vzali. A když se po letech rozejdou, baví se tím, že teď bude Robert doma muset říct, že se rozvedli.

Ostatně důkazem tolerance Pattiných rodičů je to, že Patti jako devatenáctiletá otěhotněla s mladším, nezkušeným chlapcem, dítě porodila a dala je k adopci, protože věděla, že by se o něj nedokázala dobře postarat. Odejde z pedagogické fakulty (rodina tehdy žije v South Jersey, ale Patti se narodila 30. 12. 1946 v Chicagu) a najde si práci v továrně ve Filadelfii, aby se osamostatnila. Tehdy již propadla hudbě (Beatles, Rolling Stones, Bob Dylan) a objevila Charlese Baudelaira a především Arthura Rimbauda, který se stane její celoživotní literární láskou – o mnoho let později touží vypravit se po jeho stopách do Afriky a napsat o něm knihu, nakonec aspoň navštíví jeho rodné Charleville ve Francii. Rimbaudova tvorba i jeho osud jí dodávají sílu a odvahu: „Pro něj jsem psala a snila. Stal se mým archandělem, osvobozoval mě od pozemských hrůz života v továrně“ (s. 29). V červenci 1967 učiní Patti životní rozhodnutí: odejde do New Yorku. Za zvláštních okolností – a aniž to ještě tuší – se hned seznámí s Robertem Mapplethorpem. Než se však potkají znovu a spojí na několik let své životy, žije Patti o hladu a na ulici a hledá práci. Nakonec začne pracovat v knihkupectví. Pak potká Roberta znovu a začnou spolu žít. „V duchu jsem si říkala, že tenhle člověk obsahuje celý vesmír, který ještě musím poznat“ (s. 50). Robert je začínající umělec, tehdy se ale ještě nevěnuje fotografii (dokonce jí spíše pohrdá, ačkoli občas udělá nějakou fotku Patti nebo auto- či dvojportrét), ale maluje, kreslí a touží po instalacích. Jenže nemá dost velký prostor, čas ani peníze. S nimi se ostatně dvojice potýká dlouho. Robert bere spíš jen příležitostné práce, zatímco Patti, která je houževnatější než on, pracuje celé dny, aby je oba uživila a aby se Robert mohl věnovat své tvorbě bez kompromisů. Nikdy to ale nebere jako oběť a je smířená i s tím, že na vlastní tvorbu nemá tolik času. Žijí naplno, intenzívně, objevují svět i svá těla a je to – i přes všechnu bídu – vlastně až idylické.

Ale žádná idyla netrvá věčně. Po roce, v létě 1968, nastává první odcizení způsobené Robertovou probuzenou homosexualitou, do té doby potlačovanou a vlastně neobjevenou. Pro Patti není lehké se s tím vyrovnat, o homosexualitě měla zkreslené představy, o její skutečné podobě nevěděla nic a domnívala se, že správná žena může homosexuála „zachránit“. Robert ale odjede do San Franciska, kde v bohémské čtvrti gayů Castro objevuje sex s muži. Po návratu do New Yorku si najde prvního skutečného milence, Terryho. I Patti si s ním rozumí a tak se o Roberta dělí. Stále ho miluje a nechce ho ztratit. V intimní oblasti se možná odcizili, ale nadále jsou si blízcí pohledem na svět a na umění.

V létě 1969 navštíví Patti se svou sestrou poprvé Paříž; po návratu se s Robertem rozhodnou usídlit v legendárním hotelu Chelsea, kde existuje možnost bydlet výměnou za svá díla (což se ovšem Patti a Robertovi nakonec nepodaří). Občas tvoří spolu a jejich souznění je úžasné: „Nikdo nevidí to, co my, Patti,“ řekne jí jednou Robert. „Kdykoli říkal takové věci, zdálo se, aspoň na ten magický okamžik, jako bychom byli jediní dva lidé na světě“ (s. 95). Popis života v hotelu Chelsea patří k nejlepším pasážím knihy. „Život v Chelsea byl otevřený trh, každý tam měl něco na prodej“ (s. 98). „Hotel Chelsea byl jako domeček pro panenky v Šedé zóně, se stovkami pokojů, z nichž každý byl malým vesmírem. Procházela jsem chodbami a hledala jejich duše, mrtvé nebo živé. (…) Milovala jsem to místo, jeho ošuntělou eleganci a historii, kterou si tak vlastnicky drželo“ (s. 102). Genius loci hotelu je silný. Robert s Patti později dokonce bydlí hned vedle pokoje, v němž bydlel milovaný básník Dylan Thomas. Jednou se tam setkají i se Salvadorem Dalím. Žije tam spousta umělců, hudebníků. Dvojice si pak může dovolit i ateliér v sousedství hotelu, kde mají dost prostoru k tvorbě. Patti čím dál víc píše básně a poslouchá rockovou muziku, o níž pak dokonce začne psát do různých časopisů, mj. i do slavného Rolling Stone. Jednou ji osloví Jimi Hendrix. Zážitkem je koncert a setkání s Janis Joplin. Seznámí se s básníkem Gregorym Corsem a potká i Allena Ginsberga. Setkání s ním patří k nejkomičtějším scénkám v knize: Patti nemá dost peněz na oblíbený sendvič a právě v tu chvíli se v automatu objeví Ginsberg. Patti samozřejmě ví, o koho jde. Ginsberg jí doplatí chybějící peníze, chvíli si s ní povídá a pak se zeptá: „Ty jsi dívka?“ Patti se zeptá: „Je to problém?“ A Ginsberg se zasměje: „Promiň. Měl jsem tě za velmi hezkého kluka“ (s. 110–111). Gregory Corso jí zase doporučí seznam knih, které by měla přečíst. Corso, Ginsberg a William S. Burroughs „byli všichni mými učiteli,“ píše Patti Smith. „Každý z nich prošel halou hotelu Chelsea, mé nové univerzity“ (s. 122).

Patti se postupně dostává od poezie k písňovým textům, ke skládání písní, k hraní na kytaru a ke zpěvu. Na rozdíl od Roberta se vyhýbá drogám, protože má strach z jehel. Až později zkouší trávu a hašiš. Často však paradoxně vypadá jako sjetá a nikdo jí nevěří, že nic nebere. Několikrát zkusí hrát divadlo, než zjistí, že nemá na to, být herečkou. Nicméně vystupování před obecenstvem ji uspokojuje. V jedné hře má hrát lesbu, ale moc jí to nejde. Režisér se jí nedůvěřivě zeptá: „Ty si nepícháš a nejsi ani lesba. Co teda doopravdy děláš?“ (s. 188). Roberta nemůže vnímat přes jeho sexualitu. Robert se věnuje i prostituci, aby si vydělal nějaké peníze. Později má nového milence, Davida, tentokrát už je to ale veřejné, lidi o tom vědí. Milence má i Patti. Jedním z nich je i dramatik a režisér Sam Shepard. Napíšou spolu dokonce hru Ústa kovboje. 10. února 1971 má Patti své první veřejné čtení básní a sklidí úspěch. V té době se Robert začíná intenzivně věnovat fotografování. Kromě sebe samého je mu častou modelkou právě Patti a také jeho milenec David. Patti trefně charakterizuje jeho tvorbu: „Robert zabíral prostory temné lidské vůle a dělal z nich umění. Pracoval bez omluv, obdařil homosexualitu vznešeností, mužností a záviděníhodnou ušlechtilostí. Bez přetvářky vytvářel postavu, která byla zcela mužská, aniž by obětoval ženskou krásu. Nechystal se k nějakému politickému prohlášení, ani nechtěl oznamovat svůj rozvíjející se sexuální postoj… Robert hledal způsob, jak povznést aspekty mužského zážitku, naplnit homosexualitu mystikou“ (s. 173). Jeho tvorba by se dala označit podobně, jako to řekl Cocteau o Genetově básni: „Jeho obscénnost není nikdy obscénní,“ jak uvádí Patti Smith. S Robertem byli „neodvolatelně propleteni“; jejich oddanost přátele mátla. Robertovi vyčítali, že svou homosexualitu spíš zapírá, ale on to dělá proto, aby nezničil vztah s Patti. Jsou spojeni a zároveň plní protikladů. „Naučila jsem se od něj, že protiklad je často nejčistší cestou k pravdě“ (s. 174).

V říjnu 1972 se však rozejdou. Robert potká o pětadvacet let staršího kurátora a sběratele Sama Wagstaffa, který se stane jeho partnerem, obdivovatelem a mecenášem, na kterého Robert čekal celý život a který mu konečně umožní věnovat se naplno umění a dosáhnout úspěchu, slávy i bohatství. Sam ale především Robertově tvorbě rozumí a má ji skutečně rád, což je nejdůležitější. Když Patti konstatuje, že je čas jít, ví, že bude Robert v dobrých rukou a že se jejich cesty vlastně tak docela nerozejdou. Další kapitola knihy se příznačně jmenuje Oddělenými cestami stále spolu: Patti i Robert bydlí nadále kousek od sebe, navštěvují se, volají si, podporují se. Ale pro oba je důležitá změna a oba postupně dosáhnou toho, po čem toužili: Robert se proslaví a Patti vyjde první kniha básní, sestaví kapelu (v knize se nezapomene zmínit ani o svém dlouholetém spoluhráči a spoluautorovi několika písní Ivanu Královi, s. 210) a v roce 1975 vydá své první, dnes již legendární album Horses. Autorem slavné fotografie na přebalu desky není nikdo jiný než Robert Mapplethorpe. V roce 1978 uspořádají Patti a Robert jedinou společnou výstavu. Při té příležitosti si Patti uvědomí, že s Robertem nikdy společně necestovali. „Nikdy jsme neviděli nic mimo New York, kromě toho, co bylo v knihách“ (s. 220). A tak je kniha i poctou New Yorku, bohémskému, naplno žijícímu, pulsujícímu, nebezpečnému, ale přesto plnému příležitostí, jak uskutečnit svůj sen. Nicméně v roce 1979 se Patti odstěhuje do Detroitu, vdá se a má dvě děti.

Závěr příběhu – Robertovo umírání a smrt – je smutný. Ale Patti Smith svůj slib dodržela a po letech napsala (také na základě svých zápisků a deníků) tyto memoáry: čtivé, upřímné, otevřené, nic nepřikrášlující a přitom zároveň poetické. Kdo chce poznat atmosféru bohémského New Yorku na přelomu 60. a 70. let, kdo má rád rockovou hudbu a kdo rád čte o cestě začínajících umělců za svým snem, neměl by si knihu Patti Smith, doplněnou řadou fotografií, nechat ujít. Je to zajímavé, strhující svědectví. Kdo prožil tak bohatý život a potkal tolik osobností, má o čem vyprávět. A nezbývá než souhlasit s citátem Keitha Edwardse na přebalu knihy: „Nemusíte být fanoušek Patti Smith, aby se vám ta kniha líbila!“