Při svém postupu proti proudu času se nakladatelství Argo dostalo již ke druhému nejstaršímu románu Cormaca McCarthyho, amerického jižanského spisovatele, který si po prvotní netečné reakci na takzvanou Hraničářskou trilogii (respektive jejích prvních dvou dílů Všichni krásní koně a Hranice) získal značnou přízeň českých čtenářů díky pozdějším románům Tahle země není pro starý a Cesta. Mnozí totiž objevili, že oproti zmíněné trilogii, která se vyznačuje dlouhými souvětími a pomalým tempem vyprávění, jsou oba další zmíněné romány málem protikladné, Cesta jde ve strohosti až na samou hranici toho, co lze označit za dialog.

Vnější tma pochází z roku 1968 a ve své době, kdy vrcholil optimismus květinového hnutí, trochu zapadla. S Cestou má mnoho společného, tematicky i formálně. Také zde jsou hrdinové na bezcílné pouti, také oni mluví málo nebo vůbec a vypravěč je sleduje nestranným pohledem, jejich činy i to, co se kolem nich děje, jen úsečně a lapidárně zaznamenává. Úsporný styl má opět své opodstatnění, protože to, o čem se tu vypráví, jsou většinou dost ošklivé věci.

Zatímco Cesta se odehrávala v postapokalyptické budoucnosti, prostředí Vnější tmy lze umístit někam do počátku 20. století. Ale podobně jako v případě Cesty tu čas a prostor není příliš podstatný, slouží jako kulisa depresivní metafoře o vině a trestu, v níž se prolínají biblické motivy s lidovými venkovskými baladami. Doba bez automobilů a telefonů nabízí poslední zbytky primitivismu uprostřed civilizace, krajina kdesi v západním Tennessee zase konfrontaci přírodních krás a harmonie s nevyzpytatelným, převážně však agresivním a ničivým lidským elementem.

Děj je poměrně skromný: dva dospělí sourozenci Culla a Rinthy pěšky křižují kraj. Rinthy pátrá po novorozenci, kterého porodila v domovském srubu a její bratr (a zřejmě také otec děcka) ho hned po porodu kamsi odnesl. A Culla jde ve stopách Rinthy. Na svých osamělých toulkách potkávají různé typy lidí, převážně hrubých a podezřívavých, kteří ovšem mají smysl pro jakousi základní pohostinnost, přinejmenším nechají pocestné přespávat po stodolách, dávají jim drobné nádenické práce (ani jeden ze sourozenců nic pořádného neumí) a něco málo jídla. Zatímco Rinthy je při vší své omezenosti v pátrání úporná, její jen o málo bystřejší bratr se vyznačuje odevzdaností, která se místy jeví jako hrdost, jindy jako zbabělost, převážně však jako projev nízké inteligence.

McCarthy pokračuje v tom, co v americké jižanské literatuře načala už Flannery O’Connorová. Vnitřní tma je jistě více alegorií než realistickým románem, přesto však většina postav dost důsledně popírá oblíbená rčení jako Chudoba cti netratí. A to ještě autor Cullovi posílá do cesty trojici úchylných vrahounů, kteří bez motivu a bez varování vraždí málem každého, kdo se k nim připlete příliš blízko. Prostředí románu rozhodně není místem, kde by se chtěl čtenář ocitnout, a to si ještě McCarthy na závěr nechává vskutku hrůznou scénu obzvláště odporného kanibalismu, což je mimochodem prvek, který Vnější tmu opět propojuje s o téměř čtyřicet let mladší Cestou.

Marcel Arbeit, tuzemský specialista na americkou jižanskou literaturu, v doslovu naznačuje, že na Vnější tmu se hodí slova Williama Carlose Williamse o jízdě peklem možná přiléhavěji než na Ginsbergovo Kvílení, k němuž původně patří. Kruté křesťanské peklo, kde Culla s Rinthy rozhodně nejsou pouze na návštěvě jako Dante, to je nepochybně platný výklad této znepokojivé prózy. Po čtyřiceti letech od vydání Vnější tmy už existuje mnoho epigonů onoho drsně nihilistického psaní. McCarthy se od nich liší především tím, že jakkoliv líčí panoptikum bizarních lidských typů a jejich drastických činů, nezdá se, že by chtěl čtenáře nějak ohromovat. Drží si věcný styl, díky němuž má Vnější tma daleko k tomu, čemu se občas eufemisticky říká sugestivní vize. Krutosti a zákeřnosti, které jsou v jeho příběhu páchány, se tu vždy spíše mihnou na pozadí onoho intimního hříchu, který snad chtějí Culla a jeho sestra svou poutí vykoupit. Jejich příběh a jeho vyvrcholení čtenář jen tak nezapomene.