Vlak má zpoždění. Skála na nádraží v Averse koupí kávu z okénka. Motouz vytáhne z cestovní kabely moji polní láhev: voda z ní je tvárná, každý doušek v unavené puse je mládě. Bavlnka si mezitím čte Mickey Mouse, ale hlava mu klesá ke straně a dopředu, vypadá jako rozbitý. Ze zavřené pěsti trčí tmavá žluť kusu housky. Bavlnka je o čtyři roky mladší než já a je umírněný. Je pevný bez útočení, mlčenlivý bez nevraživosti. Přes den jí jenom pečivo, večer ovoce. Jako nějaký kanárek, jako křeček. Maso skoro nikdy, a když ho jí, odstraní všechny žilky a tlusté a všechny matné části, pečlivě porcuje a ohryzává. Jednou, před pár měsíci, si strčil do pusy rukojeť umělohmotné tenisové rakety, takové, co se s ní hraje s molitanovými míčky. Kapiláry kolem úst popraskaly, ale on si toho nevšiml, protože ho to nebolelo. Motouz ho viděla, jak přišel klidně do kuchyně s tou krvavou nekrvácející korunkou kolem pusy, vzal si chleba a šel pryč, a Motouz nevěděla, co si o tom má myslet, jestli se smát nebo křičet. Zato já jsem ho usadil do křesla, vzal jsem fotoaparát a vyfotil jsem ho. Na fotce je Bavlnka, nohama nedosáhne na zem, narudlou pusu má pootevřenou a na horním řezáku je vidět bílá vápníková skvrna. V ruce položené do klína drží nahryzaný věčný chléb.

Na nádraží v Latině nastoupí muž a žena, vejdou do našeho kupé. Uvolníme jim místo, sedají si vedle sebe, on k okénku, ona na prostřední sedadlo; vedle u dveří jsem já; Motouz, Skála a Bavlnka sedí naproti nám.

Jsou mladí, oba mají na sobě džínovou bundu a modré seprané džíny. Černé kudrnaté vlasy, kotlety a knír on, světlé kudrnaté vlasy a červenofialovou šálu ona. Napjaté výrazy lidí, kteří větří něco zlého. Nemluví, ona se upřeně dívá před sebe – na Motouz, do prázdna; on si sundal bundu, vytáhl z kapsy komiks a teď ho znuděně čte, občas přitom pohlédne ven, s pohrdáním vůči tomu venku, vůči definitivně se skládajícímu dni, tak obrovskému a tak zbytečnému.

Jsme si podobní, já a ten muž. I já a ta žena si jsme podobní. Stejný kmen, stejná povaha. Pojídači skla. Jsme temní, nebezpeční, štěrbinky očí hledí do dálky a zaostřují na maličkaté skvrny. Kdyby teď někdo vstoupil do kupé, pomyslel by si, že jsou to mí rodiče. Já, jejich syn. A ti tři, co sedí naproti nám, kdoví, ti tu byli už předtím.

Na nádraží Roma Ostiense se moje nová rodina zvedne a beze slova odejde. Muž sebere ze sedadla bundu a komiks tam nechá. Vstanu, vezmu ho, vrátím se na svoje místo. Moje duševní rozpoložení je úplně normální. Poklidné prohrabování se věcmi, další rozptýlení při čekání, než vústím do Říma. Ale cítím lítost nad ztrátou své improvizované divoké rodiny. Přijímám tedy ten komiks jako dědictví, otevřu ho a propadnu se dovnitř.

Zpočátku jen samé fyziognomie, nerozluštitelné okolnosti. Potom vteřiny přestanou ubíhat a nahustí se jako kapičky oleje na povrchu vody. Říká se tomu koalescence.

Z komiksu se vyklube nádherný odsouzeníhodný subprodukt kreslené pornografie mé doby: dva rámečky na obrázek, celkem čtyři na dvojlist, jako má Diabolik nebo Kriminal. Když se Scarmigliou a Boccou zavítám do našich městských pornohnízd, vždycky tam najdu vedle časopisů s fotkami i ty kreslené. Je tam Jacula, Cosmine, Lucifera, Jolanka. Nejsou tak krásné jako ty se skutečnými těly, ale poskytují větší pole představivosti, jsou rozvratnější, protože nakreslená těla můžou dělat všechno.

Přesednu si na prostřední sedadlo. Po stranách nikdo. Motouz, Skála a Bavlnka jsou daleko naproti mně. Krajina venku se po vláknech odtrhává sama od sebe. Nasadím otrávený výraz, přitisknu lokty k bokům jako vzorný mladý čtenář, moje nadmíru katolické slušné chování – hostie přeměněná v heroin, heroin v hostii, modlitba v porno, porno v modlitbu. Čtu a jsem zmatený.

Uprostřed obrázku je nahé mužské tělo s kníratou tváří, polorozvalené na nízké stoličce vedle manželské postele a s penisem v rukou – obou dvou, vzhledem k jeho rozměrům – sleduje soulož jiného muže, mladšího, spíš blond, s vlkodlačí ženou, která je na tomhle i dalších obrázcích vzývána jako nymfomanka, královna, sexuální bohyně, nevyčerpatelná studnice orgasmů a erotické zřídlo, bezedná vaginální dutina nevýslovných prostorových dovedností a nestoudný ústní otvor, zázračný anální svěrač z látky s vlastností magnetu, kurva, šlapka, hulibrčka a natržená prdel, všemocnou a znepokojivou v kresbě nohou a poprsí, ve vyhladovělé lince očí, ležící současně naznak i na břiše, zkroucená i skloněná, zakloněná i propletená, penetrovaná do pupíku, zboku, zezadu, do žeber a do zátylku, do celého těla, kterého se dotýkám prsty a pokouším se vyhnout, z úcty a z ostychu, různým falickým explozím, jakož i, když se tam objeví, mazlavým výronům semene, a hledám bříšky prstů spíš bělostné ženino tělo, měňavost, vzedmutí oslnivého světla, které z kompaktního přechází v průsvitné, když obracím list a už objevuji v průsvitce obrázek na druhé straně, čímž se obrázek mimo jiné komplikuje svévolnými čárami pronikajícími z líce na rub stránky, vtlačenými do papíru půlměsíčky mých nehtů, vyrytými čárkami segmentujícími sexuální výjev, rozkládajícími syntaxi pohlavního styku na nekonečně malé dílky.

Vlak sebou škubne, rozvzlyká se a mezi obrázky pornosvěta se objeví rozptýlená kreolská holčička. Rozhlíží se kolem. Obrovské penisy, hlubokánské vagíny. Neví, kam se vydat. Bloudí maličká mezi nakreslenými pohyby, znepokojeně si je prohlíží, sama je načrtnutá tenkou linkou, na papíru sotva viditelnou. Na každém kroku div nezmizí. Posadí se vedle kníratého muže, podívá se na něj, dívá se na penis v jeho rukou, obrátí se na vlkodlačí ženu, pozoruje kanibalskou mechaniku penetrace, blonďatého muže vzrušeně se krmícího na proděravělé ženě, blonďatého muže, který se zarazí, otočí se, prohlíží si ji, vstává – pohyblivý úd mezi nohama – přiblíží se k ní, vezme ji za paži, dovede ji až k posteli a strčí ji na tělo ženy, které se rozšíří do všech stran. Blonďatý muž stlačí holčičce hruď, ponoří ji do těla vlkodlačí ženy, nechá ji propadat se na dno jejích tekutých písků, dokud holčička nezmizí a na jejím místě nezbude světlo, které se rozptýlí a vnikne mi do očí.