Edice Europa nakladatelství Academia se specializuje na vydávání nějak historicky významných knižních děl evropských dějin v českých překladech, včetně těch kontroverzních (i dnes musí být intelektuál „kontroverzní“, aby si jej vůbec někdo všiml). Historik biologie najde při čtení nedávno vydané české verze kdysi slavné a obdivované i proklínané knihy Oswalda Spenglera sto a jeden důvod k zamyšlení.

Kniha měla podivné štěstí či smůlu, že její první díl vyšel v Mnichově v roce 1918, jen několik měsíců před německou kapitulací (druhý vyšel roku 1922). Pokud by publikace vyšla řekněme o pět let dříve, mnoho pozornosti by v husté houštině německé učenosti a jejích tlustých „handbuchů“, z větší části poměrně kulturně-pesimisticky a naturalisticky laděných, asi nevyvolala.

Spengler navíc nebyl žádný literární konjunkturalista, který by horkou jehlou spíchl bestseller, těžící z nálad blížícího se konce prohrané války dosud nevídaných rozměrů. Právě naopak, byl to typ kabinetního učence a literáta, který se v mládí živil jako gymnaziální profesor v Hamburku a po roce 1911, kdy zdědil po matce určitý majetek, se usadil v Mnichově a uzavřel se vnějšímu světu. Dokonce odmítl dvě nabízené profesury (1919 Göttingen, 1933 Lipsko), tehdy největší lákadlo a vyznamenání pro každého německého učence.

Ve vzdělané veřejnosti je málo známo, že Spengler, narozený roku 1880 v Blankenburgu v Harzu, neměl vůbec žádné formální historické vzdělání: disertační práci o Hérakleitovi Efezském (Der Metaphysische Grundgedanke der Heraklitischen Philosophie) obhájil r. 1904 v Berlíně, ve stejném roce byl v Halle promován doktorem filozofie a složil státní zkoušku z přírodovědných předmětů – zoologie, botaniky, fyziky, chemie, matematiky – pro výuku na středních školách. Pozoruhodné je téma jeho písemné práce k této zkoušce: týkalo se světločivých orgánů u živočichů (Die Entwicklung des Sehorgans bei den Hauptstufen des Tierreiches) – jak známo, krátce předtím obhájil náš Emanuel Rádl doktorskou práci na téměř identické téma.

Spenglerův styl myšlení i psaní překvapivě připomíná dnes málo známého německého biologa Theodora Eimera (1843–1898, s jeho prací jsem se setkal při studiu dějin poznání živočišných kreseb), jehož díla nepochybně znal, byť je necituje. Spenglerova kniha, psaná velmi literárním slohem a překypující učenostmi z různých oborů, představuje vlastně tlustý soubor esejů. Prozrazuje samozřejmě četné přírodovědné inspirace (do očí bijící právě v pojmu „morfologie“ dějin): jednotlivé lidské kultury, včetně té naší novověké západní, chápe podobně jako živé organismy – mají své skromné začátky, mládí, vrchol a období odumírání.

Kultury jistě nejsou, a v globalizovaném světě obzvlášť, od sebe tak zřetelně oddělené jako třeba zvířata nebo vyšší rostliny, přesto je v jejich bytí něco organismálního. Představa, že ta naše západní se bude šířit, vzkvétat a růst věčně, je snad vhodná do školních katechismů (ve stylu: dva Římy padly, třetí – Rusko – stojí a čtvrtého nebude), pro myslícího člověka je však jasné, že všeho na světě je do času. Je samozřejmě dobrou otázkou, do jakého času. Spenglerovým současníkům, prožívajícím trauma z největší války evropských dějin, se zdálo, že zánik Západu je už zde a že jasnozřivý myslitel uhodil hřebíček na hlavičku. Ani Spengler si pochopitelně nemyslel, že „odumřelé“ kultury vymřou a jejich země se promění v poušť – jen se odsunou kamsi na periferii či jsou proměněny a pohlceny jinými a ztratí svůj původní centrální význam.

Málokdo z pisatelů o dějinách (záměrně nepíši historiků) byl tolik obdivován, citován, kritizován i zatracován jako právě Spengler. V české literatuře jej lze spolehlivě rozeznat třeba v postavě „samotářského královeckého filozofa Wolfa Meynerta“ (autora apokalyptické knihy Untergang der Menschheit) v Čapkově Válce s mloky. Na dochovaných fotografiích nevypadá Spengler se svou holou hlavou, binoklem a komisním a nepřístupným výrazem právě k nakousnutí – to ostatně asi nebylo jeho cílem. Ač byl do značné míry „vlajkovou lodí“ německého nacionálního socialismu a neblaze proslulý Alfred Rosenberg se k jeho dílu s určitými pochybnostmi hlásí, nebyl Spengler aktivním nacistou. Tomuto hnutí se vyhýbal a při jeho náhlém úmrtí v r. 1936 se dokonce vynořily chýry, že byl zavražděn. Spengler umřel pro sebe i nacisty právě včas, protože brzy by se stal osobou krajně nepohodlnou – co s ikonou, která se vzpouzí? Nietzsche by na tom nebyl v případě extrémní dlouhověkosti lépe.

Ne že by snad byl Spengler zastáncem demokracie britského typu – takových bylo po prohrané válce mezi německými mysliteli jen nemnoho –, ale zhlížel se spíše v Mussolinim a přál si socialismus, ne ovšem marxistického, ale pruského typu. Na každý pád lze ve Spenglerově díle vidět mezi válkami relativně běžný modus uvažování v jeho krystalické podobě – a od toho dnes obvyklého se velmi liší.

Opravdu? V jen málo metamorfované podobě nacházíme spenglerovské myšlenky v dnes oblíbené knize Samuela Huntingtona The clash of civilisations… (1996, česky Střet civilizací…, 2001). Chceme-li dnes o nějaké myšlence mluvit, musíme prvně najít Američana či obecně Anglosasa, který ji zastává – kdysi bylo nutné najít příslušného sovětského akademika. Koneckonců Tolkien je se svými ohavnými skřety a noblesními elfy prostořece řečeno pro celý Západ čímsi jako „úředně povolenou formou rasismu“.