I
Když za mnou přišel do kanceláře, usedl do odrbaného křesla a upravil si gestem hodným těch nejlepších filmů dokonalý puk na svých kalhotách, změnil mi život.

Ale v tom okamžiku jsme si to ani on, ani já neuvědomovali. Představil se jako Thomas Carlyle, a jelikož byl vysoký, blond, gentleman a Brit každým coulem, nenapadlo mě to zpochybňovat. Pravda, oči měl, jak se říká, černé jako uhlíky. Ale to nestačilo na to, abych odhalila floutka, který byl za dokonalým dvouřadým oblekem a vypilovaným oxfordským přízvukem dobře schovaný.

Jsem soukromý detektiv. Je mi třicet osm let, v sedmnácti jsem se vdala a v den svých dvacátých narozenin jsem byla rozvedená. Žádost o rozvod jsem podala dva roky předtím, ale soudce ji dvakrát zamítl, protože jsem se mu zdála příliš mladá na to, abych věděla, co chci. Mýlil se. Již po několika týdnech jsem si uvědomila, že se ode mě očekává, že se vypořádám nejen s kupou svých problémů, ale také s horou problémů Denise, svého manžela, muže, o kterém jsem si naivně myslela, že bude znát odpověď na vše. Tehdy mě nenapadlo, že by se „starý“ čtyřiadvacetiletý muž spoléhal na pomoc „holčičky“, jakou jsem byla já, když si potřeboval vyléčit svůj spleen.

Ale nejsem tu, abych mluvila o svém manželství. Faktem je, že jsem rozvedená.

Pocházím z velmi obyčejné rodiny, až na to, že máme příjmení Machiavelliovi. Nejsme ani první, ani poslední s tímto příjmením, ale kvůli předkovi Niccolovi máme těžký život. Skvělý to člověk. Nicméně když řeknete, jmenuji se Machiavelliová, vždy někdo udělá vtip typu: Já jsem Michelangelo anebo: A co jsi provedla s Borgiem.

Jmenuji se Marie Machiavelliová. Má matka Rose, která otce strašně milovala, málem ustoupila a pojmenovala mě Nicoletta. Nicoletta Machiavelli, jen si to představte. Ostatně lidé se mě občas ptají, proč se nejmenuji Nicole. Mám jen jedno vysvětlení. Když jsem měla být pokřtěna, má matka se bezpochyby musela rozhodnout, že se nepodřídí. Chtěla mi říkat Marie. Pojmenovala mě Marie. Nicoletta není ani mé druhé jméno.

Matku přejelo auto, když mi bylo sotva sedm. Jí bylo pouhých osmadvacet. Neustále lituji, že jsem ji nemohla poznat lépe. Mám na ni jen zářivé a nepřesné vzpomínky.

Můj dědeček z otcovy strany se narodil v Toskánsku a opravdu pocházel z rodu toho slavného Machiavelliho, každopádně o tom byl vnitřně přesvědčený. Emigroval se svým synkem v roce 1925 poté, co Mussoliniho černé košile uspořádaly trestnou výpravu do jeho proletářského domku. Chtěli mu jen „nahnat strach“, ale výprava se zvrtla. Při potyčce (mí prarodiče odmítali vypít ricínový olej, kterým se tehdy šikanovali socialisti) babička dostala takovou ránu do hlavy, že zemřela. Viník seděl pár dní ve vězení, ale dědeček nečekal, až se fašisti vrátí. Během týdne svěřil hospodářství bratrovi a se svým jediným synem Orlandem, který se později stal mým otcem a kterému tehdy byly tři roky, odešel do Paříže, kde italský zedník vždy práci najde a kde se utvářela fašistická opozice s představou, že Mussolini bude brzy svržen. Ale to nějaký čas trvalo a můj dědeček našel zajímavější práci ve Švýcarsku.

Když přijeli do Lausanne, bylo mému otci dvanáct a mluvil dobře francouzsky s nepatrným toskánským přízvukem, který zdědil po svém otci (ten se francouzsky nikdy dobře nenaučil) a nezbavil se ho za celý život. Studoval vysokou školu obchodní, získal švýcarské občanství (velmi draze), pofrancouzštil si jméno na Roland a nakonec se stal obchodním jednatelem. Oženil se s Rose pocházející z Yverdonnu a stal se Švýcarem typu Brown nebo Boveri, kteří vnášejí nový vítr a skvěle zapadnou. Protože jsem zůstala jedináčkem, bylo od začátku jasné, že budu obchodním jednatelem. Chodila jsem na lyceum v Lausanne, ve městě, o kterém není co vyprávět.

Je to moc krásné město, ale pokud vás zajímá, musíte se obrátit na někoho jiného. Myslím, že jednou byla v Lausanne podepsána nějaká smlouva, ale to už je dávno. V knize Něžná je noc se Scott Fitzgerald zmiňuje, že v Lausanne najdete ty nejkrásnější dívky na světě a taky hodně korupce. Co se týče dívek, nemohu soudit. Co se týče korupce, Lausanne není hlavní město. A dlouho se dařilo, aby si lidé mysleli, že zde je to s korupcí jako se vším jiným, a to tak napůl. Aféry, které se v posledních letech dostávají na povrch, se nemohou srovnávat s těmi, o kterých se mluví v sousedních zemích.

Zkoušku dospělosti (Francouzi říkají matura) jsem složila brzy. A v té době se také odehrála epizoda mého manželství.

V osmnácti jsem se vrátila domů a můj otec byl tak laskavý a nepoznamenal: „Já jsem ti to říkal.“ (Nejen, že mi to řekl, ale neustále to do vyčerpání opakoval.) Navrhl, ať v nově nabyté nezávislosti začnu studovat univerzitu.

Ze začátku jsem si nemohla vybrat, tak jsem „dělala“ právo, a když jsem si uvědomila, že advokátní komora mi nic neříká, zkusila jsem ekonomii. Získala jsem dobré diplomy a začala pracovat s otcem.

Brzy jsem si uvědomila, že práce obchodního jednatele není můj šálek čaje. Pro mě nic zajímavého. Jakmile jsem mohla být mimo kancelář, hned jsem toho využila.

Aniž bych si toho všimla, stala jsem se odbornicí na vymáhání vleklých dluhů. Můj otec se staral o dopisy, upomínky a jiné formality, protože tak obchodní jednatelé činí odjakživa, a já jsem pátrala v terénu. A tak se ve městě Lausanne rozkřiklo, že pokud se jedná o složitý případ, Marie Machiavelli si ví rady. Výsledek: Jednoho dne jsem se osamostatnila. Můj otec mě varoval, že to pro mě nemá budoucnost – jsem žena, a v tomhle oboru... Říkal, že nebudu mít dost práce. Kdyby byla země v období ekonomického růstu, možná bych nezaměstnaná byla, ale krize se již rýsovala. Časy se změnily, lidé mě dokonce potřebovali, a dokonce čím dál častěji. Pro jednou se můj otec mýlil.

Tuto práci dělám sedm či osm let kromě několika měsíců, kdy jsem byla v Americe na policejní škole, která nabízela několik míst pro evropské stážisty státní policie a soukromé vyšetřovatele.

Stážisté přijeli ze všech koutů světa a potkala jsem tam kolegy, kteří mi jsou do teď užiteční a já jim také. Dokonce jsme tam byli dva francouzsky mluvící Švýcaři, potkala jsem tam také chlapíka jménem Jean-Marc Léon. Stal se z něj inspektor u soudní policie v kantonu Vaud.

Vše zaplatil můj otec, velký grand. Naučila jsem se tam vést systematické vyšetřování. Když jsem se vrátila domů, nevěnovala jsem se už jen vymáhání dluhů. Úspěšně jsem pátrala po manželích, co údajně ztratili paměť, po pohřešovaných manželkách, dětech na útěku, stříbrných příborech, autech, dvou třech uměleckých dílech a jiných věcech.

Stala se ze mě „Marie Machiavelli, vyšetřovatelka“.

Klienti v kanceláři vždy najdou mou sekretářku Sophie. Na svém postu sekretářky si velmi zakládá, protože (cituji) detektivem by nechtěla být ani za nic (konec citace). Ve skutečnosti je mou asistentkou a samostatně pátrá, aniž by opustila kancelář, i když tvrdohlavě trvá na čtyřiceti hodinách pracovní doby týdně a kategoricky odmítá pomoc, o kterou ji někdy, když jsem v úzkých, o půlnoci požádám.

„Máte dostatek přátel,“ řekne mi, „kteří budou s radostí nad ránem procházet bary. Každou takovou záminku jen uvítají. Já ne. Já v noci spím. Jsem sekretářka, a ne komediantka.“

Jakmile Sophie začne mluvit o komediantech, nezbývá než mlčet a utěšovat se, že nikdo jiný takový jako ona není.

Takže Thomas Carlyle.

Vešel do mé kanceláře jednoho jarního rána. Na tváři široký úsměv.

„Tak vy jste Machiavelliová,“ řekl anglicky místo pozdravu.

V tašce nosím pozlacený zapalovač. Je pro prvního, kdo udělá na jméno Machiavelli neotřepaný vtip. Doteď ale nikdy neopustil hlubiny, ve kterých se skrývá.

„Já se jmenuji Carlyle,“ pokračoval. „Thomas Carlyle. Setkání dvou velkých filozofů.“

Ani jsem se neobtěžovala usmát. Thomas Carlyle byl anglický spisovatel z devatenáctého století. Učebnice literatury jsem ještě úplně nezapomněla.

„Velmi vtipné. Právě jste přišel o zapalovač,“ řekla jsem vlídně.

„Já? Ale vůbec ne. Navíc nekouřím,“ a rukou s perfektní manikúrou mi podal vizitku, kde bylo vytištěno „Thomas D. Carlyle, Esq.“

Tak to mě překvapil. Opravdu se jmenoval Carlyle. Váhala jsem, jestli mu mám zapalovač darovat, ale nakonec jsem se rozhodla, že ne. Jednak nekouří, a navíc jeho dokonalá elegance, angličtina z těch nejlepších škol a mimořádná zdvořilost, která čišela z každého jeho póru, mě zarazily.

Myji se, maluji se, chodím ke kadeřníkovi a občas ke kosmetičce a masérce. Ale desetkrát denně se nečešu. Po obědě se přepudrovat není mou hlavní starostí. S oblibou říkám, vzhled je vedlejší. Přesto, když se ocitnu tváří v tvář s někým (mužem či ženou), kdo vypadá jako z módního časopisu, vždy mě to znejistí.

Thomas Carlyle musel vědět, jaký dojem dělá, a vsadím se, že chvíle nejistoty, kterou vyvolává, využívá ke svému prospěchu.

Když si sedal, zamrazilo mě, protože jsem si představila, že jeho elegantní osoba musela vystoupat po mém vratkém schodišti.

Má kancelář se nalézá ve slavné ruině ve čtvrti Rôtillon. V domě žijí samí řemeslníci, keramici, hrnčíři, tkadlena a fotograf.

Tato čtvrť je jedna z nejzajímavějších v Lausanne. Byla velmi lidová, nalepená na kopci Bourg tak, jak se chudoba lepí na záda boháčů. Je to poslední svědectví o tom, jaké bylo Lausanne obyčejných lidí. Před třiceti lety se začalo říkat, že se čtvrť bude renovovat.

Tehdy hlavně chtěli ze čtvrti vystěhovat všechny prostitutky, které se do ní ve třicátých letech nastěhovaly. Když jsem byla malá holka, některé jsem ještě znala. Myslím, že to byly staré ženy z lidu, které uspokojovaly tužby těch nejchudších mužů. Vzpomínám si, že bydlely hlavně v řadě jednopatrových domků, které měly okna do uličky Flon. A když jsme byli malí, rádi jsme před těmi okny se záclonami rychle a se sklopenýma očima pobíhali a užívali si mrazení. Tyto dámy nás pronásledovaly křaplavými hlasy a volaly, ať se vrátíme k mamince, a to honem.

O tento blok domků, které zchátraly, již dlouho probíhá realitní bitva. Téměř nikdo už tu nebydlí, náš dům je jeden z mála, kde se ještě něco děje. Všichni jsme ostatně jen dočasnými nájemci. Naše nájemní smlouvy – pokud je vůbec máme – jsou prodlužovány vždy jen o tři měsíce.

Jistě chápete, že jsem mohla cítit jisté vzrušení, když jsem viděla ve svém domě, který je spíš ruinou, ve svém křesle z blešího trhu, muže, jehož oblek sám o sobě stál tolik, co mé dva až tři roční nájmy. A že jsem si říkala, co takový muž, sám evidentně za vodou, může chtít od člověka, který jako já žije velmi skromně?

„Co pro Vás mohu udělat?“ zeptala jsem se nakonec.
„Slyším, že mluvíte anglicky.“
„Ano, slyšíte. Tedy?“
„Prý jste odbornice na hledání lidí.“
„Kdo vám to řekl?“
„Tvrdila mi to včera na recepci jedna žena. Její jméno si již nevybavím, ale pěla na vás samou chválu. Prý jste našla její dceru, která utekla.“

Mohlo se jednat o půltucet mých bývalých klientek. Nenechal mi čas, abych se víc vyptala.

„Prý jste někdo, kdo vždy najde to, co hledá.“
„To je různé. A koho jste ztratil?“
Zasmál se.
„Kdo vám říká, že jsem neztratil něco spíš než někoho?“
„Neznám vás, pane Cromwelli…“
„Carlyle.“

Rychle jsem se podívala na jeho vizitku.

„Promiňte, pane Carlyle. Budeme muset podepsat smlouvu. Tedy? Koho nebo co chcete najít?“

Lehce zaváhal. Tento okamžik znám. Může člověk v tak závažné věci opravdu důvěřovat ženě? Necítím se znevýhodněná. Někteří z mých dobrých klientů se mi svěřili, že si tuto otázku při první schůzce kladli, než se rozhodli vše vyklopit.

Nakonec se v očích Carlyle otevřela malá dvířka.

„Chtěl bych, abyste pro mě získala jeden dluh. Dlužník mi zmizel. Měl mi přitom dát velkou sumu peněz, dluží mi ji již docela dlouho.“

A vyprávěl mi tak složitý příběh, že vás ho ušetřím. Řekněme jen, že jsem si začala myslet, že přes všechno to královské chování musí být tento muž v obchodních jednáních hlupák, pokud opravdu, jak říkal, půjčil peníze muži, kterého znal jen ze setkání v hotelu, a ten pak rychle zmizel a zanechal za sebou jen falešnou adresu a dlužní úpis.

Když domluvil, viděl na mé tváři úsměv, který měl být vlídný, ale asi vypadal nevěřícně. Dokonalý pan Thomas Carlyle mi lhal. Nic jsem neřekla, ale mé myšlenky se musely odrážet na mém čele, bohužel málo machiavellském. Vstal a chtěl odejít.

„Pokud se mi chcete vysmívat, tak odsud vypadnu.“

Řekl: „Vypadnu, I’ll split,“ jako nějaký sprostý chlápek v džínech. Ihned jsem zvážněla. Něco mi říkalo, že hledané peníze nikdy nenajdu, ale koneckonců, proč se trochu nepobavit. Nějaký volný čas jsem měla.

„Omlouvám se. Vynasnažím se vaše peníze získat zpět, pokud je to v lidských silách. Ale když neznáte dlužníkovu adresu, ani obchodní jméno, ani jiné podrobnosti, dovolte mi říci, že to nebude snadné a výsledek není zaručený.“

Chvíli se na mě upřeně díval a s pozdviženým obočím řekl:

„Promluvme si o vašem honoráři. Kolik to bude?“

Ten snob! Ukázal mi své místo. Byla jsem jen jeho zaměstnanec, nic víc.

Vyndal si šekovou knížku a pero, které ještě zastiňovalo okázalost jeho obleku. Zamrazilo mě při pomyšlení, že jsem mu málem dala ten pozlátkový zapalovač.

Měla bych tu práci odmítnout.

Na vymáhání dluhů jsem olympijská šampionka. Ale pořád jsem měla pocit, že vykradl banku, jeho komplici lup ulili a on chce peníze dostat zpět. Na dveře mého vědomí klepal instinkt. Nech to plavat, šeptal mi.

Něco v Carlylově pohledu mi ale nedovolilo rozum poslechnout. Tak jsem do toho šla.