rozhovor s Junotem Díazem, účastníkem Festivalu spisovatelů 2011

Junot Díaz, nositel Pulitzerovy ceny za rok 2008, je americký spisovatel dominikánského původu.
Narodil se 31. 12. 1968 v Santo Domingu, ale v šesti letech odešel s rodiči do USA. Žije ve státě New Jersey. Univerzitní vzdělání získal v oboru anglického jazyka a výtvarného umění. V současnosti pracuje jako profesor tvůrčího psaní a redaktor.
V roce 1997 vydal svou první knihu (Drown), která zahrnuje povídkovou tvorbu otištěnou původně v nejrůznějších literárních časopisech. Další knihu vydává až po deseti letech. Jde o román, který v překladu Barbory Punge Puchalské vydalo v roce 2009 nakladatelství Argo pod názvem Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda (The Brief Wondrous Life of Oscar Wao). Pojednává o příslušnících rodiny Cabralů Leonů v době Trujillovy diktatury v Dominikánské republice. V USA byla kniha přijata s nadšením jak čtenáři, tak kritiky, kteří ji odměnili již zmíněnou Pulitzerovou cenou.
O autorovi se hovoří jako o jednom z nejpozoruhodnějších amerických spisovatelů posledního desetiletí. V současnosti pracuje na románu s názvem Temná Amerika. Je zakládajícím členem spisovatelské dílny pro autory jiné než bílé pleti (Voices of Our Nations Arts Writin Workshop). 

Anna Tkáčová: Za svůj dosud jediný román Krátký, leč divuplný život Oskara Wajda jste dostal Pulitzerovu cenu. Tématem rodinné kletby, které se v něm objevuje, i způsobem zpracování býváte někdy přirovnáván ke Garcíovi Márquezovi. Vnímáte to jako pochvalu, nebo je to spíš zátěž?
Junot Díaz: Někteří spisovatelé bývají také označováni za Márquezovy epigony. Já se za takového nepovažuji. Budu mluvit o svém díle. Porovnávat mě s Márquezem není správné. Moje literární dráha je velmi mladá, i když já už tak mladý nejsem. Dosud jsem napsal jen dvě knihy. Je to málo. Takového spisovatele ještě ani není možno pochopit. Myslím, že dvě knihy lze považovat spíše za počátek tvorby. Čtenáři mě dosud neznají. Nikdo nečekal, že po první knize povídek napíšu až za dlouho román. Nechci ale říci, že mezi první a druhou knihou nastala hluboká proměna. K tomu srovnání s Garcíou Márquezem. Tuším, že z toho množství hispanoamerických autorů mnoho lidí zná jenom Márqueze. Řekne-li se hispanoamerická literatura, každého prvně napadne Márquez. Je to ušlechtilé gesto, srovnávat mě s ním. Samozřejmě, že mě velmi ovlivnil. Cítím se tím srovnáním spíš zahanben, než abych byl dotčený. Napsal jsem dvě knihy. Můžeme říci, že hrajeme na stejném hřišti. Ale že bych měl jeho úroveň, to si nemyslím. Možná, až napíšu deset, dvacet knih...

Anna Tkáčová: Téma diktatury, diktátor jako protagonista literárního díla, to je konstanta literatur španělsky a portugalsky mluvící Ameriky. Trujillova diktatura v Dominikánské republice inspirovala nejen vás, ale stala se i námětem slavného románu Maria Vargase Llosy Kozlova slavnost. Čím se tato diktatura lišila od ostatních diktatur Latinské Ameriky, že zaujala hned dva tak odlišné spisovatele?
Junot Díaz: Nejprve je třeba pochopit, že mluvíme o Amerikách, včetně USA. Jádrem všech amerických kultur byly plantáže. Z toho vychází všechno. To byl základ Nového světa. Diktatura tady nemá nic společného ani s předkolumbovskými kulturami, ani se západní kulturou. Domnívám se, že postava diktátora má hluboké kořeny spíš než v čemkoli jiném přímo v Amerikách. Jsem přesvědčen, že diktátoři mají mnoho co do činění s plantážníky. Myslím, že Trujillo byl diktátorem par excellence, nejčistší příklad tohoto vztahu mezi plantáží a diktátorem. Příklad vojenského diktátora, v uniformě, příklad fašisty spojeného svými kořeny s šéfem plantáže, pánem domu, který může přikazovat, co se mu zachce. Myslím, že tato postava velmi explicitně ztělesňuje obě tendence. Každý zná takového Mussoliniho, Pinocheta. Ale myslím, že ani Mussolini, ani Pinochet v sobě neobsahují tak silně prvek fašistický i prvek plantážnický zároveň. Trujillo ovládá zemi tak, jako by to byla jeho plantáž. Ostatní diktátoři skrývají svoje konání pod nejrůznějšími hávy nebo vlajkami, jako je nacionalismus, vlastenectví, pod nejrůznějšími ideologiemi, jako je třeba fašismus. Trujillo však v sobě velmi surově koncentruje ideu: já jsem otec, já mohu znásilňovat, já mohu dělat, co se mi zlíbí.

Anna Tkáčová: Jak vypadá Dominikánská republika po Trujillově diktatuře? Jaké stopy zanechala diktatura ve společnosti i v nitrech jednotlivců?
Junot Díaz: Ještě po padesáti letech od skončení diktatury je lid stále traumatizován. Diktatura, trujillát, jak my říkáme, formoval povahy lidí. Poškodil dominikánskou povahu. Dosud přikládáme nesmírný význam autoritám. Stále platí spousta zákonů přijatých za diktatury. Cítíme nepřátelství k Haiťanům, protože Trujillova diktatura byla velmi silně protihaitská a my v tom nepřátelství stále pokračujeme. Těžce se mi to říká, protože jde o můj národ, ale je třeba to vyslovit: z Dominikánců se stal národ informátorů. To poškodilo jedince, společnost, kulturu, všechno, všechno. V mé vesnici ještě dnes existuje tolik tajemství. Existovalo tolik informátorů, lidé se stále bojí mluvit, nevěří sousedovi, nemají v nikoho důvěru. Jsme žoviální, veselí, mnohomluvní, ale jak říkává moje matka, mluvíme hodně, aniž cokoli řekneme. I to jsme se naučili za trujillátu. Dominikánci se stali mistry v zakrývání podstaty. Je velmi těžké organizovat občanské hnutí. I to je následek diktatury.

Anna Tkáčová: Hlásíte se k odkazu hispanoamerických autorů, k vašim nejoblíbenějším spisovatelům patří například Mexičan Juan Rulfo. Kritiky se shodují v tom, že způsob zpracování látky ve vašem románě vychází z tradice těchto literatur. Zároveň jste autorem anglického jazyka. Existuje dnes v USA nějaká skupina anglicky píšících autorů hispánského původu, kteří by se vymykali z kontextu americké literatury a spojoval je nějaký společný literární rys? Něco jako chicanská literatura? Nebo je to výmysl literárních vědců?
Junot Díaz: Nemyslím, si, že by to byl úplný výmysl. Každý spisovatel je však originální. Být jiný, to je součást lidské přirozenosti. Vždycky je nějaký spisovatel, který stojí mimo proud. To je jistě stejné v české literatuře. Nemyslím si, že by mezi hispánskými autory byla nějaká jednotící tendence, autorů je mnoho a jsou různorodí. Bylo by velmi těžké definovat, kdo do takové skupiny ještě patří a kdo už ne. Existuje-li však mezi americkými spisovateli hispánského původu nějaká konstanta, je to zkušenost Hispánce uvnitř Spojených států amerických. Představte si, že jste Američanka hispánského původu. Vždyť jsou Hispánky ještě bělejší, než jste vy, mají oči ještě modřejší. Mají třeba kubánského otce, nebo oba rodiče jsou Kubánci, ale jsou přitom bílé, úplně bílé. I když jsou bílé a byly vychovány ve společnosti bílých Američanů, svůj původ nemohou pominout. Mají hispánské jméno, musejí vysvětlovat, proč se tak jmenují. Musejí vysvětlovat, proč patří k tomu póvlu, za jaký je považována hispánská komunita, i když ve skutečnosti jsou z ní vyčleněny. Ano, společným jmenovatelem hispánských anglicky píšících autorů je tedy zkušenost Hispánce uvnitř USA.

Anna Tkáčová: Odráží se nějak tato zkušenost v jejich literatuře?
Junot Díaz: Ano. Ale jsou autoři, kteří se jí vůbec nedotýkají. Právě proto, že se jí nedotýkají, tato nepřítomnost, neexistence tématu, promlouvá. Je velmi silně výmluvná. Představte si, že jste Romka, ale nikdy se o tom ve svém díle nezmíníte. To hovoří o předsudcích a o postavení takových lidí ve společnosti o mnoho víc. Myslím, že postavení Hispánců uvnitř Spojených států je velmi ojedinělé, všichni spisovatelé hispánského původu se s tím musejí nějak vyrovnat.

Anna Tkáčová: Carlos Fuentes považuje hispánské přistěhovalectví do USA za jakousi kulturní reconquistu ztraceného území. Považuje je za pozitivní jev, který přispívá ke kulturní pluralitě USA. Sdílíte tento jeho názor?
Junot Díaz: Je to metafora, která je hezká jen napůl. Jde o jev mnohem komplexnější, než aby se dal vyjádřit touto líbivou metaforou. Samozřejmě, na území Spojených států amerických po staletí žilo španělsky mluvící obyvatelstvo. Je však třeba mít na paměti, že ještě předtím zde žily původní kultury. A jediný, kdo by měl právo hovořit o nějaké reconquistě, to jsou právě ony domorodé kultury. Boj s nimi vedla hispánská kultura. S ní pak zápolili gringové. Hispánská kultura musela za svoji existenci hodně bojovat. Nikdo nemůže hovořit o Spojených státech amerických, aniž by tuto kulturu opominul. Stejně tak nikdo nemůže hovořit o hispanoamerických zemích, aniž by nebral v potaz moc USA, Kanady. Jsou to bratranci žijící v tomtéž domě. Můžeš spát v přízemí a já v poschodí, ale musíme uznat, že tu existuje nějaký vztah. A když Carlos Fuentes hovoří o reconquistě, myslím, že touto metaforou poněkud smazává slovo vztah.

Anna Tkáčová: Do románu o Oskaru Wajdovi v hojné míře proniká vaše mateřština, prý jej v USA četli se slovníkem v ruce. Jak vaši knihu, nabitou španělskými výrazy a průpovídkami, přijali američtí čtenáři? Nemyslíte, že většina z nich pocházela právě z hispánské komunity? Může být vůbec pro bílého amerického čtenáře kniha plně srozumitelná? A nemyslím jen její jazykovou stránku.
Junot Díaz: Řekl bych, že knihu může pochopit kdokoli. Neříkám to proto, že bych byl nějak velkomyslný nebo že bych byl idealistický. Říkám to proto, že sám jsem čtenář. Fanatický čtenář. Takže čtenářskému „řemeslu“ rozumím. Žádný čtenář nepochopí žádnou knihu do všech detailů. To snad ani není možné. Bylo by nenormální, kdyby mu něco neuniklo. Unikne mu mnoho. Je jasné, že tomu, kdo neumí španělsky, ujde dost. Zároveň mu však kniha hodně dá. Je to otázka chuti číst. Pomineme-li experimentální román, klasický román vždycky představuje svět. A svět sám o sobě je velkou záhadou. Při psaní svého románu a při psaní všech těch španělských vět a průpovídek jsem věřil ve čtenáře. Měl jsem v něj důvěru. Věřil jsem, že pochopí-li čtenář celou tu hru, veškeré to nerd, všechna slova a hry onoho nerd, pochopí-li komiks, nemůže mu uniknout žádný aspekt románu, který by byl důležitý.

Anna Tkáčová: Román má zajímavou formu. Literární osudy rodiny Cabralů Leonů se odehrávají klasicky na jednotlivých stránkách románu, zatímco reálie a historická fakta vztahující se k Trujillově diktatuře jsou popsány v podobě vysvětlivek pod čarou, často v dlouhých odstavcích, byť literárním jazykem plným sarkasmů a černého humoru. Neobával jste se, že čtenáři tyto odstavce vynechají?
Junot Díaz: No to je dobré. A proč by mě to mělo zajímat? Když dokončíte román, patří už čtenářům nebo čtenářkám. Pro mne je to historie, i když jde samozřejmě stále o moje dílo. A je to čtenář nebo čtenářka, kdo moje dílo spoluvytváří. Jestli chce číst jenom příběh, má na to právo. Chce-li pasáže pod čarou zahrnout do četby, je to také jeho právo. Měl jsem chuť ty historické pasáže napsat pod čarou, pro mě to byla jakási hra s autoritou. V rámci té hry by čtenář měl sám rozhodnout, jaký druh literatury čte. Jde o prózu velmi nerd, jde o prózu fantastickou, ale také jde o prózu klasickou, historickou, politickou. Ty pasáže pod čarou čtenáře pohánějí, vybízejí ho, aby věnoval pozornost dějinám. Další impulsy jsou uvnitř vlastního příběhu. Tušil jsem, že budou čtenáři, kteří tyto pasáže vynechají. Ale tak je to správně. Je to stejné, jako když diktátoři podvádějí národ. Lidé nikdy nechtějí číst – jak bych to řekl – moc obětavě. Nechtějí jít do hloubky. Tenhle román je chce ošálit. Nechce nad nimi zvítězit, ale podvést je. Spíše než román je to past. Třeba postava Juniora...

Anna Tkáčová: Říká se, že jde o vaše alter ego.
Junot Díaz: Ne. Junior je krásnější, daleko bystřejší, ale také krutější. Je to taková záhadná postava, manipulátor. To si myslím, že je velmi důležité. Vždycky se svých žáků ptám: jde o román, který mluví o rodině, o rodinných vztazích, o Oskarovi. Proč myslíte, že Oskar v románu nikdy nemluví? Musel jsem nějak definovat diktátora. A jediný diktátor mluví, stejně jako jediný, kdo mluví v románu, je Junior. To je klíčové. Je takovým znamením blížícího se nebezpečí.

Anna Tkáčová: Románový Oskar je vášnivým čtenářem fantastické literatury. Kdesi jste uvedl, že šílenost Nového světa a Trujillovy diktatury lze postihnout pouze skrze fantastickou literaturu. García Márquez se v jednom eseji vyznal, že při psaní svých knih musel svoji fantazii držet na uzdě, protože realita Hispánské Ameriky je daleko fantastičtější než veškerá lidská fantazie...
Junot Díaz: To je jednoduché. Představte si, že se skoro 400 let vede obchod s lidmi. Představte si 400 let, kdy se s lidmi zacházelo jako s dobytkem. Představte si onu obrovskou tmavou matku, která má dospělé děti, jež odvážejí sem k nám, aby nám, pánům, sloužily. Vždyť to je jako nějaký sci-fi příběh. Jak se dá o takových věcech mluvit realisticky? Vždyť je to stejné jako u vás v Evropě. Jak to dělají spisovatelé, kteří chtějí postihnout hrůzy s vražděním Židů za druhé světové války? Ke všem těm faktům, ke všem těm hrůzám se realismus ani nedokáže přiblížit. Člověk musí hledat způsob, jak proniknout do mozku, do nitra lidské bytosti, k jejímu srdci. Musí hledat způsob, jak vytvořit most mezi těmi hrůzami a čtenářem, aby i on se mohl k oněm hrůzám přiblížit. Právě proto hledáme metafory. Realismus nestačí. Proto si myslím, že magický realismus, sci-fi... Nevím, jestli čtete sci-fi. Ale sci-fi, stejně jako hororové nebo romantické příběhy, slouží k tomu, aby spisovatelé mohli zpracovat téma, jehož se realistickým způsobem nikdo nechce dotýkat. Například v gotickém románu najdeš incest, všechno, co se odehrává mezi lidmi a čeho se nikdo nechce dotýkat. Ale v určitém literárním žánru o takových věcech mluvit můžeš. Naše kultury jsou velmi vypjaté. A k jejich postižení volím vypjaté žánry.

Anna Tkáčová: Více než hlavní hrdina Oskar mě zaujala postava jeho matky, Belicie Cabralové. Je pro mě ztělesněním dominikánské, respektive hispanoamerické povahy: padá hluboko, dostane se až na dno, téměř zemře, ale zdvihne se a jakoby posílena znovu čelí osudu, v románě představovaném kletbou fukú. Nad osudem přesto nezvítězí. Myslíte, že hispánská Amerika může svůj neblahý osud daný neobyčejnými dějinami založenými na střetu dvou odlišných kultur a otroctví někdy překonat? Nebo chcete prostřednictvím osudů svých hrdinů naznačit, že svou dějinnou kletbu nikdy nepřekoná?
Junot Díaz: Tady už nejde jen o hispánskou Ameriku. To je záležitost celého světa. Žijeme všichni pod stejným režimem. To, co začalo v Karibiku a Hispanoamerice, vládne teď celému světu. Latinská Amerika byla laboratoří chicagské ekonomické školy. Samozřejmě, že hispánská Amerika se musí snažit překonat svůj osud. Musí se o to snažit celý svět. Tady už nejde o jednu zemi, jde o celý svět. Nepřekoná-li však současný systém celý svět, nepřekoná ho ani Hispanoamerika. To je velmi významný úkol. Jsem v tomto ohledu velký utopista, stále ještě. Nechci být realistou. Vidím, jak nás kapitalismus ovládá, vidím nezdar pokusu o socialismus. Chci vidět svět takový, jaký je, se všemi jeho krutostmi, ale zároveň si chci uchovat sen o lepším světě. Myšlenku, že se nám tento systém podaří překonat. Na Belicii mě fascinovalo, že v sobě sice měla hodně ošklivého, ale měla jakousi energii, vůli ke změně. Neměl bych ji rád jako matku, ale respektoval bych ji.

Anna Tkáčová: Zatímco Oskar utíká před realitou do světa knih a fantazie, Belicia se osudu staví čelem. Ve světle jejího chování se mi tolik zdůrazňovaný dominikánský, respektive hispanoamerický mačismus jeví jako falešný mýtus. Byla to Belicia, žena, kdo zaujal postoj, jaký bych očekávala spíš u muže. Obecně se mi ženské hrdinky vašeho románu zdají být mnohem silnější než mužští hrdinové. V čem tedy spočívá onen zdůrazňovaný mačismus, necháme-li stranou sexuální otázky?
Junot Díaz: Mačismus se mi zdá velmi významnou veličinou. Nepotřeboval jsem ve svém románu mužského hrdinu, silného muže, aby bylo vidět, jakou má moc. Vždyť ženy jako takové svými postoji často udržují tyto struktury. Byla to součást záměru. Nepotřeboval jsem v románu mít postavu Oskarova otce, ani žádného jiného. Mužské postavy jsou na okraji celého vyprávění. Oskar je pitomec a Trujillo tu působí jako nad-otec. Z něj vychází veškerý patriarchalismus, mačismus, veškerá maskulinní moc. Je jako duch, jako přelud. Mužský prvek jako ideologie je tu jako přelud. Ve všech vztazích, ve všech osudech hrdinů je pak lépe vidět, jak mačismus působí, jak zraňuje lidi, jak narušuje všechny vztahy.

Anna Tkáčová: Kdesi jste prohlásil, že čtení je způsob, jak být mimo. Mimo konzum, mimo prostor, v němž člověk může být ovládán. Že četba navrací člověka k jeho lidské podstatě. Máte nějaký recept na to, aby lidé více četli a lépe tak chápali svět, který je obklopuje, a tím pádem sebou nenechali manipulovat?
Junot Díaz: To je velmi těžké. Věnovat se slovu znamená, že nikdo nemůže slovo proti tobě zneužít. Nebo lépe, nemůže ho proti tobě zneužít tak snadno. Čtení pomůže člověku žít ve společnosti, jakou máme, a přitom být v kontaktu s jinými ideami, jinými lidmi a jinými kulturami. Nepřekvapuje, že v kapitalistických zemích je umění a literatura tím prvním, co chtějí zničit, protože narušují jejich systém. Četba a umění v nás probouzí člověka. Přitom nechci být romantikem. Základem kapitalismu je soutěžení. Ale čtenář, ten, kdo čte, nesoutěží. Žít v umění, být umělcem, to narušuje soutěžení, princip fungování tohoto systému.

Anna Tkáčová: Argentinský básník Juan Gelman kdysi prohlásil, že poezie je kapitalismu nepřátelská, protože čtenáře poezie nemá pod svou kontrolou.
Junot Díaz: Svatá pravda.

Anna Tkáčová: Založil jste dílnu tvůrčího psaní pro spisovatele jiné než bílé pleti (Voices of our Nations Arts Writing Workshop). Co vás k tomu vedlo? Je nutný takový způsob pozitivní diskriminace? Znamená to, že spisovatel bílé pleti se dílny zúčastnit nemůže?
Junot Díaz: Všechno je obsaženo v anglickém názvu: hlasy umění našich národů. Celá dílna je naopak pojata jako způsob protestu proti diskriminaci. Když si ženy v dominantní mužské společnosti založí nějakou organizaci, chtějí být solidární, v tom přeci není nic diskriminačního, není to namířeno proti nikomu. Je jenom malá vrstva lidí, kteří by v tom viděli diskriminaci někoho jiného. Jenom ten, kdo chápe, v jaké situaci, v jaké kultuře ty ženy žijí, může pochopit jejich snahu se sdružovat. Jen ten, kdo si myslí, že neexistuje rasismus nebo sexismus, může v takovém sdružování vidět diskriminaci, byť pozitivní. Kdo nechápe kulturu, v níž fungujeme, může mít pocit, že jde o cosi z jiného světa. Mám v dílně mnoho bílých studentů. V mé dílně jsou lidé všemožných ras, tak v čem je problém?

Anna Tkáčová: Z pohledu střední Evropy se může zdát zvláštní založit dílnu pro spisovatele „nebílé“ pleti. Ale v podmínkách USA se mi to zdá celkem pochopitelné...
Junot Díaz: USA mají cosi, co nás odlišuje, co nás všechny sjednocuje. Je to idea institutu občana a celá historie hnutí za občanská práva. Myslím, že země, která tímto neprošla, nemůže dobře pochopit princip Spojených států amerických. Evropa ještě potřebuje projít tímto stadiem hnutí za občanská práva. Evropa je stále přesvědčena, že je civilizovaná, že je pokroková, že jsou to jen američtí gringové, kdo se posedle zajímají o problematiku rasismu. Je ale třeba, aby všichni pochopili, jak fungujeme, pokud jde o rasy. Myslím, že moje dílna je mnohem pozitivnější jev, než jakým by bylo se tvářit, že žádný rasismus neexistuje. Dílna představuje velkou část práce, kterou dělám. Věnovat se žákům, studentům, to je velká část práce, kterou vykonávám. Je to služba určité komunitě a to je velmi významné. Člověk barevné pleti, který slouží komunitě lidí barevné pleti. Dávám této komunitě část sebe sama.

Anna Tkáčová: Svoji knihu jste napsal anglicky, pro španělské vydání ji přeložila překladatelka. Nemáte chuť napsat nějaké svoje dílo španělsky?
Junot Díaz: Ani ne. Angličtina, to nebyla volba. Nebo lépe řečeno, mohl jsem si vybrat, mohl jsem psát španělsky. Nezapomeňte ale, že jsem z Karibiku. Nejsem Evropan nebo nějaký gringo, který přikládá jazyku takový význam. Pro obyvatele Karibiku změna jazyka není ničím novým. V Karibiku se jazyk střídal každých sto let. V Dominikánské republice se mluví španělsky, na Haiti francouzsky, na vedlejším ostrově holandsky. Holandsky, představte si to. Náš soused v Dominikánské republice mluvil čistou angličtinou. Do všech těch jazyků se ještě míchá kreolština. Pro obyvatele Karibiku není v jazyce obsaženo nic příznačného. Změna jazyka, to opravdu není nic nového. Jsem velmi flexibilní. Žil jsem celý život v prostředí, kde španělština nikdy neexistovala bez angličtiny a naopak. Jazyk? Ten nic neznamená.

Junot Díaz - podrobně na Wikipedii