Miloš Kratochvíl je velmi pilný autor knížek pro děti. Ta nejnovější má název Kočkopes Kvído. Čtení o strakatém „dvojzvířeti“ čtenáře zpočátku nadchne, v průběhu děje však zjistí, jak pravdivé je staré úsloví o nahrazování kvality kvantitou. Příběh je zbytečně dlouhý, se spoustou nezáživných pasáží a s hádavými, závistivými postavami jak ze světa lidí, tak zvířat.

Kočkopes Kvído je veliká kniha plná barevných obrázků, má 176 stran a je určena dětem od sedmi let. Na první pohled vypadá lákavě. O vizuální stránku se postarala Kratochvílova „dvorní ilustrátorka“ Markéta Vydrová. Přesto tohle všechno během čtení „nějak nefunguje“. Bystřejší začínající čtenáři tomu nejspíš přijdou na kloub: může za to rozvláčný děj i nesympatické hlavní postavy. Kapitoly na sebe úzce navazují, přesto čtenářovu pozornost udržují spíše další ilustrace než samotný příběh, který se zbytečně zadrhává a tvoří „hluchá místa“. Ta lze snadno přeskakovat, aniž by se ztratila „nit vyprávění“. A to rozhodně není znakem kvalitní literatury.

„Mile potřeštěný příběh“ (z knižní anotace) s abnormálním zvířecím hrdinou mnohým čtenářům připomene podobného pohádkového hrdinu z dřívějších dob, a sice maxipsa Fíka. Příběhy přerostlého mluvícího psa měly také primárně pobavit nejmenší adresáty. Jenomže základní existenciální otázky typu co jsem zač, proč jsem jiný si vyřešil Fík hned v prvním, popřípadě ve druhém díle. Pak už se svou existencí ve světě lidí neznepokojuje a naplno prožívá své příběhy. Kočkopes Kvído toto řeší ještě na straně 120 a po tři čtvrtiny poměrně dlouhé knihy stále není přijat do rodiny, ve které se nezištně zrodil. Vinu na tom nejvíce nese úzkoprsá, maloměstská společnost, ale i neprůbojná, zdrženlivá povaha samotného „papírového křížence“ kočky, psa a papouška. Své pevné „místo ve společnosti“ marně hledá i Kvídova stvořitelka Týna. Nemá sourozence ani přátele, pouze přísné rodiče. Nezkažená dětská duše zřejmě dokáže divy, a tak ze zmuchlaných výkresů v odpadkovém koši zázračně vznikne Kvído. Tím ale nezačíná žádná legrace a dobrodružství, a už vůbec se tím neřeší problém Týnina osamocení. Naopak propast mezi světem dětí a dospělých se prohlubuje, vyostřují se namyšlené, sobecké charaktery postav (rodiče, sousedé, náhodní kolemjdoucí a zvířata v okolí). Kvído se nesmí ukazovat venku, udělal by úřednické rodině ostudu. Týnina postava, která už doma raději jen šeptá, mizí do pozadí (je poslána do školy) a kočkopes na zahradě prožívá rozhodující dilema: být kočkou, anebo psem? Nesmyslná ultimáta většinou dává puntičkářský bankovní úředník (Týnin tatínek) a nikdy k ničemu nevedou. O ničem jiném kniha Kočkopes Kvído není. Samozřejmě, že se Kvído nijak nerozhodne. Samozřejmě ke konci vykoná hrdinský skutek a stane se miláčkem domácnosti, schéma příběhu je velmi snadno předvídatelné a ničím čtenáře nepřekvapí.

„Komu chybí legrace, ten jednou unudí sám sebe. Je to něco jako nemoc.“ Tuto myšlenku prosazuje vypravěč na počátku příběhu jako důležité životní krédo a od té chvíle se všemožnými triky (vtipy, slovní hříčky, záliba ve složeninách, trefné pojmenování postav, nadsázka atd.) snaží tuto myšlenku uplatnit v rámci celého vypravování. Zda je celkově kniha spíš legrační, nebo nudná, to ať posoudí každý čtenář sám. Autorský záměr však evidentně na mnohých místech selhává, přinejmenším v rovině postav. Citově chladný tatínek několikrát staví ptačí budku a psí boudu a nejspíš to má čtenáře bavit. Místo toho je však otrávený rádoby komikou a málo prokreslenou, primitivní postavou.

Přestože jsou špatné skutky v závěru knihy napraveny a dětský adresát si odnáší nejedno morální poučení, celkový mdlý dojem z knihy už vygradovaný happy end nespraví. Možná že dětští čtenáři nabudou z příběhu dojmu, že pokud se všichni dospělí chovají jako hrdinové Kočkopsa, tak je lepší raději nevyrůst. A také je dobré žádného kočkopsa nemít: u koho se narodí, toho čekají jen nepříjemnosti a tresty. Pro tohle všechno není Kočkopes Kvído ve výsledku žádné laskavé čtení, jak se nám na začátku mohlo zdát.