Kruhová ilustrace na kontrastní černobílé obálce a čtvercový formát knížky zaujmou na první pohled. Litevské pohádky přeložila a převyprávěla Věra Kociánová a jejich obrazový doprovod svěřila výtvarníku Vojtěchu Jiráskovi. Oba společně pak knihu vydali. Příběhy například o devíti bratrech, o dvouhlavém koni nebo dvanáctihlavém draku tvoří „dvanáctipohádkovou“ knížku se sedmačtyřiceti černobílými ilustracemi. O rozhovor na téma litevských pohádek, jejich nejnovějšího českého vydání a vydávání knih vůbec jsme požádali Věru Kociánovou, která je vzděláním filoložka (bohemistika a lituanistika na UK) a v současné době působí jako kastelánka hradu Pecka.

Igor Vítek: Než si povíme o výrazné výtvarné stránce knihy, řekněme si něco o původu pohádek samotných. Letos jsme se v článku na iLiteratuře zmínili o čelném představiteli litevského národního obrození, kterým byl lékař, folklorista a kulturní činitel Jonas Basanavičius. Můžete jmenovat některé další významné sběratele, kteří litevskou lidovou slovesnost zapisovali? Kdy se tak dělo?
Věra Kociánová: Mluvíme-li o litevských pohádkách, jedním dechem musíme nutně mluvit i o Jonasi Basanavičiusovi. Pohádky, které zapsal buď on sám, nebo jím pověření lidé, často významní litevští intelektuálové (např. spisovatelé G. Petkevičaitė-Bitė, J. Tumas-Vaižgantas), byly vydány v několika svazcích na přelomu 19. a 20. století. V povědomí lidí Basanavičius figuruje jako vlastně jediný litevský sběratel pohádek, i když se o lidovou slovesnost zajímali i mnozí další (nejen litevští) spisovatelé a vědci: dávno před J. Basanavičiusem například historik Simonas Daukantas, později básník Antanas Baranauskas. Jejich soubory ale vyšly až po tom Basanavičiusově. Hlavním obdobím zájmu o folklor je v Litvě až 20. století a výsledky v podobě souborných publikací jsou poměrně čerstvé. Takto mě taky litevský folklor v polovině 90. let oslovil. Chodila jsem na přednášky ,,mytologa“ a autora knížky mytologických pověstí Norbertase Vėliuse, zpívali jsme lidové písničky s ,,muzikoložkou“ Zitou Kelmickaitė, poslouchali vyprávění etnografky Bronė Stundžienė o trampotách s vydáním posledních dílů souborného Litevského folkloru (Lietuvių tautosaka) a díky jedné známé, která právě psala diplomku o lidových vypravěčích, jsem měla možnost poslechnout si pohádky přímo od vesnických babiček. Byla jsem mladá a otevřená, takže se na mě to nadšení pro litevský folklor lehce přeneslo – nestudovala jsem ho z knih, ale prožívala ho.

Igor Vítek: Pohádky, které představujete, jste nejen přeložila, ale i převyprávěla. Opírala jste se přitom o podobně kanonické texty, jaké známe z české tradice (Němcová, Erben)?
Věra Kociánová: Myslím, že pohádka podaná jako autentický záznam lidového vyprávění je zajímavá spíš pro dospělé, když rovnou nechci říct pro odborníky. Proto jsem vybírala z knížky Lietuviškos pasakos, na kterou jsem náhodně narazila v knihovničce malého synka mé kamarádky a která obsahuje pohádky už upravené pro děti.

Igor Vítek: Při pohledu do folklorní tradice jiného národa se často srovnávají syžety. V čem nám tedy litevské pohádky mohou být důvěrně blízké a v čem se jejich syžety liší od těch českých?
Věra Kociánová: Většina litevských pohádek má podobné syžety jako dobře známé pohádky dalších evropských národů. V různých obměnách jsou všude oblíbené příběhy o tom, jak odstrkovaná dívka nakonec dojde štěstí, jak nejmladší syn díky své spravedlnosti a laskavosti převýší své bratry, jak dobro, i když ne bez překážek, zvítězí nad zlem.
Na druhou stranu každý národ do pohádek vnáší specifické motivy a hlavně atmosféru. A ta je v litevských pohádkách určitě temnější, syrovější než v českých, a nezachrání to ani leckdy humorný konec.

Igor Vítek: Trochu nadneseně řečeno: litevská děvčátka si tedy opravdu nedělají iluze o dokonalém princi na bílém koni, jak se zmiňujete jinde?
Věra Kociánová: Vím, že pohádky Boženy Němcové, jak je známe nyní, jsou mnohem mírnější než v době jejich prvního vydání. Přesto jsem přesvědčena, že právě díky Němcové jsou české pohádky s to přenášet na čtenáře ideály spravedlivého a krásného světa, kde například muži a ženy žijí v harmonii… České holčičky odkojené pohádkami Boženy Němcové pak mohou být překvapené, že život není tak růžový. Na tyhle skoro feministické myšlenky mě přivedla právě jedna litevská pohádka: princezna se zamiluje do rybářského synka, ten proti svatbě nic nenamítá, ale hned po oddavkách uteče, neznámo kam. Princezna ho po dlouhé době najde, ale on předstírá, že ji nezná, až když ji kvůli němu chtějí za trest upálit, přimluví se za ni a konečně ji vezme na milost – že prý teď, když jí zachránil život, je mu zavázána a mohou spolu žít!

Igor Vítek: Do výběru jste zařadila dvanáct pohádek. Člověk, který má s litevskými pohádkami zkušenost, najde v knížce některé opravdu dobře známé. Podle čeho jste volila ono dvanáctero?
Věra Kociánová: Pohádky jsem vybírala zcela nesystematicky, podle subjektivních kritérií s důrazem na neobvyklé motivy. Prostě pohádku o měděném vlkovi, dvouhlavém koni nebo o Perunovi člověk jen tak neslyší. Nemohla jsem nezařadit pohádku o hadí královně Egle, přestože už byla do češtiny několikrát přeložena.

Igor Vítek: Grafik a měditepec Vojtěch Jirásko knihu bohatě ilustroval. Při rozhodování o obrazovém doprovodu jste zjevně nehodlali přistoupit na žádný kompromis ohledně počtu ilustrací, a naopak se vám podařilo obrazy do textů jedinečně zapojit. Kniha se tak stala artefaktem, vzniklým díky harmonii textu a výtvarné stránky. Jak těžké je pro ilustrace vybrat toho správného umělce?
Věra Kociánová: Já jsem si výtvarníka nevybírala – čekala jsem na něj. Od začátku jsem chtěla, aby pohádky doplňovaly černobílé grafiky – především proto, že grafiku vnímám jako doménu litevského výtvarného umění. Odmítám ale rozesílat nějaké „nabídky a žádosti“, ,,pracovat na projektu“ nebo nedej Bože mít nějaký „výstup“. Věřím, že se věci mohou dít i „zázračně“. S Vojtěchem Jiráskem, ačkoli jsme skoro sousedé, jsme se poprvé setkali až v době, kdy já jsem přemýšlela o ilustracích a Vojtěch o tom, že by rád nějaké vytvořil. Pohádky si ho asi samy přitáhly a já můžu být jen ráda – protože takových umělců, jako je on, není mnoho.

Igor Vítek: Celou „sbírku“ otevírá a symbolizuje kruhový obrázek na obálce. Strom, v jehož koruně sedí pták, u jeho paty je stočený had a jeho kmen s dutinou obletují včely. Volba tohoto emblematického obrazu nebyla jistě náhodná. Proč tedy právě tento motiv?
Věra Kociánová: Je to strom života. Obraz světa. Archetyp, který vzešel ze starých indoevropských mýtů o stvoření světa. Jedním z pilířů současného romantizujícího vnímání vlastní identity je v Litvě právě přesvědčení o archaičnosti a výjimečnosti lidové slovesnosti i litevštiny jako jazyka. A proč ne?!
Motivy stromu života se objevují v řadě lidových písní i pověstí. Strom života je charakterizován specifickou strukturou. Vertikálně je rozdělen do tří částí, které symbolizují nebesa, zemi a podsvětí. Každá část je spojována s určitými figurami – nahoře bývají ptáci nebo nebeská tělesa, uprostřed včely, jelen, koza nebo kůň a dole had, popřípadě bobr či ryba. Strom života je vertikální osou světa. Ve staroindickém Rgvédu se vypráví, že bůh Indra musel v období počátků stvoření po nějaký čas podpírat nebe – oddělovat od sebe dvě protikladné sféry světa. Stejnou funkci plní i strom života.

Igor Vítek: Knihu uvozuje lidová píseň, jejíž slova zní: „Vprostřed pole kvete hruška / Aleluja koleda / Na té hrušce hoří svíčka / Aleluja koleda / Aj, vylétly z ní tři jiskry / Aleluja koleda / Začly se dít velké divy / Aleluja koleda.“ Jak by se tato píseň dala interpretovat a jaké místo má mezi litevskými lidovými písněmi?
Věra Kociánová: Také tuto starou píseň jsem umístila na začátek záměrně. Vztahuje se k novému roku a zpívala se při obřadech, jimiž se symbolicky ,,znovuzakládal“ svět. Tak i my v knížce nejprve obrazně vytvoříme ,,svět pohádek“.
Píseň dále pokračuje verši: Velké divy – modré moře. Na tom moři člunek pluje. Podle mytologické interpretace představuje hruška strom života, moře původní chaos, tři jiskry vylétlé ze svící na stromě světotvorný akt, člunek pak vzniklou pevninu. To vše odkazuje opět k Rgvédu: mýtus vypráví o boji boha Indry s drakem Vritrou v dobách, kdy nebylo ani nebe, ani země, ani den, ani noc – existovala pouze voda. Indra draka porazil, osvobodil z jeho moci vodu a oheň, počátek života a světa. Pak stvořil nebe a zemi (země bývá ztotožňována také s mrtvým tělem draka).

Igor Vítek: Který z pohádkových motivů se české tradici může zdát nejexotičtější?
Věra Kociánová: Asi ani tak nejde o exotické motivy – i když dvouhlavého koně u nás nemáme, snadno si domyslíme, že jeho ekvivalentem bude Zlatohřívák. Jde spíš o samotné vyprávění, které nezřídka balancuje mezi hororem a anekdotou. Pro českého čtenáře může být neobvyklé právě toto střídání emocí a také častý moment zklamaného očekávání na konci: žádné triumfální vítězství dobra nad zlem se nekoná, svatba taky žádná… Co teď? Tak se aspoň zasmějeme… Podobně je to třeba v pohádce O zlé čarodějnici a Jankovi.

Igor Vítek: Překladatelé z „malých jazyků“ dostávají obligátní otázku, proč si zvolili právě ten svůj jazyk. Zajímavé je, že se na totéž nikdo neptá třeba anglistů. Aniž bychom chtěli pokládat tak otřepanou otázku, můžete popsat moment, který byl pro váš zájem o litevštinu takzvaně iniciační?
Věra Kociánová: V roce 1992 jsem ve svých osmnácti absolvovala kurz litevštiny ve Vilniusu. Bylo to necelý rok poté, co Litva získala nezávislost. Lidé byli šťastní a plní ideálů. Byla to má první samostatná cesta a moje seznamování s vlastní nezávislostí rezonovalo s tím celospolečenským.
Po rozpadu Sovětského svazu byla hranice mezi jednotlivými státy ještě propustná, takže davy lidí, hlavně z asijské části, ale i z Ukrajiny či Běloruska se valily přes Litvu na zaslíbený Západ, do Polska a dále. Každý měl svůj příběh, skoro každý něco pašoval, takže už jen cesta do Litvy a zpět byla neopakovatelným zážitkem. Hltala jsem tu atmosféru, všechno bylo nové a nabité energií. Litva měla vliv na mé dospívání i další směřování života.

Igor Vítek: Litevské pohádky jsou originální titul s výraznými ilustracemi. Kniha vyšla vlastním nákladem překladatelky a výtvarníka pod hlavičkou Venkovské dílo. K čemu váš první společný nakladatelský počin odkazuje a bude mít také pokračování?
Věra Kociánová: Litevské pohádk y jsme chtěli vydat především jako krásnou knihu pro společné čtení rodičů a dětí. Bez ohledu na dobový vkus a poptávku. Dobře vím, že boom vydávání národních pohádek už pominul, že pro knihkupce náš titul není žádné terno, a dokonce i to, že děti raději sáhnou spíš po knížce s barevnými obrázky než s černobílými. Ale jít trochu proti proudu nás baví.
Litevské pohádky jsou první publikací vydanou pod značkou Venkovské dílo, která svým názvem odkazuje k legendárnímu Dobrému dílu staroříšského nakladatele Josefa Floriana, jehož jsem uctivou obdivovatelkou. Existuje řada zajímavých textů, které však těžko hledají čtenáře, a tudíž nemají velkou šanci na vydání. Takto handicapované jsou hlavně literatury malých národů a díla regionální. A právě jejich vydávání by chtělo Venkovské dílo v budoucnu podpořit.

Igor Vítek: K tomu vám popřejme hodně sil a pak také zasloužený ohlas. Litevské pohádky váš záměr naplnily – kniha krásná opravdu je.