Zakladatelem moderního litevského státu je trochu nadneseně myšlen Jonas Basanavičius (1851-1927), litevský lékař a folklorista, který si největší zásluhy vydobyl jako čelný představitel litevského národního obrození. Od začátku roku 1883 pobýval v Praze, kde také napsal předmluvu k prvnímu číslu měsíčníku Auszra (dle moderního litevského pravopisu Aušra), což byl první litevský společenský, politický a literární časopis.

Časopis vycházel ve východopruském Ragnitu a Tilsitu (Tylži). Tato města, známá též pod litevskými názvy Ragainė a Tilžė, leží na levém břehu Němenu v tehdy luteránské Malé Litvě. Po druhé světové válce bylo Východní Prusko obsazeno Sovětským svazem a dodnes coby Kaliningradská oblast náleží Rusku. Jmenovaná města se nyní nazývají Neman a Sovetsk a po jejich litevském a německém obyvatelstvu tam nezbylo ani stopy.

Hlavní místo určení tohoto periodika byla „velká Litva“, území někdejšího Litevského velkoknížectví, které po třetím dělení Polska (a Litvy) v roce 1795 spadlo pod ruskou nadvládu. Tuhé represe carského Ruska po roce 1864 nedovolovaly výuku litevštiny ve školách, tisk latinkou byl zakázán. Časopis Auszra se tedy spolu s knihami tištěnými v litevštině latinkou musel do Litvy pašovat, doslova nosit na zádech, za což mnoho tzv. knihonošů končilo v sibiřském vyhnanství.

Koncem roku 1883 bydlel Basanavičius na pražských Vinohradech, kde se seznámil s Gabrielou Eleonorou Mohl, nejmladší z pěti sester pocházejících z pražské německojazyčné rodiny. Editor knihy Vaidas Šeferis porovnal Basanavičův vlastní životopis s autentickým deníkem a dopisy jeho pozdější ženy Gabriely, které podrobně studoval v archivu Ústavu pro litevskou literaturu a folklor (Lietuvių literatūros ir tautosakos institutas). Péčí Ústavu a za podpory Ministerstva kultury Litevské republiky vyšel Gabrielin deník, její dopisy Basanavičovi a dopisy její sestry Marie v zrcadlovém vydání (přepis německých originálů a editorovy překlady do litevštiny). Knihu otevírá studie editora, která získané poznatky zasazuje do obecně známých obrysů Basanavičova života. Litevské kulturní veřejnosti se tak do rukou dostávají mnohé dříve neznámé podrobnosti o prostředí a poměrech, z nichž vzešla upřímně milovaná žena „litevského národního patriarchy“, jak Litevci Basanaviče nazývají.

V deníkových záznamech, které spadají do počátku roku 1884, zastihujeme Gabrielu na počátku hlubokého milostného vztahu k o deset let staršímu cizinci, který vřelé city „jedné z nejkrásnějších a nejzajímavějších pražských dívek“ plně opětoval. Po dvouměsíční známosti Basanavičius odjíždí do Vídně, aby si za pomoci svých známých zajistil místo lékaře v Bulharsku, kam plánuje odjet i s Gabrielou. Ta však zatím zůstává v Praze v nejistotě a obavách z příštího, neboť písemný styk s Basanavičem je v té době zřídkavý. Maloměšťácké okolí ji stíhá pomluvami pro styky s jakýmsi cizincem, ani sestry neprojevují pro její situaci příliš pochopení, vyjma Marie, která však žije mimo Prahu, a jejíž starostlivé a láskyplné dopisy zvláště z pozdější doby tvoří nedílnou součást vydaných textů. Gabriela se uchyluje k modlitbě a ke vzpomínkám na nedávno zesnulou matku. V deníkových záznamech a dopisech z této doby je nejspíše možné si všimnout, že texty dvaadvacetileté dívky mají až literární kvality.

Než popíšeme skutečnosti, pro které jsou vydané texty cenné i pro českého čtenáře, dopovězme ve zkratce příběh mladé vzdělané „Böhmin“. V dubnu 1884 Gabriela odjíždí za Basanavičem do Vídně, aniž by její rodina a přátelé tušili, že se tam za něho ihned provdá a že odtud spolu odcestují do bulharské Eleny, kde Basanavičius získal místo lékaře. Z publikovaných dopisů sestry Marie je zřejmé, že mezi sestrami zůstalo mnoho nevysvětleno a že na dobové poměry bylo mírně řečeno nezvyklé, aby sňatek proběhl bez účasti rodiny, bez oznámení a hlavně pouze zápisem do vídeňské matriky, nikoliv za účasti kněze. Basanavičius pocházel z katolické „velké Litvy“, takže církevnímu sňatku snoubenců by jistě nic nestálo v cestě, byl však ateista, neslavil ani křesťanské svátky a jmeniny svých blízkých. Gabriela o něm dle svých deníkových zápisů před svatbou nevěděla mnoho, a tak doslova slepě šla za svým „zhmotněným ideálem“. Je třeba říct, že se nezklamala a mladé manželství bylo šťastné, bohužel se však u Gabriely brzy projevily příznaky tuberkulózy a mladá Pražanka v roce 1889 ve svých 27 letech umírá. Je pochována v bulharském podunajském městečku Lom, kam se manželé přestěhovali z Eleny. V dopisech sestry Marie posílaných Gabriele do Bulharska je zjevná láska a upřímná starost, sestry by se nejraději vypravily za Gabrielou a v nemoci o ni pečovaly, nedostává se jim však prostředků na dalekou cestu. V roce 1887 vyjde najevo, že Gabriela s manželem trávili několik týdnů z léčebných důvodů ve Vídni, ale nedali o tom sestrám vědět. Cestovat do Vídně bylo v té době nepoměrně levnější, takže sestra Marie v dopise jen smutně komentuje tragicky promarněnou možnost k setkání. Na rozdíl od čtenáře netuší, že to byla možnost poslední.

Českému čtenáři se v deníku a dopisech otvírá každodenní život pražské měšťanské rodiny. Nechme stranou její osudy a naopak si všimněme věcí, které z textů nejsou zřejmé na první pohled. Sestry nikde ve svých dopisech a záznamech nepoužívají pojmy „Češi“ a „Němci“, o národnostech se nezmiňují. Z deníkových zápisů víme jedině, že Gabriela čte německy, česky, anglicky a francouzsky, k výuce francouzštiny má dokonce osvědčení. V deníku také stojí, že taktéž Basanavičův přítel má známost s Pražankou („Sein Freund […] hat auch ein Verhältnis mit einer Pragerin“). Nikde nenacházíme ani stopy po jazykové nebo národnostní konfrontaci: Gabriela navštěvuje rodinu Tesařových, má české přítelkyně, píše o návštěvě výstavy na Staroměstské radnici a obdivuje zhlédnutý obraz Václava Brožíka „Mistr Jan Hus na koncilu kostnickém“. Česká jména v dopisech jsou téměř vždy citována pravopisně správně, v německém textu najdeme příležitostné jazykové interference („Pavlač“ – uprostřed věty s velkým počátečním písmenem dle německého pravopisu, nebo „Denkst Du manchmal an Deiner chudáček?“). Dvě z pěti sester Mohlových se také později provdají za Čechy nebo se dozvíme o blíže neurčené příbuzné Boženě rozené Mohl.

Všechny tyto náznaky svědčí o samozřejmosti, s jakou česká a německá komunita v Praze žily pospolu. Vždyť Basanavičius si pronajímal bydlení u jakési paní Mikuškovic, která po jeho odjezdu šířila o něm a o Gabriele nepěkné pomluvy! Litevský host tehdy v Praze vystupoval jako Dr. Bassanowicz a byl považován za Poláka. Připomeňme, že po dlouhých staletích polsko-litevského soustátí byla převládajícím kulturním jazykem ve velké Litvě stále ještě polština a čas kodifikace spisovné litevštiny a pravopisu měl teprve přijít. Gabriela však se svým mužem velmi pravděpodobně sdílela zájem o vzestup Litevců mezi kulturní národy Evropy. Není známo, zda se stačila naučit litevsky, ale jistý posun je v předkládaných textech přece jen znát: zatímco na počátku známosti Basanavičovi přezdívala Hanuš (počeštěná forma od Hans – tj. litevské Jonas), v dopisech z doby manželství se již objevuje litevská zdrobnělina Jonelis.

Basanavičius svou ženu zjevně velmi miloval, neboť ve svém životopise psaném na sklonku života citoval rozsáhlé pasáže z jejího deníku. Po uvolnění poměrů na Litvě v roce 1904 se vrátil z Bulharska do vlasti, redigoval další periodika, stál u zrodu Litevské učené společnosti a věnoval se politice. Vyvrcholením litevského národního obrození bylo vyhlášení nezávislé Litevské republiky tzv. Litevskou radou, v jejímž čele Basanavičius stál, a to dne 16. února 1918. Poněkud symbolické se může zdát, že jeho žena Gabriela zemřela taktéž 16. února (v roce 1889 – tehdy počítáno ještě dle Juliánského kalendáře) a sám litevský patriarcha rovněž dne 16. února, v roce 1927 ve Vilniusu, věrný litevské historické metropoli, toho času připojené k Polsku. O osud litevštiny a Litevců však již strach mít nemusel – nezávislá republika s dočasným hlavním městem Kaunasem se měla čile k světu.

Na závěr citujme nápis na jeho náhrobku na hřbitově Rasų kapinės ve Vilniusu:

„Kada mes jau in dulkes pawirsim, jei Lietuwiszka kalba bus twirta pastojus, jei per mūsų darbus Lietuvos dwase atsikwoszes – tasik mums ir kapuose bus lengweu smageu ilsetis. D-ras Jonas Basanavičius 1882 metais“

(„Jestli bude litevská řeč stát pevně na nohou a duše Litvy se naším úsilím vzpamatuje, když my budeme již obráceni v prach, pak se nám bude lehčeji a příjemněji odpočívat v hrobě. Dr. Jonas Basanavičius roku 1882“)