Třetího listopadu vyšel ve Španělsku nejnovější román čerstvého nositele Nobelovy ceny za literaturu Maria Vargase Llosy Keltův sen. Vargas Llosa se jím po odlehčené Zlobivé holce vrací k velkým epickým námětům, jimiž se proslavil v šedesátých letech minulého století. V příběhu skutečné historické postavy, anglického diplomata a irského vlastence Rogera Casementa, popraveného roku 1916 Angličany za velezradu, rozehrává peruánský autor všechna svá oblíbená témata. Protagonista, v útlém věku poznamenaný smrtí milující matky a vzápětí přísného otce, si opakovaně klade naléhavé otázky bez odpovědi a k zásadní změně jeho životních hodnot a postojů dochází na služebních cestách po Kongu a hlavně po Amazonii, kde se odehrávaly Vargas Llosovy romány Zelený dům a Vypravěč. Těžištěm nové knihy je obhajoba lidské svobody a důstojnosti, právo každého na volbu vlastního způsobu života a kouzelná moc slova neboli nejasná hranice mezi skutečností a fantazií, pravdou a lží psaného textu. 

Příběh románu i skutečného Casementa se dá snadno stručně shrnout, zajímavý je způsob, jakým Vargas Llosa s fakty nakládá, a co zdůrazňuje. Mario Vargas Llosa je nejenom vynikající vypravěč, také se pečlivě dokumentuje, a pokud se v jeho románech objevují historické postavy, jako ve Válce na konci světa, ve Slavnosti Kozla nebo v knize o Gaughinovi Ráj je až za rohem, nenakládá s nimi svévolně, ale respektuje historická fakta i prostředí. Kromě potěšení z četby se tak čtenář i mnohé dozví. V Keltově snu o Kongu konce 19. století, tehdy belgické kolonii, o sběru kaučuku, o drsném životě v pralesních osadách v Amazonii, o počátcích irského hnutí za nezávislost. Roger Casement, narozený roku 1864 v Irsku v rodině důstojníka britské armády, sloužil nejprve jako jeho otec Anglii. Ve funkci konzula byl vyslán na inspekční cestu do Konga a posléze do peruánské Amazonie, aby prošetřil zvěsti o surovém zacházení s domorodými sběrači kaučuku a napsal o tom podrobnou zprávu. V téže době mimochodem konžské „srdce temnoty“ uhranulo i Josepha Conrada, tehdy ještě Poláka jménem Korzeniowski, s nímž se Casement spřátelil stejně jako s řadou dalších literátů a umělců té doby. Na cestách po pralesních územích, kdy byl svědkem děsivého zacházení se zotročenými a vykořisťovanými domorodci, ho brzy přešlo jinošské okouzlení dobrodružstvím. Postupně ztrácel i dobové ideály, že povinností Evropanů je barbarské národy civilizovat, pokřesťanštit a naučit obchodovat, když viděl, jak ve skutečnosti takové „civilizování“ a jednostranně výhodné „obchodování“ probíhá. Běloši, přesvědčení o nadřazenosti své civilizace, domorodcům přinášeli spíš nemoci, vraždění a násilí. To je ostatně téma, které od Vargase Llosy v jeho příznačném nečernobílém provedení známe ze Zeleného domu, z Vypravěče, z Války na konci světa. V Rogeru Casementovi otřesné dojmy z Konga a Amazonie probudily odpor k jakékoli kolonizaci a zájem o dějiny a původní jazyk Irska. Začal snít svůj „Keltův sen“, jak nazval jednu svou báseň. Po návratu z druhého pobytu v Amazonii, fyzicky i psychicky vyčerpaný, ukončil Casement svou diplomatickou kariéru a začal se plně věnovat boji za nezávislost Irska. Z muže, jehož si Britové za vypracování průlomové zprávy o vykořisťování domorodců v Kongu a v Amazonii vážili do té míry, že mu udělili titul sir, se najednou stal nepřítel Velké Británie. Za první světové války Casement prosazoval spojenectví Irska s Německem proti Anglii, ze zajatých irských vojáků v Německu se pokusil vytvořit irskou vojenskou jednotku bojující proti Anglii. Po potlačeném velikonočním povstání v Dublinu roku 1916 byl Roger Casement zajat a odsouzen k smrti.

Román Keltův sen Casementa zachycuje ve chvíli, kdy čeká v anglickém vězení, zda mu pomůže petice významných kulturních a politických osobností tehdejší Anglie a rozsudek smrti mu bude změněn na doživotí. Vargas Llosa si tak vytvořil skvělý prostor pro retrospektivní shrnutí Casementova života, nahlížené protagonistovýma očima. V nekonečných hodinách čekání bývalý konzul, nyní vlastizrádce, vzpomíná, zvažuje, hodnotí činy své i jiných, hledá rozhodující moment, kdy došlo v jeho životě k obratu. Kdy „se všechno podělalo“, jak se úporně neustále sám sebe ptá i Santiago Zavala ve Vargas Llosově románu Rozhovor v Katedrále. Stavbou vyprávění se Mario Vargas Llosa vrací k osvědčenému střídání dějových linií: každá lichá kapitola se odehrává ve vězení, kde Casement čeká na výsledek petice a posléze na popravu, a zpravidla je uvedena nějakou obměnou věty „dveře cely se otevřely…“. Sudé kapitoly retrospektivně zachycují celý Casementův život a Vargas Llosovi věrní čtenáři v nich najdou mnohé odkazy na jeho jiná díla. V Casementově dětství třeba autorův častý motiv strachu z otce a lásky ke slabé, nepřítomné či ponižované matce – podobné city zmítaly v silnější míře Ricardem alias Otrokem v Městu a psech. V Kongu i posléze v Amazonii se objevují postavy idealistických misionářů, surových dobyvatelů, vyčerpaných letargických domorodců i ojedinělých příkladů vzpoury, jaké nám utkvěly ze Zeleného domu nebo Vypravěče.

Casementův pestrý život, jeho cesty po Kongu a Amazonii a jeho boj za nezávislost Irska by jako námět na román stačil. Spisovatele Maria Vargase Llosu však možná nejvíc zaujaly soukromé Casementovy deníky, o jejichž pravosti se dodnes spekuluje. Casement si v nich se šokující otevřeností stručně zapisoval svá homosexuální dobrodružství. Po jeho zatčení byl deník v rámci difamační kampaně zveřejněn v anglických novinách, což velmi uškodilo žádosti o milost a způsobilo Casementovi ztrátu mnoha přátel. Vargas Llosa si v románu neklade otázky po pravosti deníků, ale interpretuje je jako uměleckou tvorbu, nikoli jako zápis syrové skutečnosti. To znamená, že je bere jako „lež“, fikci, smyšlenku, náhražku neuspokojivé reality. Existenci deníků nepopírá, ani je nezavrhuje jako zfalšovanou součást kampaně proti Casementovi, nýbrž je vidí jako většinou nerealizované touhy a sny. Casement si ve Vargas Llosově interpretaci sprostými zápisky v deníku kompenzuje frustrovanou touhu a vybíjí přetlak ze zdvořilého, zdrženlivého diplomatického chování kontrastujícího s okolním divokým barbarstvím. Titul Keltův sen v této souvislosti nabývá nového významu. Neodkazuje jen na touhu Irů po nezávislosti, ale v druhém plánu se dá číst jako soukromý sen Kelta Casementa o nenaplněné lásce, milostném štěstí a životě v páru. Místo lásky mu zbývá náhodný placený sex. A touha, sen, fotografie a věcné, sprosté zápisy do deníku.

Miloš Forman ve svém filmu Lid versus Larry Flynt obhajoval svobodu slova pro každého prostřednictvím kontroverzní postavy vydavatele pornočasopisu. Podobně Vargas Llosa si do knihy o lidské svobodě a důstojnosti vybral nejednoznačného Rogera Casementa, na jedné straně zastánce utlačovaných domorodců a bojovníka za nezávislost, na druhé straně autora skandálních homosexuálních deníků, kde titíž domorodci vystupují jako sexuální objekty, jsou zneužívaní a placení za erotické služby. Syrové zápisky o vzhledu a velikosti penisů a počtu souloží mnohé odpuzují dodnes. Vladimír Plešinger v nedávno vydaném cestopise Peru pod kůží (Jota, 2010), bohatě literárně dokumentovaném, o Casementovi píše: „Casementův přístup byl neuvěřitelně promiskuitní. Všude během cestování vyhledával mladé chlapce a platil jim za jejich ,služby‘ (…). Četl jsem úryvky z tajného deníku v knize gay-autora Williama Bryanta Iquitos 1910 a můžu říct, že nic nepříjemnějšího jsem při probírání materiálů o Peru neměl v ruce.“

Švédská akademie ve zdůvodnění letošní Nobelovy ceny za literaturu pro Vargase Llosu mluví o „mapování struktur moci“ a „sžíravých obrazech individuálního odporu, vzpoury a porážky“. Jako by porota četla Keltův sen v rukopise a zdůvodnění psala podle něho. Můžeme-li Zlobivou holku, kterou si Vargas Llosa napsal a vydal ke svým sedmdesátým narozeninám, považovat za jakousi životní bilanci, Keltův sen je suma literární tvorby, celoživotních témat i víry v člověka a v kouzelnou moc slov.

Pozn. red.: V češtině by tento román Keltův sen měl vyjít příští rok na podzim v nakladatelství Garamond.