Vedle knih Tajné životy slavných umělců a Tajné životy slavných spisovatelů letos vyšla ještě obdobná publikace Filozofické příběhy. Netradiční dějiny filozofie, které ukazují její představitele v málo známých situacích a utajených příbězích od Martina Cohena, která může být charakterizována i jako tajné životy slavných filozofů.

Zatímco ale u umělců člověk víceméně počítá s tím, že jde o jedince navýsost originální, sebestředné a výstřední, u filozofů, kteří ostatním radí, jak se mají chovat a jak poznávat pravdu, Cohen zřejmě předpokládá, že půjde o jedince ctnostné a v osobním životě příkladné, a s velkým zadostiučiněním pak ukazuje „překvapivý“ fakt, že tomu tak není. Jeho kniha se nejvíce blíží Intelektuálům od Paula Johnsona, i když prozradím rovnou, že podle mne v porovnání s Johnsonovou knihou vyznívá spíš nepodařeně. Johnson je sice značně kontroverzní, ale jeho premisa, že by se nemělo dávat přednost pojmům a obecným principům před konkrétními lidmi, je srozumitelná a celkem přijatelná. Cohen žádnou výchozí premisu nemá, jeho jediným cílem je očernit filozofy od Sokrata až k Derridovi, a ani mu příliš nezáleží na tom jak. Někdy se hodí podle něj odpudivý zevnějšek (který ovšem Johnson třeba u Sartra také rád zdůrazňoval): tak Tomáš Akvinský byl „tlustý, trpěl na vodnatelnost a jedno oko měl větší než druhé, takže jeho obličej působil poněkud křivě“; Hume měl „široký a kulatý obličej, tlustá ústa a ve tváři měl stále slabomyslný výraz“. Jindy rozhořčeně ukazuje, jak špatně četní filozofové zacházeli s ostatními lidmi, zvláště s vlastními dětmi (nejen Rousseau, ale třeba i Schopenhauer, který prý měl nemanželského syna, jehož ale nebral na vědomí a který zemřel na zanedbání). Líčí, jak lidé jako Augustin nebo J. Locke podporovali či legitimovali otroctví, a jak Tomáš Akvinský vysvětloval, že blaženost duší v nebi prý bude (poněkud sadisticky) stupňována tím, že dokonale uvidí tresty lidí mučených v pekle. Několik autorů se Cohen snaží zdiskreditovat tím, že prý „zkopírovali cizí teorie a doufali, že je mohou prohlásit za vlastní“, což má být případ Wittgensteina a Sartra. Někdy se autor pokouší o méně černobílé vidění: tak Hume mohl být jak „chladnokrevný pletichář, tak citlivý a dobrý člověk; jak obrazoborec, tak umírněnec; nejen nápaditý, ale i povrchní myslitel“, což je ale zase charakteristika příliš obecná a málo vypovídající.

Kniha je psána odlehčeným stylem, jemuž zřejmě autor vděčí za to, že se jeho knihy o filozofii a filozofech řadí k bestsellerům. Esejistický styl však podle mne Cohena příliš často svádí k četným nepodloženým tvrzením, laciným efektním vtípkům a zbrklým soudům (třeba v  hodnocení významu jednotlivých filozofů, zvláště Wittgensteina a lingvisty Lee Whorfa). Někdy dokáže Cohen zajímavě pointovat, třeba když v části věnované B. Spinozovi popisuje filozofovu zálibu vkládat do pavučin mouchy a sledovat souboj pavouka a mouchy s „takovým nadšením, že div nepukl smíchy“, a v závěru kapitoly pak postavení člověka, jak ho viděl Spinoza, interpretuje právě metaforou mouchy lapené v pavučině. I to ale na druhou stranu může sloužit jako příklad toho, že autor se někdy u daného filozofa upne na jeden jediný motiv a s ním si vystačí v celé kapitole.

Čtenář, kterého zajímají podrobnosti ze života filozofů, v knize ovšem najde nespočet historek a podrobností (zaujalo mne například, že po velkém moru, který roku 1666 zahubil mnoho obyvatel Londýna, a po velkém požáru, který Londýn postihl krátce nato, byla ustavena komise, jež měla prozkoumat, jestli na království tyto dvě katastrofy neseslalo dílo Thomase Hobbese). Hlubší a všestrannější pokus o pochopení životů i charakterů vybraných filozofů a toho, jak to souviselo s jejich dílem, ale v Cohenově knize nehledejme.