Ve vydavatelství Národní knihovny ČR – Slovanské knihovny vyšla na sklonku léta neprávem opomíjená kniha Zelené evangelium, představující výběr z básní jednoho z nejvýznamnějších ukrajinských básníků 20. století Bohdana Ihora Antonyče. Stalo se tak u příležitosti stého výročí básníkova narození, které bylo podobnými (nejen vydavatelskými) počiny v různém rozsahu oslaveno také v Polsku, Rusku, na Slovensku, v Rumunsku nebo Chorvatsku, ale především na Ukrajině.

B. I. Antonyč se narodil 5. října 1909 v lemkovské vsi Novycja (pol. Nowica) na polsko-slovensko-ukrajinském pomezí (dnes na území Polska), v rodině uniatského (řeckokatolického) duchovního. Během studií ve Lvově (studoval polonistiku na Filozofické Fakultě Univerzity Jana Kazimierza) si vybral pro své současníky ne zcela pochopitelnou identitu „ukrajinského básníka“, identitu o to nepochopitelnější, že Ukrajina v té době byla rozdělena mezi okolní státy (Polsko, SSSR, zčásti též Rumunsko a Československo). Antonyč, od mala hovořící lemkovským dialektem (jazyk zaujímající místo v dialektovém kontinuu mezi východo- a západoslovanskými jazyky, velmi blízký dnes tolik diskutované „rusínštině“), později prošel „polonizátorským“ vzdělávacím systémem Rzeczpospolity, načež si vědomě zvolil a v prostředí lvovských ukrajinských patriotů vypiloval ukrajinštinu jako jazykový kód své tvorby. Nadšeně se zajímal o modernistickou tvorbu z „velké Ukrajiny“ (tedy z Ukrajinské SSR), ale také o díla evropské a světové poezie. Do ukrajinštiny překládal např. poezii Rainera Marii Rilkeho nebo Jaroslava Vrchlického. S obdivem se hlásil k odkazu Walta Whitmana a přiznával vliv, jejž na jeho poetiku autor Stébel trávy měl.

Jak napovídá název českého vydání (vypůjčený z jedné z Antonyčových sbírek), básníkova tvorba oslavuje „zelené“, tedy vitalistickou, nehynoucí přírodu, přírodu sakralizovanou. Jako mnozí romanticky založení představitelé jeho generace obracel i Antonyč svou pozornost k (neo)pohanským představám, opěvujícím mysterium života v harmonii s přírodou, a transcendentní, pocitové vnímání tajemství všehomíra, hledání sounáležitosti a svého místa v něm. „[...] jsem – opojený kluk, co v kapse slunce schoval. [...] Mé písně jsou – nad řekou času kalinový most, jsem – život milujícím pohanem“, napsal Antonyč v básni Životopis. Autorova poetika hýří nápaditými rýmy a bohatě rozvinutou metaforikou. Často používanou figuru představuje analogie. Měsíc je tulipán. Jaro je kolotoč. Dynamika vesmíru a pestrý koloběh života a smrti ukrývají empirickými prostředky neuchopitelná tajemství lidské existence, kde vše souvisí se vším. Jaro života a jaro přírody. Roste Antonyč a roste tráva. Z veršů dýchá vlahý jarní vánek, blankytný soumrak padá do postranních uliček Lvova, dlážděných kočičími hlavami, posetých opadanými květy meruněk a Básník důvěrně zve čtenáře, svého druha, do měsíčné krčmy na panáka kořalky.

Významnou vrstvu motivů v básních B. I. Antonyče tvoří popisovaný prostor velkoměsta. Autor vnáší urbanismus do ukrajinské literatury, která z historických příčin hluboce koření v rustikálnosti, ve venkovském folkloru. Motiv kola, charakteristický pro básníkovo dílo natolik, že se objevuje v názvu dvou z jeho pěti sbírek (Tři prsteny z r. 1934 a Rotace, 1938), nabývá tak několika různých vtělení. Pohanská cykličnost času, diktovaná pohybem vesmíru a odrážející se ve venkovském stylu života, podřízeném střídání ročních období, se v autorových básních střetává s civilizačními rotačními pohyby: automobily, zubní vrtačky, kolotoče.

Mezi verši, vyjadřujícími hédonistickou radost z opájení se životem, tu a tam prosákne skepse intelektuála, bytosti, jež si je vědoma své konečnosti a nemožnosti poznání. Lidské srdce, ten „vězeň světa“, nedokáže pochopit nic z toho, co ho obklopuje (Tulipány, s. 30). Kořen zla se nedá vyrvat veršem (Hořká noc, s. 25). „Kdo potřebuje slova tvá?“ ptá se básník ve chvílích doléhajících pochybností, „[…] ten, kdo žalářní stěny boří, či ten, kdo střeží žaláře?“ (Závěrem, s.82).

Po předčasné smrti (1937) básník upadl na dlouhou dobu v zapomnění, dílem také pro svůj apolitický mysticismus, jenž nezapadal do diskurzu socialistického realismu. Avšak již od šedesátých let minulého století, kdy nezávisle na sobě vyšly tři rozsáhlé výběry z jeho díla (Prešov 1966, New York 1967, Kyjev 1967), Antonyčova tvorba inspiruje řadu originálních tvůrců a literárních vědců. Antonyč se např. stal jedním z hrdinů románu současného prozaika Jurije Andruchovyče. Na výročí Antonyčových narozenin se v Kyjevě pořádá rockový festival „Antonyč fest“. Také překladatel značné části básní, obsažených v recenzované knize, Tomáš Vašut, přiznává, že začal překládat z ukrajinštiny pod vlivem Antonyčovy tvorby. Český výběr básní Zelené evangelium, kromě Vašutových překladů obsahující též překlady nalezené v pozůstalosti Jaroslava Kabíčka, tak lze vnímat jako odpověď na Antonyčovu otázku z prvního verše básně nazvané Závěrem.