Nikde jinde nedokáže být svět tak zmáčený a skličující, venkov tak zatraceně nehostinný a ulice bičované lijákem jak po vymření jako za pozdního podzimu v Holandsku. A nikdy jindy neposkytuje velké město tolik útěchy a zamlžená okna kaváren neslibují teplo a útočiště tak lákavě jako před příchodem zimy. Láska se pak může přikrást po špičkách – a to i k těm, a možná právě k těm, kdo se již cítí staří a unavení a kdo se pod tíhou minulosti téměř vzdali naděje na lepší časy.

Rika Hagenaarová-van der Lansová měla toho podzimu roku 1928 stovky důvodů, aby byla unavená. Unavená z nekonečných hádek s manželem, který nechtěl pochopit, že ho skutečně opustila, a který stále očekával, že se k němu vrátí s prosíkem. Unavená ze svých marných pokusů zařídit si jako žena se čtyřmi malými dětmi, bez zaměstnání a prostředků samostatné živobytí. Unavená i ze své rodiny, u níž hledala útočiště, která však dala bez vytáček najevo, že co Bůh spojil, to člověk nerozděluj. A už vůbec ne někdo, kdo si tu postel, odkud se teď tak zarputile snažil uniknout, přece sám ustlal. Při těchto slovech se pak hledělo velmi významně.

Jako by Rika mohla zapomenout, že coby mladé děvče dala v sázku všechno, včetně své cti i věčného klidu duše, jen aby si mohla vzít muže, před nímž teď prchala. Byl to tenkrát velmi romantický příběh, něco jako Romeo a Julie, jen v maloměšťáckých kulisách střední třídy v Haagu na přelomu století. Hendrika Wilhelmina Johanna, jak znělo její celé křestní jméno, se tam narodila 29. září 1891 jako nejstarší dcera katolického obchodníka s bramborami Jana van der Lanse. Matka pocházela z rodiny s poněkud pochybnou pověstí, a možná právě proto její názory vykrystalizovaly tak viktoriánsky – přísná k sobě, přísná k ostatním. „Připomínala silné ženy z Písma,“ uvádělo na její památku později smuteční oznámení. Pěti dcerám a třem synům vládla železnou rukou, posilovanou Bohem a katolickou církví, zatímco její muž se věnoval obchodům a se zjevným potěšením na sebe bral roli shovívavé hlavy rodiny.

Dcery Van der Lansovy byly nepřehlédnutelné: byly to hezké dívky, všude jich bylo plno, neustále se hašteřily a snažily ty ostatní něčím přetrumfnout, ale přitom byly nerozlučné. Jako nejstarší byla Rika vlastně předurčena k roli loajální matčiny pomocnice, moc se na to ovšem nehodila. Navíc spíše připomínala hrdinky poněkud blouznivé dívčí literatury té doby: na jednu stranu byla příliš citlivá a emotivní pro hřmotné a hlučné prostředí, ve kterém vyrůstala, na druhou stranu inklinovala k nezávislosti ducha, která se tehdy u mladých dívek nepovažovala za vhodnou. Měla v sobě cosi neklidného a její nápadné, téměř černé oči jako by neustále pátraly po něčem, co by se všednímu životu vymykalo.

Už jako malá dívenka byla Rika silně věřící. Byly to časy, kdy se rodiče spolu s církví spikli, aby nenechali děti na pochybách, kolik jsou toho svým vychovatelům dlužny. A z Ričina pera plynuly každý rok zanícené a horoucí texty, které se panu faráři tolik líbily. U příležitosti svého prvního svatého přijímání v roce 1903 napsala rodičům děkovný dopis zdobený andílky:

Jak jen to vše splatím, co jste pro mne vykonali a stále konáte. Jistě to nedovedu splatit zcela, vynasnažím se však učinit tolik, kolik bude v mých silách. Dnes ráno jsem se modlila k Ježíši, aby Vás obdařil svým božským požehnáním. Věřte mi, nejdražší rodiče, že na Vás ve svých modlitbách nikdy nezapomenu, že zůstanu věrna Bohu a že budu žít ctnostně.

Na fotografii, jež byla při této příležitosti pořízena, vypadala dvanáctiletá Rika jako skutečná Ježíšova nevěsta. Nic v jejích očích nenasvědčovalo tomu, že by někdy mohla toužit po něčem jiném než po požehnané slasti z Kristova těla, kterou toho dne podle vlastních slov okusila. O čtyři roky později se tytéž oči dívaly stejně toužebně na Willema Hagenaara a nic nenasvědčovalo tomu, že by někdy mohla toužit po někom jiném než po něm.