Roberta Holdstocka (1948–2009) můžeme směle zařadit k nejvýraznějším zjevům světové fantastiky uplynulého čtvrtstoletí. Patří ke generaci Terryho Pratchetta a jeho tvorba také spadá do rámcového označení fantasy. Přesto nemohou být dva autoři tematicky vzdálenější.

Holdstock vstoupil do literatury v roce 1984, jak už to tak bývá, svým nejlepším románem. Les mytág (Mythago Woods) představuje čtenáři cosi jako prapůvodní hvozd, les, který nepřetržitě trvá od počátku věků a slouží jako brána do nejvzdálenějších světů. Obývají jej tzv. mytága, což jsou podle všeho zhmotnělí hrdinové lidských ság, archetypální avataři, jež vytváří sám les, ale pouze lidské mysli jim mohou dát rozměr. Fantastická myšlenka lesa, kde se podle jistých pravidel zhmotní prastaří heroové z lidského kolektivního podvědomí, dozajista inspirovaná u Junga, byla umocněna syrovostí, se kterou se Holdstock pustil do vyprávění svého velkého příběhu. Les mytág byl také oceněn World Fantasy Award.

Děj příběhu tohoto románu začíná na poválečném britském venkově. Hlavní hrdina Steven Huxley se vrací z fronty do Dubového srubu na kraji Ryhopského lesa, kde před válkou žil se svým otcem a bratrem Christianem. Jenže poměry ve srubu se změnily. Otec, který zkoumal les a jeho podivný život, je hvozdem prakticky pohlcen a volání podlehne i Christian. Vše za podivných okolností, které musí Steven odhalit.

Steven se snaží proniknout hlouběji do lesa, ale ten se cizorodému lidskému vědomí brání a nechce jej pustit dovnitř. Mezitím se Steven z otcových zápisků dozvídá více o fungování procesu zhmotnění mytág a se smíšenými pocity si začne uvědomovat, že sám dává tvar čemusi z hloubi lesa. Jedná se o ženu, která se stala ve své předchozí podobě osudnou oběma jeho příbuzným. Nakonec se kvůli ní vydává do samého jádra hvozdu, kde jako cizinec v cizím prostředí zůstává.

Tím končí emočně vypjatá nejslavnější Holdstockova kniha, která rozeznívá ve čtenářích touhu po legendách a dobrodružstvích i po hrdinech, kteří se ve vyprávěních stali nesmrtelnými. Holdstock se do Ryhopu pravidelně vracel, ale celých dlouhých pětadvacet let museli čtenáři čekat, než popíše, jak to bylo se Stevenem dál.

Avilion je bohužel posledním autorovým románem. Holdstock zemřel krátce po jeho dokončení a jistota blížící se smrti je vidět i na textu. Steven žije se svou ženou, synem a dcerou blízko samého srdce hvozdu v mytágu římské vily a sleduje dospívání svých dětí stejně jako odcizování své životní lásky. Holdstock jej popisuje jako muže, ze kterého perné roky vysály veškerou sílu, jako někoho, kdo se odevzdal svému osudu a již pouze čeká na svůj konec. Steven je postava autobiografická a je z ní cítit, jaké pocity Holdstock při psaní zažíval. Po dravosti předchozí knihy není prakticky ani stopa, autor popisuje děj s naučenou zručností. Avilion je dobře odvedeným řemeslem a zcela jistě smířením se se světem, ze kterého Holdstock odchází, i se světem, který stvořil a jenž po jeho smrti osiří. Nadcházející smrt však visí nad každou stránkou.

Hlavní linie příběhu se však soustředí na Stevenovy děti, které jsou napůl lidmi a napůl mytágy. Jack, který je starší, se vydává do venkovního světa, jenž jej fascinuje podobně jako Ryhop v mládí jeho otce. Vydává se z lesa proto, aby našel v Dubovém srubu odpověď, kam se vypravila jeho sestra Yssobel. Zároveň se na scéně znovu objevuje Christian, kterého se celá rodina obává.

Asi nejzajímavější je ale příběh Stevenovy ženy Guiwenneth, která se znovu vynořila z lesa, aby mohla žít po jeho boku. Jak bylo řečeno výše, jsou mytága napůl výplodem lidské mysli a napůl stvořením magického lesa. Guiwenneth si však není zcela jista, jestli to byla právě Stevenova myšlenka, kdo ji zhmotnil z vlhké hlíny. Možná je výtvorem toho, koho se nejvíce bojí.

Holdstock pochopitelně neopouští předchozí postupy a fabuluje o legendách, které si v lese žijí vlastním životem. Vzhledem ke křižovatkám věků, jež se v hloubi hvozdu nalézají, proto není problém, aby se spolu potkali Odysseus a král Artuš, aby se v jedné armádě neocitli společně římští legionáři s keltskými válečníky. Ať se zdá předchozí popis nepřesvědčivý, vše působí v jeho pojetí více než organicky, jako by i sám vypravěč byl součástí masy lesa a popisoval události s jistotou prožitého. Nebo tomu tak alespoň je ve většině jeho knih a tato atmosféra dýchá i z Avilionu, i když bohužel slábne a místy je skrz pomyslné větvoví Ryhopského lesa možno zahlédnout literární konstrukci, kterou se již autorovi nedařilo nechat obrůst tak, aby čtenář nic nepoznal. Ryhopský les slábne a bledne společně s myslí toho, kdo si jej vysnil – přesně podle pravidel, které si Holdstock stvořil před čtvrt stoletím. Přesto je jeho poselství jasné – vždy se najde další mysl, která dokáže oživit mytága lesa i lidské mysli.