Americký prozaik Ethan Canin (1960) kromě angličtiny vystudoval také medicínu, které se pak souběžně s psaním sedm let věnoval, ale nakonec cele přesedlal na literární činnost. Absolvoval i program tvůrčího psaní v „Iowa Writer´s Workshop“ na Univerzitě v Iowě, kde nyní sám učí. Jeho román Blue River a pět povídek posloužily jako předlohy několika filmům. Canin je původem ze San Franciska, ale nyní žije částečně v Iowě a částečně v Severním Michiganu, kde se též odehrává jeho zatím nejnovější román Ameriko Ameriko.

Vypráví o tom, jak jistý Corey Sifter z městečka Saline ke štěstí přišel, a o zákulisí jedné (fiktivní) prezidentské kampaně. Je to ale také román o moci, její pomíjivosti, omamnosti a problémech, které přináší. Těm, co se za ní pachtí, jiným, co ji bez vlastního přičinění zdědili, i takovým, kteří na ni nikdy nedosáhnou.

Román se odehrává ve dvou časových rovinách. První z nich představuje počátek sedmdesátých let, kdy je Coreymu Sifterovi šestnáct, americké jednotky jsou stále ve Vietnamu, salineský senátor Henry Bonwiller kandiduje na prezidenta a boháč Liam Metarey, který Coreyho zaměstná na svém panství a dopomůže mu ke vzdělání, se podílí na vedení Bonwillerovy kampaně. Do příběhu však čtenář vstupuje v roce 2006, a to Bonwillerovým pohřbem. Coreyho Siftera, který celý příběh vypráví a z něhož se mezitím stal vydavatel salineských novin, pohřeb přiměje ke vzpomínkám na doby, kdy nejenom sekal trávník a myl auta u Metareyových, ale měl i možnost nahlédnout do nejvyšších pater americké politiky.

Většinu knihy tedy tvoří vzpomínky: Corey hodnotí minulé události a přemýšlí, neměl-li něco udělat jinak, což jsou mimochodem ojedinělé pasáže, kdy čtenářský zážitek slábne: „Domnívám se, že to ode mě bylo prudérní. Při zpětném pohledu je tento můj dojem ještě silnější.“ (306)

Příběh Coreyho Siftera Canin dovedně propojil s výpovědí o moderní Americe. Jeden z jejích kořenů sahá do druhé poloviny devatenáctého století, kdy se Spojené státy dočkaly rychlé industrializace. Tu dokázalo neuvěřitelným způsobem využít několik dravých, ambiciózních individualit, jimž se brzy dostaly do vlastnictví obrovské majetky a jejichž jména, jako Astor, Carnegie či Rockefeller, jsou dodnes synonymem bohatství. V Caninově knize tento fenomén zastupuje Eoghan Metarey, který se sice v knize přímo nevyskytuje, ale coby představitel časů rapidního průmyslového rozvoje má pro ni nesporný význam. Eoghan je otcem Liama a synem skotského přistěhovalce, který se do Ameriky dostal na dluh. Metarey starší tak musel už od šesti let manuálně pracovat, nicméně než dovršil třicítku, nacházel se společensky jen o stupínek níž než zmínění magnáti.

Podobní šéfové koncernů či majitelé dolů se se zaměstnanci zrovna nemazlili. Eoghan Metarey například při jednání s odbory ve dvacátých letech neváhal využít horníků momentálně zaživa pohřbených v jeho dole. Podobné praktiky v Liamově případě samozřejmě nepřicházejí v úvahu. Kromě odlišných dobových okolností je klíčové, že Metarey mladší se do bohatství narodil. Jeho cílem tudíž nikdy nebylo majetek za každou cenu udržet a pokud možno rozmnožit, ale naopak citlivě a smysluplně obhospodařovat. Liam Metarey je v knize vykreslen takřka jako hodný strýček všech lidí v kraji, jimž dává práci a jejichž dětem pomáhá výš. Ovládá všechny činnosti spojené s chodem svého panství a záleží mu na každém dubu, který k němu patří. Většinu území, jež mu náleží, se dokonce rozhodne, dle vlastních slov, „vrátit.“

Přechody mezi dvěma hlavními časovými rovinami, popisy různých změn ve společnosti, politické kultuře a hlavně v krajině, románu propůjčují lehce melancholický a bilancující nádech. Vypravěč si tu a tam povzdechne nad rozpínavostí developerů, ale většinu změn nehodnotí jednoznačně pozitivně nebo negativně. Černobílý není ani portrét vzorového magnáta starých časů Eoghana. Stejně jako Corey nebo Coreyův otec salineský boháč například dobře věděl, co to znamená být opravdu chudý, a podle toho se i choval.

Co se týče dalších změn, které román zachycuje, je třeba zmínit srovnání Metareye otce (kterého poznáme pouze z vyprávění) a syna, z něhož přirozeně vyplývá nutnost vzdát se nejdravější formy kapitalismu. Anebo přestavbu Metareyova velkolepého sídla v nákupní centrum, která zase cosi vypovídá o dnešní době. Bilancující ladění románu posiluje jeho začátek, kdy se zdá, že k sepsání svých vzpomínek se Corey dokázal odhodlat teprve po Bonwillerově smrti, i konec, kdy shrnuje, co důležitého se v životě naučil: „Většinou se jedná o staré pravdy (...).“ (423)

Autor ale zároveň dává jasně najevo, že spousta věcí se téměř nemění a nepřestává spoluvytvářet tvář Ameriky: například pojem „self-made mana“, představa, že se člověk může vlastní pílí a šikovností vypracovat z ničeho na vrchol. Pomáhá-li mu při tom štěstí nebo nějaký pan Metaray, není to nijak na závadu. Vztah mezi Metarayem a Coreym se, jak autor až příliš zdůrazňuje, později odráží ve vztahu Coreyho-vydavatele a novinářské elévky Trieste, která s rodiči bydlí v karavanu, klade Sifterovi všetečné otázky o minulosti, neuznává autority, šije si vlastní pláštěnky a krade stříbrné lžičky na slavnostních recepcích. Fakt, že Sifter pomáhá „self-made woman“ (Trieste se díky stipendiu od Coreyova deníku dostane na Harvard) je přirozeně dalším z dokladů, jak se časy mění.

Liam Metarey, stejně jako Eoghan a jemu podobní, cítí potřebu zasahovat do politiky. Jeho motivace je sice převážně idealistická a vytouženým osobním cílem stažení amerických jednotek z Vietnamu, ale přesto se kvůli angažmá v Bonwillerově kampani poněkud „ušpiní“. Coreyův raný vhled mezi špičku americké politiky zase přinejmenším poznamená ochota zaujmout „objektivní“ odstup. Henryho Bonwillera například neváhá obhajovat tvrzením, že „pochybné jednání přece existuje, co svět světem stojí“. (309)

Solidní celek románu ozvláštňuje několik stylových zajímavostí. Fascinující postava bývalého horníka, který pracoval ještě pro Eoghana Metaraye, se kvůli hlasové indispozici vyjadřuje pouze pomocí kusých vět, které gramaticky chybně zaznamenává na lístky papíru. Těžko hledat působivější a vhodnější vyjadřovací prostředek pro zkušenost příslušníka pracující třídy z dob, kdy ještě neexistovala mnohá pozdější sociální opatření, natožpak centrální standardy bezpečnosti práce (od r. 1950). Ambici příběhu na svědectví o obecných změnách v americké společnosti pak zdůrazňuje užití jmen, která autor propůjčuje několika hlavním postavám. Coreyovo příjmení Sifter znamená „prosévač,“ což čtenáři může asociovat třeba pracovníka ve zlatém dole. Bonwiller sice pije, podvádí svou ženu a touží po moci, ale také aktivně vystupuje proti válce ve Vietnamu a zastává se nemajetných – je to zkrátka člověk s „dobrou vůlí“ („bon“ – fr. „dobrý“, „will“ - angl. „vůle“), kterou ale není vždycky schopen proměnit v odpovídající činy. A konečně, Liam Metarey je zase o něco víc, než jen vládce rodinného impéria („rey“ je španělsky král).