Romové¹ žijí vedle nás, a víme o nich bohužel jen velmi málo. Platí to jak pro Polsko, tak pro Česko a Slovensko. Novinář, učitel a publicista Jacek Milewski (1966) se ve své povídkové prvotině snaží jejich svět čtenáři přiblížit. Píše o polských Romech, se kterými ho pojí osobní vztahy a přátelství. Hrdinové dvanácti textů mají své reálné předobrazy v jeho cikánských žácích, jejich rodičích či příbuzných (autor byl po mnoho let ředitelem romské školy v Suwałkách), i když spisovatel v rozhovorech zdůrazňuje, že jeho texty nejsou reportáže, ale literární fikce, která přestože je autentická a věrohodná, snaha ukázat Romy přes všechny jejich vady a prohřešky v pozitivním světle je v ní více než patrná.

Milewski nás tímto exotickým světem provádí s humorem, který často pramení z cikánské polštiny plné chyb, zkomolenin a zajímavých slovních novotvarů, nebo ze svérázné logiky a způsobu myšlení cikánských protagonistů. Z poutavých příběhů se čtenář navíc hodně poučí o mnoha kulturních zvláštnostech, jako např. o původu cikánských jmen, o cikánském nepsaném zákonu, tzv. „romanipen“, o zvyku uzavírání sňatku mezi nezletilými dětmi, o únosech dívek, o pohřbech, svatbách, věštbách... V etnografických studiích však těžiště knihy nespočívá. Tím jsou osudy konkrétních lidí, ať už to je nezletilá manželka, negramotný milionář, žebračka, nadaný kluk či stará věštkyně. Spisovatel ukazuje své hrdiny jako jedinečné komplikované osobnosti, a ne jako součást jednotné masy, jak máme tendenci vidět Romy my, bílá většina. Milewského kniha boří stereotypy, přesto není tendenční. Je to vyprávění o lidech z krve a masa, kteří se se svými osudy dostanou čtenáři hluboko pod kůži.

Hrdinka povídky „Pół dnia na tym świecie“ (Půl dne na tomto světě), cikánka Iłyca, se nachází na sociálním dně, a to nejen z pohledu bílé většiny, ale i samotných Romů. Její manžel, kriminálník a alkoholik, nedodržuje „romanipen“, tak je ona, stejně jako její děti „nečistá“, a tím pádem romskou společností nemilosrdně odvržená. Osoby jako Iłyca jsou nám povědomé – vídáme je v parcích a před obchodními centry, kde nám chtějí věštit, nebo se snaží prodat ukradené parfémy. Je to ale pouze jedna strana mince. Spisovatel ukazuje zoufalou a nešťastnou ženu, která je úplně sama na to, aby uživila čtyři děti a ještě poslala manželovi balík do vězení (jinak on na ni pošle příbuzné, aby ji zmlátili). Bojuje o každodenní přežití, jak nejlépe umí – krade, věští, posílá děti žebrat – protože nic jiného neumí. Velice dojemný je konec povídky, kdy bílá sousedka čte negramotné Iłyce dopis z vězení, který obsahuje především seznam manželových požadavků, ale i několik jemných oslovení („miry čiriklori“ – moje ptáčátko). Iłycu ta trocha něhy pohladí po duši a vnukne jí přesvědčení, že svět není tak špatný. Špinavá žebračka z ulice se najednou neliší tolik od nás – je to prostě zraněná a opuštěná žena, která touží po respektu a lásce. Dojemná je také její hrdost, když z bídného důchodu všechny mince dává pošťákovi jako spropitné. „Půl dne na tomto světě“ je silný, skvěle napsaný text, snad jen titul je trochu nevýrazný – mnohem lépe by zde fungovalo třeba právě „Miry ciriklori“.

V povídce „Spójrz na mnie” (Podívej se na mne) vypráví autor příběh Cikána s kriminální a vězeňskou minulostí, který se, už jako dospělý, rozhodne udělat si maturitu a jít na vysokou školu. V krátkých scénkách tak sledujeme jeho vývoj očima alter ega samotného Milewského (vypravěče většiny povídek). Je to smutný příběh plný naděje. Darek je až dětsky překvapen a nadšen z toho, kolik možnosti nabízí svět, jak je komplikovaný a velký. Současně je z toho vyděšen. Získává znalosti, uznání, hrdost (v celém Polsku je jen padesát Romů studujících na vysoké škole a Darek je jedním z nich!), ale zároveň ztrácí pocit bezpečí, jistoty a řádu, jaký mu poskytoval tradiční romský svět a jeho zákony. Vzdělání ho postupně odcizuje vlastní ženě, rodině, kmenu. Velice výmluvná je scéna, kde se hrdina na univerzitní chodbě baví s moderně oblečenými spolužačkami, a jeho manželka, prostá a žárlivá Cikánka, tam přiběhne ve své dlouhé sukni, je rudá vzteky a začne jeho kamarádkám sprostě nadávat. Pro Darka je to ostuda, pro jeho ženu normální způsob chování v podobné situaci. Romka si ale vybíjí svůj vztek a zoufalství na bílých studentkách, protože cítí, jak s každou přečtenou knihou a splněnou zkouškou se jí manžel nenávratně vzdaluje.

Milewski v této možná nejpůsobivější povídce sbírky ukazuje, jak klikaté a trnité jsou cesty asimilace. Jak vysoká je cena, kterou je třeba zaplatit. Vyjít ze své ulity znamená bolestivá, těžká rozhodnutí, neustálý boj o akceptaci v majoritní společnosti, zavržení vlastních kořenů, a v důsledku toho i ztrátu pocitu sounáležitosti, který je základem nejen romského, ale každého tradičního způsobu života. Málokdo je schopen podstoupit takovou výzvu, a proto v průběhu čtení soucítíme s Darkem, a nakonec ho velice dobře chápeme.

Vypravěč roztomilé povídky „Čarli Godo“ dostal od svého učitele za úkol psát si deník. Z počátku jsou jeho zápisky plné pravopisných a fonetických chyb a čtenář se musí dost soustředit aby textu porozuměl, ale Čarli se nevzdává. Je nadaný a je úžasné sledovat, jak se zvětšuje jeho slovní zásoba, mizí chyby, zápisky začínají mít hezkou formu a styl. Čarli vypráví o knihách, které díky „panu učiteli“ čte, o nových věcech, které se dozvídá, o hodinách karate či různých příhodách (humorných a vážnějších) ve škole a v domácím prostředí. Současně můžeme dětskýma očima nahlédnout do zákulisí nesnadné učitelské práce, kterou samotný Milewski mnoho let vykonával. Vidíme jeho bezmocnost, když třináctileté nadané žákyně jsou provdávány za ne o moc starší kluky a školu opouštějí. Jsme svědky problémů s výtržnickým žákem, ale i nadšení, radosti, smíchu, které v cikánské škole nechybí. Nejpoutavější je však vnitřní vývoj samotného Čarliho, před kterým se najednou otevírají nesčetné možnosti a s každým dnem mu přibývá sebevědomí a touha učit se a poznávat svět. Jeho slibná cesta je nakonec krutě přerušena rodinným rozhodnutím přestěhovat se do Anglie. Je to velké zklamání jak pro Čarliho, tak pro jeho „pana učitele“, ale žádného z nich to nezlomí, život jde dál a na vše je třeba hledět z té lepší stránky. I to je jedna z mnoha pozitivních věcí, které se můžeme naučit od Cikánů. Nevzdávat se, i kdyby bylo nejhůř, a se zdviženou hlavou pokračovat dále. Toto poselství čiší z celé knihy.

Ne všechny povídky jsou stejně silné, zejména první a třetí trochu postrádají hloubku, při čemž u „Dura lex sed lex“ je to asi záměr – povídka o tom, jak jeden Cikán napálil celý kmen na apríla je prostě humorná a oddechová, a taková nejspíš měla být. „Tropiciel“ (Stopař) je bohužel prvoplánově tendenční a považuji ji za nejslabší z celé sbírky. Jediným cílem tohoto textu je poukázat, jak nesmyslná jsou nařčení tzv. horských (osídlených v oblasti polských a slovenských hor už po několik staletí) Romů z konzumace psího masa. Nic jiného z tohoto textu nevyplývá, a také hrdina, televizní novinář dychtící po senzacích, je dosti plochou postavou.Přestože se povídky liší čtenářským zážitkem, ze všech je cítit upřímná láska a autorova mnoholetá fascinace cikánskou společností, která se pro něho stala druhou rodinou. Díky tomu jsou jeho texty výjimečné a autentické. Není to žádný suchý komentář pozorovatele z venku, ale emocemi nabité svědectví člověka, který s Cikány žil, přátelil se a hádal, pil, smál se a plakal. Přičemž vypravěčova osoba se vždy drží v pozadí, a do popředí autor uvádí jen své hrdiny, výjimečné, a při tom obyčejné lidi, kteří by mohli být i našimi přáteli.

Kniha v loňském roce získala cenu Beaty Pawlak (v roce 2007 ji například získal Gottland M. Szczygła).

Poznámky

1. Pro potřeby této recenze budu pro příslušníky romského národa střídavě používat označení „Cikáni“ a „Romové“. Sám Milewski totiž v úvodu své knihy vysvětluje, proč má raději oslovení „Cikáni“ od politicky korektních „Romů“ a tento historicky opodstatněný a samotnými Romy často preferovaný název ve své knize používá. ^zpět