Benjamin Klička, Divoška Jaja

Jsou romány o dětství, ve kterých dětství neexistuje, jak oprávněně tvrdí René Girard v souvislosti s Proustem.¹ Helimadoe je bezesporu jedním z nich; podobně jako v Combray či na březích řeky Floss se i zde, ve Starých Hradech, v tomto „experimentálním světě“, jak by řekl Girard, rýsuje drama zrodu a zániku touhy, které není známkou „nehotovosti“ či naivity dětského světa, nýbrž naopak dokladem jeho svébytnosti, toho, co o dětských myšlenkách napsala George Eliot: „These bitter sorrows of childhood! When sorrow is all new and strange, when hope has not yet wings to fly beyond the days and weeks, and the space from summer to summer seems measureless.“²
Havlíček v závěru svého posledního románu pronáší omluvu: „Prosím ty, kdo čekali více než pouhý příběh pošetilé puberty, aby mi odpustili. Vím, že se nemohou dojmouti dětskými bolestmi a žaly, na nichž není nic tragického.“³ Po přečtení této knihy však máme všechny důvody tuto prosbu pokládat za falešnou. Ona puberta, jejíž příběh je zde nastíněn, není nijak pošetilá, a celá elegická závěrečná pasáž nezdůrazňuje nic jiného. „Všechno uvadá, všechno umírá“, a co je v tomto plynoucím čase skutečnějšího než to, co náleží k minulosti, ke „sladké minulosti, která se nikdy nevrátí“?⁴ Celý tento příběh je možná jedinečný, ale snad si může činit nárok, aby se signifikant helimadoe stal emblémem uplynulého času jako takového, aby evokoval jiná dětská dramata, jiné světy a jiné příběhy, zasuté v minulosti každého z nás: „Kdo z nás neskrývá v hlubině svého nitra vzpomínku na prchlé dětství, slyšící na jméno složené z jmen, sled nedosněného snu, malou princeznu Helimadoe, oblečenou do laciných šatečků, s obličejem smytým slzami?“⁵
Začali jsme netradičně od konce. Je to proto, že tyto závěrečné řádky i celá poslední kapitola (díky níž, jak se domníváme, se Helimadoe skutečně staví do sousedství knih, jakými jsou Hledání ztraceného času či Mill on the Floss), ona meditace o změnách, kterou na tvář věcí i lidí vtiskuje Čas, určují sám status zde vyprávěného příběhu a snad i návod k jeho četbě. „Nejsem už onen chlapec, který s oblibou stával nad hroby. Tu romantiku mám za sebou,“ píše Havlíček.⁶ Je to sebeironie? Dost možná. Ale stejně zřejmé se zdá být, že dětská láska k Doře byla víc než jen epizodou. Vyznačuje se plností a absolutností; je něčím, co se stalo poprvé a už jen z tohoto titulu to nelze odepsat jako dávné a nicotné poblouznění. Jinak řečeno, třebaže jde podle autorových slov o příběh pošetilé puberty, není o nic méně nutné brát tento příběh vážně. A právě z této perspektivy chceme k Helimadoe přistupovat. Platí zde to, co v jiném kontextu napsal Charles Mauron v souvislosti se svým psychoanalytickým výzkumem Racinových dramat: „Umění je v zásadě obnovováním ‘ztraceného času’, kompenzací za truchlení a za psychickou zkázu – kompenzací ostatně skutečnou a bohatou, obnovováním, které přesahuje a transcenduje.“⁷
Neznamená to, že bychom zde chtěli provádět psychokritiku à la Mauron, nicméně nezdá se neoprávněné říci, že v Helimadoe, v onom údajně dětském příběhu, se zároveň popisuje konstituce určitého afektivního prostoru, jehož „zakřivení“ – abychom ještě jednou citovali Maurona – „předem deformuje a orientuje vše, co do něho vstoupí“.⁸ Jakým způsobem je tento prostor konstituován? V první části se zaměříme primárně na jeden motiv, který do tohoto prostoru nepochybně vstupuje jako klíčový moment, který je jeho zakřivením nepopiratelně orientován a deformován a který ostatně Helimadoe spojuje s dalšími autorovými romány, s Neviditelným a s Petrolejovými lampami (výjimku, zdá se, tvoří Ta třetí): na motiv nemoci.

1. „Často se ptáme – ne bez nesnází – po věku vypravěče, neboť u Prousta dětství neexistuje.“ – R. GIRARD, Lež romantismu a pravda románu, Praha: DAUPHIN, 1998 (překl. A. Šabatková), s. 45. Oproti interpretům, kteří kladou důraz na imanentní rozměr minulosti u Prousta (mezi ně patří i Merleau-Ponty) si Girard naopak všímá prefigurace dospělosti v Proustově dětském světě, tedy jistého prospektivního pohybu Proustova románu: „Dítě je ve svém světě obklopeno mírem a štěstím. Ale už i tento svět je ohrožen. Když matka odmítá políbit svého syna, hraje už dvojí úlohu, která je příznačná pro vnitřní prostřednictví, úlohu podněcovatelky touhy a neúprosného dveřníka. Rodinné božstvo mění surově svou tvář. Noční úzkosti v Combray jsou předzvěstí úzkosti snoba a milence.“ Tamt., str. 46. ^zpět
2. G. ELIOT, Th e Mill on the Floss, Oxford: Oxford University Press, 1980, s. 36. ^zpět
3. J. HAVLÍČEK, Helimadoe, Praha: Československý spisovatel, 1956, s. 256. ^zpět
4. Tamt., s. 255 a 256. ^zpět
5. Tamt., s. 256. ^zpět
6. Tamt., s. 252. ^zpět
7. CH. MAURON, L’inconscient dans l’oeuvre et la vie de Racine, Paris/Genève: Champion-Slatkine, 1986, str. 9. ^zpět
8. Tamt., s. 18. ^zpět