Prvotina (pomineme-li jednu kdysi vydanou detektivku) devětapadesátiletého autora zaznamenala letos na podzim značný úspěch u čtenářů i porot literárních cen, když se dostala do užšího výběru několika z nich a získala ocenění od středoškoláků za nejlepší román.

Obsáhlý román jako by ve skutečnosti obsahoval románů několik – příběhů několika uprchlíků z východní Evropy, kteří se koncem padesátých let začali scházet v zadní místnosti jedné pařížské hospody, aby si zahráli šachy. Ta hospoda opravdu existovala a autor tam prý opravdu viděl J.-P. Sartra a J. Kessela, jak spolu hrají šachy a velice se přitom baví. To bylo jádro, kolem něhož pak celá kniha několik let vznikala.
Těžištěm je však pět let života dospívajícího kluka a Paříž v letech 1959–1964, tedy v době alžírské války. Vášnivý čtenář Michel bojuje s matematikou na prestižním lyceu Henri IV., miluje rokenrol a mechanický fotbálek, jaký se hrával v každé druhé hospodě a pro Francouze je symbolem doby, v našich krajích neznámým. Od staršího bratra i nesourodých příbuzných pochytává první politické názory, je věrným přítelem bratrovy dívky Cécile, když její i jeho bratr odešli bojovat do Alžíru – každý z jiné příčiny.

Příběhů ruských, maďarských, německých, ba i českých emigrantů z Paříže jsme u nás mohli číst hodně a z pera některých západních autorů ne vždy zajímavých. Guenassia však za ně neschovává své vlastní názory ani v nich nehledá téma exoticky líbivé. Nevydává Francii za schematicky opěvanou vlast svobody, ba naopak, pro mnohé české čtenáře může být překvapení, nakolik a na jakých všemožných úředních místech mohly levicové, ba komunistické názory Francouzů těmto novým příchozím ztrpčovat život.
Rozpor levice-pravice dělí i Michelovu rodinu – buržoazní matčinu větev a otcovu rodinu italských přistěhovalců. Nekonečné hádky členů Klubu nenapravitelných optimistů (z nichž někteří jsou i v Paříži komunisty, ačkoli před komunistickým režimem utekli, jiní komunisty nikdy nebyli, další jimi být přestali) či revoluční blouznění Michelova bratra a jeho přátel, kteří vidí svět ideologicky, neslouží autorovi k prosazování jakýchkoli politických názorů – snad kromě Michelova (i obecně lidského) údivu, proč by mělo být nutné si ve všem v životě vybrat vždy jednu stranu, a být tak automaticky proti té druhé. Politické události jsou organickou součástí děje. Autor je ale především vypravěč a jeho román je spíše než knihou o politice románem o lásce a zradě. Jak sám říká, každá z postav něco nebo někoho v průběhu děje zradila. Román je velice čtivý, českým čtenářům snad může téma emigrantů (ale pozor, do roku 1968 je ještě daleko) z východu být blízké, ale v první řadě jde o skvělé zachycení Francie (či přesněji Paříže a ještě přesněji části studentské Latinské čtvrti) v době, již v literatuře později zastínily události konce šedesátých let.

Poslední zápletka, v níž se vysvětlí, proč členové Klubu nenapravitelných optimistů tak nenáviděli jiného ruského emigranta, je možná trochu násilná a vlastně pořádným vysvětlením ani není, a také příběh Michelovy první lásky, jejíž rodina se stěhuje do Izraele, jako by už tak obsáhlý příběh jen trochu nastavoval, takže čtenář může dočtenou knihu odkládat s mírným zklamáním. Domnívám se však, že – jak už to bývá u knih, které lze přečíst jedním, byť hodně dlouhým dechem – toto zklamání pramení spíš z toho, že náhle opouštíme svět, který jsme při čtení důvěrně poznali, zabydleli se v něm a najednou procitáme do všední reality.