Nemyslím, že překlad je celý špatný, některé obraty mi naopak připadaly skvělé. Spíš mě udivila jeho nevyrovnanost. Byla bych ráda, kdyby mých pár výtek k překladu přispělo k upozornění na nezbytnost redakční práce: mnohé z nedostatků mohly být odstraněny redaktorem, kdyby se více zaměřil na smysl textu s přihlédnutím k originálu, případně na ověření reálií.
HB
Helena Beguivinová
V literatuře o holocaustu je případ Jana Karského jistě zpracován odborně, ale kniha Yannicka Haenela, na pomezí historie a fikce (možná si ve Francii získala takovou oblibu i různá ocenění právě díky jisté módě podobného žánru), svými přesahy (v historické části do polského odboje, v románové části do poválečné doby až devadesátých let) snad může zajímavou formou upoutat pozornost dnešních čtenářů na téma, o němž nelze přestat psát.
Obsáhlý román ve skutečnosti jako by obsahoval několik románů – příběhů několika uprchlíků z východní Evropy, kteří se koncem padesátých let začali scházet v zadní místnosti jedné pařížské hospody, aby si zahráli šachy. Těžištěm je však pět let života dospívajícího kluka a Paříž v letech 1959-1964, tedy v době alžírské války.
Ocitáme se v zapadlé vesnici kdesi v irácké poušti v době, kdy po svržení Saddáma Husajna postupně sílí odpor proti americké okupaci země.
Nesnáším Jeruzalém. Vzduch, co tu dýcháme, není vzduch, ale jed, z něhož se člověk zblázní. Všechno je přehnané v tomhle labyrintu uliček, které nejsou k tomu, aby člověk někam směřoval, ale aby se v nich ztratil...
