Rozhovor Pavla Hlavatého s Janou Heffernanovou nejenom o novém vydání její knihy Tajemství dvou partnerů.

PH: Odkud pocházela hlavní intelektuální inspirace Vaší knihy Tajemství dvou partnerů?
JH: I když nejsem zapřisáhlý jungián, opírala jsem se o Jungovu psychologii. Jeho teorii ani terminologii jsem však nepoužívala nijak důsledně. V době práce na knize jsem byla zcela okouzlena Jungovými objevy, přestože to pro mne nebyla žádná novinka. K jungovské psychologii jsem se dostala už v sedmdesátých letech. Ve Spojených státech jsem se pak přihlásila na kursy a specializovala se na Jungův přístup ke snům, což byl samostatný kurs vedený absolventem Jungova institutu.

- Získané poznatky a zkušenosti Vás pak nějak výrazněji ovlivnily?
- Kurs mne moc neuspokojil, protože byl příliš formální. Často stačilo říci, že tahle snová postava je váš animus nebo anima (tj. psychické energie představované obrazem opačného pohlaví) a bylo vymalováno. Jako by to něco vysvětlovalo. Já jsem na takové, vlastně na jakékoli „nálepkování“ dost citlivá, vadí mi, o ničem nevypovídá, nejde do hloubky. Po kursu jsem začala pracovat se sny samostatně, s cizími i svými. Schopnost duše předkládat prostřednictvím snu názory, které jsou často v protikladu s tím, co si snící vědomě myslí, mi přišla úžasná. Sny jsou výtvorem naší vlastní duše a je smutné, že reakce „normálních“ lidí na ně je „nesmysly, zmatek, nemá to logiku“. A když se přece jen nad snem zamyslí a pochopí jednání nějaké snové postavy, tak se v tom vůbec nepoznávají: tohle si já nemyslím, tohle necítím, to nejsem já, to se mne netýká. A jejich známí kolem se smějou a řeknou: no to teda promiň, ale to jsi celý ty! Vzpomeň si, jak jsi včera… Je to velmi zarážející fakt, protože je vidět, že se vůbec neznáme a popíráme velkou část sebe. Zkušenosti mne pak přivedly ještě k jiným autorům než je Jung.

- Můžete je se stručnou charakteristikou uvést?
- V Tajemství se hodně opírám o Juliana Jaynese a jeho teorii vývoje vědomí a funkce mozku. Ta teorie sice není úplně bezchybná, ale obsahuje mnoho nového, úplně nový přístup. Jaynes je jeden z mála autorů, který analyzuje starověké texty z hlediska vývoje lidské psychiky. To je dosti ojedinělá věc. Jeho rozbory jsem hodně využívala. Třetím z mé „svaté“ trojice autorit je Joseph Campbell - ten z nich září možná úplně nejvíc. On je úžasný, protože dělal podobnou práci jako Eliade, ale šel na to více z hlediska psychologie. Eliade je vědec, který má rozsáhlé znalosti, ale nesrovnává tolik jako Campbell. Ten, když vypráví o Číně, tak tam jsou i indiáni a Germáni a když vypráví o Germánech, jsou tam i Australané a také třeba hinduismus. Tohoto Campbellova přístupu si nesmírně vážím: studuje mytologii a dějiny náboženství, a přitom se nespecializuje na určitou religiozitu nebo území, ale neustále hledá paralely, srovnává a vystihuje to podstatné a základní, společné i rozdílné. Říká se „opatrnost matka moudrosti“, ale já říkám „srovnání matka moudrosti“. Je to velmi důležitý přístup, dnes obzvlášť. Díky němu lépe pochopíme rozdíly v základních lidských představách o světě, i jak k nim různé národy došly, což je úžasné a velmi významné. Kromě toho Campbell vystudoval také biologii a tudíž ani začlenění člověka do celku přírody mu není cizí, počítá s ním i při studiu lidské kultury a nepohybuje se jen v oblasti myšlenek.

- Jak byste v kontextu vaší práce definovala mytologii?
- Někdo říká, že je to kolektivní sen a asi bych s tím souhlasila. Na mytologických příbězích se určitě podílely lidské zkušenosti podobné snům či přímo sny samotné. Nevíme, jak tehdy lidé vnímali skutečnost, ale mytologické příběhy jsou přesto dosud obecně platné, přistupujeme-li k nim skrze prožitek a ne skrze logiku našeho reálného každodenního světa. Sen je sice zaměřen na konkrétní problém toho kterého člověka, ale jeho poučení lze aplikovat na více situací, takže má obecnou platnost stejně jako hra archetypů v náboženství a mytologii. Sny i mýty zobrazují základní síly lidské psychiky, s nimiž jinak nemáme příležitost se sejít takto tváří v tvář.

- A konkrétně ve Vaší knize?
- Mýty a pohádky ilustrují každý psychologický termín, který uvádím v první části své knihy. První část je teoretická a představuji tam pojmy, které jsou sice Jungovy, ale užívají se i mimo jeho psychologii - např. pojmy intuice a instinkt. Je tam ovšem i ten animus a anima. A ke každému z těchto základních pojmů jsem přiřadila jeden příběh – pohádkový nebo náboženský, na kterém je konfliktní působení zmíněných sil patrné a kde je přítomno i řešení. To ve snech často chybí a člověk si ho musí následně odvodit, dopracovat se k němu. Poučení plynoucí z náboženského příběhu, pohádky či mýtu může pomoci při hledání odpovědí a při domýšlení toho, kam sen směřoval.

- Odkud přišel hlavní impuls Vaší knihy?
- Napsala jsem ji z nadšení pro sny a příběhy, a hlavně jsem se chtěla zastat té staré emocionální a instinktivní duše, která k nám stále mluví – a to nejen ve snech. Málokdo ji totiž opravdu naslouchá a rozumí jí. Což mi přijde jako velká tragédie. V našem osobním i kolektivním vědomí – tj. v podstatě obecně přijaté poznatky získané učením od jiných lidí a z knih, se utváří něco jako mapa světa, taková virtuální realita, v níž pak všichni žijeme, a skutečná vnitřní realita je vytlačovaná. Proto se i vývoj společností, všech na celém světě, ubírá nezdravým směrem. Realita, kterou si vytváříme, je - ne snad přímo falešná, ale jednostranná, nedostatečná a naprosto zavádějící. Moje kniha se jmenuje Tajemství dvou partnerů. Jeden partner, vědomí a ty naučené věci, je konfrontován s druhým partnerem – s tím, čemu říkám „duše“, která má city, pocity, impulsy, instinkty, prastaré zkušenosti. Ta v běžném životě nepřijde moc ke slovu, a pokud ano, není pochopena. Ona se proto všelijak bouří, a tak jí šlapeme na ocas, aby se moc nebouřila, ale komunikace s ní je v podstatě velmi špatná. Zamýšlela jsem tu knihu jako inspiraci, aby lidé více komunikovali se svou mimovědomou duší. Vymyslela jsem si totiž termín „mimovědomí“, protože běžný pojem „nevědomí“ vzbuzuje představu, že ta část psychiky nic neví, což rozhodně není pravda.

- Kterou část své knihy byste zdůraznila?
- Asi kapitolu nazvanou Mýtus o lidském vědomí. My tomu sice říkáme vědomí, ale při bližším ohledu se ukáže, že procesy, kterými vědomí pracuje, jsou nevědomé. Odehrávají se, aniž by o tom člověk věděl. Jak – nevíme. Známe jen některé výsledky těchto procesů. To ukazuje, jak velice jsme závislí na nás nezávislých pochodech v naší duši, v mysli, v mozku, na které nemáme vůbec žádný vliv. Mají svůj vlastní mechanismus řízení. Můžeme to přirovnat třeba k situaci, kdy se člověk řízne či jinak zraní. Není nutné vymýšlet, jak ránu zahojit, ona se prostě zahojí sama, tělo se o to postará. A na těchto procesech, které žádným způsobem neovládáme, pluje vědomí, a my jsme na něj nezřízeně pyšní a přitom vůbec není proč. V kapitole o lidském vědomí jsou uvedeny funkce, jež jsou běžně považovány za vědomé, ale ve skutečnosti probíhají mimo. Citovala jsem tam různé autority a myslím, že ta kapitola je velmi poučná a vede k větší pokoře a k lepšímu sebepoznání.

- Proč právě k sebepoznání?
- Víte, je ironií, že když si někdo koupí auto a nemá svého šoféra, podívá se do příručky, jak s autem zacházet, která součástka má jakou funkci, co dělat, když se stane to a to, případně jak něco opravit. Naproti tomu, když se narodí člověk a vyrůstá, nikdo ho neučí, jak se sebou zacházet. S tělem ještě snad trochu, ale s duší – vůbec. Proto umíme ovládat stroje, ale vůbec nemáme ponětí, jak bychom měli zacházet se svou duší, myslí, nakonec i s tělem. Kapitola o vědomí pár takových informací obsahuje, i když nejsou zdaleka úplné. Jelikož je kniha v podstatě o snech, považuji v ní za podstatné také shrnutí hlavních zásad přístupu ke snům ve druhé části. Je krátké, ale obsahuje vše důležité, hlavně důvody, proč máme snům věnovat pozornost. Ke snům by se mělo přistupovat s pokorou, důvěrou, zodpovědností, ochotou se poučit, otevřeností k novému poznání. Důležité je pak samozřejmě rozhodnutí vyvodit důsledky z toho, v čem jsme se poučili. Netrvat na tom, že názor, který jsme si kdysi utvořili, stále platí - otevřenost k poučené změně je velmi důležitá. Zásadní také je neaplikovat při práci se sny žádnou izolovanou speciální teorii a samozřejmě už vůbec ne snář. Sen je hlavně příležitost k zamyšlení. Všímat si, přemýšlet, srovnávat, hledat souvislosti a podobnosti, to je cesta k porozumění snům a řeči duše. Pak něco pochopíme a to pochopení snu nás snad i přiměje k přehodnocení našich postojů.

- Nové vydání se od prvního nějak výrazněji liší?
- Knihu jsem po sobě přečetla, co bych dnes z hlediska své zkušenosti a předchozího vývoje už neřekla, jsem vyškrtla, sem tam něco nového přidala. Je tam více příkladů konkrétních snů a jeden dlouhý příběh navíc. Změn ale není příliš mnoho a celkové koncepce se změny nedotkly.

- Jaký je rozdíl mezi Vaší trilogií Příběh cesty na Sever a Tajemstvím dvou partnerů?
- Tajemství vyšlo poprvé v roce 1995 a bylo velmi úspěšné. Přes všechny příběhy a prezentaci snového materiálu jde o knihu teoretickou. Materiál, ať už příběhy mytologické, pohádkové či snové, je tam analyzován, rozebírán, komentován apod. Jde o intelektuální dílo, obsahuje hodně citací z různých odborných knih. Text vytvořila de facto levá polovina mozku, která se v takovýchto věcech vyzná. Publikace je rozdělena na dvě části, první prezentuje teorie, druhá metodiku, jak na sen, všechno je tam rozumově podloženo a na rozum se apeluje. Uvádím tam sice metody, které se tomu vymykají, jako vžívání se do snu, přehrávání snu, jak ho měnit (ne přímo při snění, ale později, v bdělém stavu, v představách), ale veškerý text je v podstatě dílem levé hemisféry.

- Kdežto trilogie?
- Cesta na Sever vyšla teprve před třemi lety a sestává pouze ze snů. Obsahuje téměř výlučně snový materiál, i když text zápisů je trochu upravený. Příběhy, obrazy, personalizace – to je dílo pravé hemisféry. Snové putování je symbolické, obrazné, ilustruje staré obecné pravdy života. Snové obrazy platí na různé situace, nejenom na tu jednu konkrétní. Intelekt v knize ovšem také je, protože kniha je určitým způsobem uspořádána a v závěru je komentář, ale jinak v ní naprosto převažuje symbolické vyjadřování. Tajemství je průvodce, návod, mapa. Cesta na Sever je praxe, cestopis skutečné snové cesty. Zřejmě se nečte snadno. Čtenář si musí být vědom, že vyjadřování snu je obrazné, přemýšlet o významu jednotlivých episod, smířit se s faktem, že smysl jistého děje se ozřejmí až třeba po stu stránkách. Je to náročnější. Pochopení závisí na vcítění, na mém oblíbeném srovnávání, vidění souvislostí, na představivosti. Je tam spousta mytologických, magických a náboženských prvků, ale taky přírody, zvířat. Kdo na to není, toho Cesta nebude bavit.

- A celkový ohlas?
- Kupodivu objevuji čtenáře na nečekaných místech. Těší mě, že se hlásí, hlavně mladé čtenářky. Chtějí mít vlastní zkušenost se sny a se snovou cestou, což je úplně nejlepší. Chodí o radu, jak na to. Mám ale i čtenáře muže. Zdůrazňuji to, poněvadž si toho vážím. Muži se s mým příběhem mohou ztotožnit asi dost obtížně. Cesta na Sever je vnitřní cesta a hledání ženy a není moc o sexu. Většina beletrie je o osudech mužů a jejich vztazích k ženám, je psaná z hlediska mužů. Já proti tomu vůbec nic nemám, ale za svůj život jsem takových knih přečetla opravdu hodně, až už mě to přestalo bavit. A tak jsem si řekla: kde je nějaký příběh ženy, které jde o to, o co jde mně, která prožívá život jako já? Takovou knihu jsem nenašla, tak jsem si ji napsala. Zamýšlela jsem tím trochu vyvážit tu nerovnováhu, kterou jsem pociťovala. Ale nechtěla jsem psát o tom, kdo doma vaří, kdo nevynáší odpadky, jaké jsou starosti s dětmi a příbuznými, probírat rodinné a partnerské problémy, situaci žen v zaměstnání. Takové knihy už jsou a nemám potřebu rozšiřovat jejich počet.

- Můžete tedy krátce přiblížit, co Vás zajímá?
- Jelikož se zabývám sny, vidím hlouběji do duší mnoha žen. Zajímá mne, co se v nich děje. Jde mi o to skryté nitro, co říká, jak vidí svět kolem sebe. Duše se pochopitelně vyjadřuje i k partnerským a jiným vztahům, ale mě zajímá, jak se vyjadřuje, jakými obrazy hovoří. I moje duše mě zajímá, ta, která nedovede mluvit, je „němá jako holubice dálek“, jen předvádí: scény, dramata, obrazy. Nemluví naším současným jazykem. Zpět k té nerovnováze. Vezměte třeba Jungovy teorie, kterých si nesmírně vážím. Ale jsou z devadesáti procent vybudovány na znalosti mužské psychiky, z mužského hlediska a z mužského prožívání světa. Nijak proti tomu neprotestuji, je to normální, jelikož Jung byl muž. Chtěla jsem jen přispět k tomu, aby tu bylo zastoupeno i ženské „hlubinné“ prožívání světa, takový ženský zasvěcující román. Daniela Hodrová napsala odbornou studii Román zasvěcení. Její bibliografie uvádí na čtyři sta iniciačních románů. Jenom asi čtyři či pět z nich napsaly ženy. Mužská cesta naprosto převažuje i v mýtech. Nenajdete „hrdinský mýtus“ o ženě. Tím ovšem naprosto nemyslím, že ženy by měly zabíjet draky. Ale jaká je duchovní cesta ženy, pomineme-li křesťanské světice či orientální vzory? Jaká je duchovní cesta ženy teď? Její vlastní, ne ta odkoukaná na nejrůznějších seminářích? O spontánní duchovní cestě vysledované z autentických snů, plných archaických obrazů, ale vztahujících se ke konkrétnímu vezdejšímu životu, o tom jsem chtěla napsat.

- Co dnes ve svém vědomém životě nejvíc potlačujeme a jak se to ve snech projevuje?
- Říká se, že potlačujeme vzpomínky na nepříjemné zážitky a zkušenosti, ale to je dost pochybné. Když totiž někoho požádám, aby mi napsal svůj „citový životopis“, bývá to soupis negativních zážitků, křivd, trápení a bolestných zkušeností. Potlačené nejsou vůbec, naopak, lidé jich mají plnou hlavu. Často musím požádat, aby se ta osoba zaměřila taky na ty dobré věci, v čem měla štěstí, co se povedlo, co bylo krásné. Je to pak docela jiný životopis. Nemyslím, že je dobře vytahovat zasuté negativní zážitky, pokud samy na sebe opakovaně neupozorňují, např. ve snech či zatvrzelými nevhodnými vzorci chování. Pak je třeba se jimi zabývat, ale opatrně. Zapomenout na špatné je často spíš dobře. Daleko horší mi připadá potlačování nápadů a pozitivních impulsů. Vynoří se nápad, chuť něco udělat. A hned zazní i druhý hlas: co by tomu řekl ten a ten, vysmáli by se mi, nemám na to čas, musela bych zajít tam a tam, a to se mi nechce. A impuls, nápad se zažene a dvířka za ním se pořádně přirazí. Potlačujeme vyjadřování citů, jak pozitivních, tak i negativních emocionálních reakcí na lidi a situace. Jak se to projevuje ve snech? Nepříjemnými až děsivými obrazy a scénami, kterými si duše stěžuje. Může to vést i k snížené imunitě a tak otvírat cestu nemoci.

- Má tento stav – vedle nesporně privátně zdravotních - i nějaké společenské následky?
- Potlačování impulsů, nápadů a citových reakcí souvisí s širšími problémy: zbabělostí, leností, bezmyšlenkovou konformitou, přejímáním hodnot komerčního světa, podléháním reklamám: kupovat-prodávat-vydělávat, případně méně etické formy těchto činností. Škodí přílišné přizpůsobování se hladkému fungování v zaměstnání, v rodině. To a různé – s prominutím – pitomé zábavy, nebudu ani jmenovat, potlačí v člověku úplně všechno: spontánnost, tvořivost, soucítění, samostatné myšlení, sdílení, přiměřené vyjadřování emocí. Je jistě nezbytné stanovit si určitý řád, nežijeme sami, souhra s druhými je nutná. Ale i jiné věci jsou důležité: vědomé i spontánní prožívání, pěstování vztahu s vlastní duší i s blízkými osobami, s přírodou, tvoření, transcedence…. Nedostatek komunikace mezi vědomím a spontánním cítěním vidím jako ohromný problém. Umíníme-li si, že dnes budeme říkat jenom to, co si opravdu myslíme a jak to opravdu cítíme, zjistíme, že to už prostě není možné. Funguje-li to takhle dlouhodobě, už vlastně nevíme, co si doopravdy myslíme a cítíme. Jak můžeme potom být za sebe odpovědni? Nemáme-li návyk se upřímně a pravdivě vyjadřovat, pak nevíme, co cítíme, nevíme, co si myslíme, a vnější přizpůsobivost roste. To ovšem nahrává jakékoliv společenské manipulaci. Dnes je to hlavně komerce, která s námi manipuluje, dnes už v naší kultuře žádná ideologie prakticky nehraje roli. Toto je ryze komerční svět a ten vytváří falešnou realitu, do které patří i konzumní filmy a počítačové hry, ať už násilné nebo nenásilné. Dítě, které žije počítačovými hrami, se oddaluje realitě, skutečným lidem, vztahům. Ale i pěkné filmy o zvířatech jsou virtuální realita, jsou o mnoho zajímavější, než pozorovat na obyčejné procházce brouky a možná zahlédnout srnu. Virtuální realita je vzrušující, poskytuje „super-normální stimuly“, jak tomu říká Campbell. Dostáváme se stále dál do virtuální reality a stále víc se odsunuje do pozadí to, na co jsou tělo a duše původně nastavené.

- Jak se tato situace projevuje ve snech?
- Velmi často jako konflikt se zvířaty. Ne, že by člověk ohrožoval zvíře, to se děje ve skutečnosti. Ve snu naopak zvíře ohrožuje člověka, poněvadž ta přirozená, přírodní duše chce na sebe upozornit a činí to velmi důrazně. Stává se agresivní, „mstí se“, jako když zanedbáváte kočku a ona se vám natruc vyčůrá na čisté, pečlivě složené tričko. Jde o reakci našeho vlastního organismu, včetně psychiky, který, nemá-li prostor k tomu, aby žil podle svých potřeb, zaútočí na nás v podobě psa, hada, tygra... Jestliže nás ve snu napadne zvíře, víme, že rovnováha byla vážně narušena a duše i biologická podstata se brání. Nepřátelské mohou být i jiné postavy ve snu, či sen předkládá k vidění utrpení jiných, ukazuje strašidla, mrtvoly a podobně. Zvířata ve snech jsou obzvláště důležitá, do nich si promítáme své nejhlubší, často nepřiznané bolesti. Jestliže si nevezmeme poučení a nenapravíme svou situaci včas, většinou se čím dál víc komplikuje. Pak se dostaví nemoc, a ta nám pěkně překazí plány. Celá virtuální realita je nám pak k ničemu.