Útlá kniha světoznámého autora W. Saroyana (1908–1981) Kluci a holky, když jsou spolu souzní s poetikou jeho próz předchozích i těch následujících. Autorův vypravěčský styl již několik desítek let po celém světě oslovuje řadu čtenářů – autora arménského původu, který ale téměř celý svůj život prožil v Americe střídavě převážně v San Francisku a New Yorku. Saroyanovy knihy jsou o to působivější a přesvědčivější, že jsou v mnoha směrech autobiografické. Autor čerpá převážně z vlastních osobních zkušeností a nejinak je tomu i ve výše jmenované knize.

Těžištěm příběhu jsou peripetie příslušníků jedné rodiny. Dick je spisovatel na volné noze, který se snaží zaopatřit sebe, svou ženu Daisy a své dvě děti – Rosey a Johnnyho. Situaci Dickovi komplikuje, jak už to někdy bývá, jeho poněkud marnivá, malicherná a věčně se vším nespokojená žena, která se nedokáže postarat o sebe natož o děti, jež vyrůstají v péči hodné chůvy Marty. Dochází zde paralelně ke střetu dvou odlišných světů – na jedné straně Dickova potřeba psát jednak kvůli penězům a jednak i kvůli sobě, neboť být spisovatelem je mu souzeno. „Za současné situace by byl nejradši, aby se neživil psaním, což ale bylo dost pošetilé, protože spisovatelem prostě byl. Spisovatelem byl celý život, to jenom teď se mu nechtělo nic psát a ani to nechtěl zkoušet.“ Na druhé straně svět jeho ženy, která pro intelektuálství svého muže nemá příliš pochopení a sama se nejvíce vyžívá v banálních hovorech s přáteli, které její muž nemůže vystát. „Nečti si,“ řekla mu Daisy. „Zhasni a povídej si se mnou.“ „Já jen dočtu tohle.“ „Celou knihu?“ „Už jen pár stránek.“ „O čem to je?“ „Dostojevskij líčí, jak se setkal s Turgeněvem.“ „Koho to zajímá?“

Ona řeší jaké si vzít šaty, jak zařídit, aby si mohla koupit šaty nové, lepší a dražší, jak se vymanit z domu, v němž se ji nelíbí a v němž se naopak líbí jejímu muži. „Pořád si kousala nehty a měla deprese, takže každá jeho práce se najednou jevila jako něco nesmyslného a zbytečného. Užívat si dokázala jedině při těch jejich obvyklých radovánkách, ale pak z ní zase byl bezdomovec jako dřív.“ Dick zase pod tlakem okolností řeší, jak vydělat dost peněz, aby jeho rodina byla spokojená a klidná, a protože psaní se mu dvakrát nedaří, tak sází na dostihové koně. „… ty /Daisy/ mě vlastně pořád nutíš myslet na to, jak sehnat prachy rychleji než jenom psaním, a takový přemejšlení pak vždycky vede k sázení.“ Párkrát má štěstí, něco vyhraje, zaplatí dluhy, dá ženě peníze na šaty, podniknou výlet, vyrazí na drahou večeři. Ale záhy se vše zase vrací do zajetých kolejí. Dicka popuzuje marnivost Daisy, její věčná nespokojenost, licoměrnost, a je třeba říct, že oprávněně. On se totiž alespoň o něco snaží, zatímco Daisy rezignuje. Chce se bavit, být s přáteli, mít nač si vzpomene, hlavně hodně peněz a dům v New Yorku. Pro Dicka je skličující nejen fakt, že ji nemůže dát co chce, ale i skutečnost, že kdyby jí to nakrásně dát mohl, dříve nebo později bude Daisy nespokojená zas. Jen s něčím jiným a nakonec i s ním. „Máš mě, Dicku, rád?“ (…) V ložnici spí dvě děti. Jsme spolu šest let. A navíc jsme spolu byli už rok před svatbou.“ „To jo. Ale máš mě rád?“ „Jo, mám tě rád.“ „Kecáš.“ „Jo.“ „A proč mě teda nemáš rád?“ „Mluvíme o tom skoro každej večer skoro už sedm let. Už jsem ti to všechno vysvětlil. Klidně ti budu lhát, když ti to udělá radost. A jestli trváš na pravdě, máš ji mít.“ (…) Ona prostě chtěla, aby lži byly pravdivé.“

Saroyan na pozadí všedních událostí reflektuje složitosti partnerského života. Postava Dicka – spisovatele – je v tomto směru klíčová. Nespokojenost Daisy a vše s tím spojené prožívá naléhavěji, než si sám, natož jeho sebestředná žena dokáže připustit. Dick se to, leč marně, snaží nějak řešit. Obětuje svou práci, svůj čas a nakonec i sebe, to co je a kým vždycky chtěl být, aby dostál závazkům, které vůči své rodině má. Trpělivě tedy čelí otázkám své ženy, jestli ji stále miluje a co podnikne, aby měli víc peněz, co vymyslí, aby ona byla konečně šťastná. Protože dům se zahradou v blízkosti moře, dvě zdravé děti a oddaný muž jí ke štěstí zkrátka nestačí a jak Dick ví, asi nikdy stačit nebude. „Ale mě /Daisy/ nebaví bejt chudá.“ „Já to vím. Ale není to tak hrozný, jak si myslíš.“ „Mně to dokonce děsně vadí.“ „Vůbec to není zlý. Lidi pak aspoň víc žijou. (…) Když jsi moc bohatá, tak si chudá žitím.(…) Čím víc máš peněz, tím jsi větší žebrák. (…) Člověk penězma posedlej je mrzák s nataženou rukou.“

Ač to není hned zřejmé – každodenní vesměs banální linii příběhu autor obohacuje i o hlubší přemýšlení o životě. V čem tkví spokojenost a vnitřní klid člověka? Jak moc je tento niterný pocit pro člověka důležitý a co je schopen a ochoten pro něj podstoupit, aby pocitu vnitřního klidu a spokojenosti neřku-li štěstí dostál? V asociativně vypravěčsky zdařilých pasážích knihy čtených jedním dechem nenalezneme jednoznačnou odpověď. Pouze si spolu s autorem připomeneme, že je důležité se na to alespoň ptát a že je neméně důležité i hledat – sebe a svou cestu, po níž chce člověk životem přes všechny svízele jít, aby něčeho dosáhl, aby něčím byl. „Já /Daisy/ věřím v peníze. A kluci věřej v holky a holky v kluky. V co věříš ty?“ „Věřím v hledání toho, čemu věřím a proč.“ „A věříš taky v něco a žádnej důvod k tomu nepotřebuješ?“ „Jo. V tebe. V Johnnyho a Rosey a toho, co se teprve narodí.“

W. Saroyan je celým svým srdcem nakloněný veskrze pozitivnímu vidění světa, podobně jako malý chlapec, kterým dle slov některých kritiků i zůstal, poněvadž, s nadsázkou řečeno, odmítl dospět. Próza Kluci a holky, když jsou spolu je, dá se říct, i svědectvím této domněnky, třebaže z autorových úst zaznívá místy skličující melancholie a beznaděj. Ale i té je prostřednictvím postavy Dicka odhodlaný čelit, neboť ví, že nic jiného člověku vlastně nezbývá. „Jsi /Dick/ ňouma a vlastně si nikdy nedospěl. Je to tak. Zeptej se, koho chceš. (…) Buď už ses jako dospělej narodil a pak to s tebou šlo proti času, abys mohl bejt ňouma, anebo jsi byl ňouma odjakživa a už se to s tebou vezlo a dospět si k tomu ani nemusel.“ Dick slova Daisy, že je ňouma, nevnímá jako urážku. Naopak to vnímá jako stvrzení faktu, že tak v očích některých podobně založených lidí jako jeho žena může vypadat. On to ale nehodlá měnit. Ti lidé mu za to zkrátka nestojí. „… být iteligentní, znát pravdu a ještě k tomu růst je zábava. Být slušnej člověk je zábava, a ne žádný utrpení.“ V této jediné větě lze nalézt i poselství celé Saroyanovy knihy.