Nikdy ani slovo

Když jsem byla malá, myslela jsem si, že se Jamce říká Jamka, protože leží v údolí, hluboko vedle kopce na sáňkování. Pod kaštany spadá dolů příkrý sesuvný svah, kde je na podzim tolik kaštanů, že by je člověk mohl sbírat po taškách. Na kopci na sáňkování ovšem nikdy nikdo nesáňkoval, sníh se tam brzy vydřel a byla vidět země: radši jsme jenom popíjeli u dřevěné boudy čaj a procházeli se. Rodiče nám dětem vždycky říkali, jen ať si dáme pozor na blázny. Chovanci často přicházeli k drátěnému plotu Jamky a mávali na nás a my jim podávali čaj v plastových kelímcích. Měli radost, třeba ho ani hned nevypili, jenom ho drželi a dívali se na něj. Někdy jsme jim dávali i preclíky. Většina z nich ani nevypadala jako skuteční blázni. Ne, že bychom věděli, jak vypadají skuteční blázni, ale tohle byli povětšinou muži a ženy s nejistým pohledem a hladkou tváří. Beze slova postávali v podzimním a zimním chladu a v pantoflích jim byly vidět holé nárty. Zvláštní, ale duševní choroby mám od té doby stále nějak spojené s těmi dětsky hladkými obličeji a s rukama s krátkými nehty. Naši rodiče měli vždy opravdové, žilnaté ruce dospělých, jen tyhle stárnoucí děti měly ruce neurčitého věku a barvy vosku, jako by ani nežily v čase.
Až jako dospělá jsem se dozvěděla, že se ten ústav ve skutečnosti jmenuje Středisko psychosociální rehabilitace a pracovní terapie Dr. Augusta Jamka. Sem, do tohoto místa jsem přijela koncem června – do svého rodného města.
O Jamce jsem takhle na začátku vyprávěla jenom proto, aby bylo jasné, jak moc se váže k mému dětství. I proto jsem tu práci přijala, jinak domů vůbec nejezdím. S matkou moc nevycházíme a ve městě už skoro nikoho neznám. Teď se měl tamním lékařům představit lék jménem cymbalta, a když se naskytla možnost, že bych sem mohla přijet na celý týden, okamžitě jsem to přijala. Musela jsem jet i do dvou sousedních městeček, ovšem pro mě bylo hlavní, že si tu můžu pronajmout pokoj a projít se stejnými ulicemi jako před pětadvaceti – třiceti lety. Nikdo kromě mě se na to ostatně ani nehlásil: komu by se taky chtělo trávit tohle horko někde mezi kopci.
S Gáborem jsme tady nikdy nebyli. Jednou, když jsme jeli na Slovensko, jsme sem málem zajeli, ale nakonec přece ne. S matkou se jednou viděli, ale jen v Pešti, nechtělo se mi brát ho do toho ponurého, zakouřeného bytu. Na tom výletě do Bánské Bystrice mě ještě miloval, aspoň myslím.
Když se před Vánocemi odstěhoval, hodně jsem přemýšlela. Ničeho jsem si nevšimla, přišlo mi skoro nečekané, že toho má dost. Čeho? – ptala jsem se. Odpověděl, že spolu už léta nemluvíme, že mu připadalo, jako bych si ho vůbec nevšímala. Že jsem vedle něj vstávala a vedle něj uléhala, ale nemluvila jsem s ním. A když ano, tak jen o tom, co bylo v práci. Možná měl pravdu, skutečně jsem si nemyslela, že bychom měli každý den mluvit o tom, co je tak jasné: že se máme. Je to už přes půl roku.
Když jsem zaslechla v rádiu, že se bude konat celonárodní přehlídka folklórních souborů, stalo se najednou z cymbalty něco jako poslání. Už to nebyla pouhá náhoda, ale možnost, jak se něčemu dostat na stopu.
Mou první láskou byl folklorní tanečník. Že by to byla láska, to je přehnané, přesto si na něj pamatuji právě takhle, i když jsme spolu nepromluvili nikdy ani slovo. Bydlel v jednom starém přízemním domě nedaleko Jamky. A my na druhé straně v nových panelácích. Chodil k nám do školy, o tři třídy výš. Byli jsme zamilovaní.
Roky jsme po sobě koukali, často jsem po některém setkání nemohla ani usnout. Když mě rodiče poslali do samoobsluhy, vždycky se mi rozbušilo srdce, jestli na něj narazím. Někdy jsme se opravdu potkali, ale jenom jsme stáli, jako by mezi námi byla nějaká stěna ze skla. On mě taky neoslovil, jenom tak stál, v ruce rohlíky, a díval se na mě. Nebyl nijak zvlášť krásný nebo vysoký, dokonce byl i o něco menší než jeho spolužáci. Měl tmavé vlasy ostříhané úplně na krátko, moc jsem si přála je jednou pohladit. Když byl ve škole nějaký folklórní program, vždycky tam vystupoval a já ho sledovala z publika. Věděl, že ho sleduji, a podle mě se nesoustředil na nic jiného, přesto se naše pohledy setkaly jen zřídka. Všichni ostatní tancování později nechali, ale on ne. Matka mi ráda schovávala místní noviny, ve kterých jsem se potom dočetla, že jezdí na všelijaké festivaly, dokonce i do ciziny.
Ta podivná pantomima mezi námi trvala celé roky, až do chvíle, než jsem se přestěhovala do jiného města na kolej. Když jsem chodila na gymnázium, jezdila jsem domů jen jednou za čtrnáct dní, on si mezitím našel normální, opravdovou přítelkyni. Takovou dlouhovlasou dívku, viděla jsem je, když jsem na kole projížděla kolem cukrárny. Někdo mi říkal, že se jmenuje Andrea.
I tenkrát jsme se ještě pořád milovali, na tom se nic nezměnilo. Myslím, že jsem se nějakou dobu zlobila, zpětně jsem byla naštavaná, že ke mně ani jednou nepřišel. Že byl tak zbabělý. Přitom jsem samozřejmě věděla, že já mu taky nikdy nic nenaznačila, jen jsem se na něj pořád dívala. Taková byla naše hra, mlčení, dívání, mizení.
Pak jsem šla na univerzitu a potom do zahraničí. Ne, neříkám, že jsem ho pořád milovala, ale dodneška se mi rozbuší srdce, když vidím třeba muže s podobnými vlasy. Takových trochu podsaditých lidí s podobnou postavou je totiž dost, tolikrát jsem si třeba myslela, že vidím jeho zátylek. Někdy jsem měla při pohledu na cizího člověka najednou pocit, že je tu, že je to on, a srdce mi začalo bít rychleji, že na něj zase nedokážu promluvit. Jednou se přede mnou držel ve Vídni v autobuse, potom se otočil a nebyl to on. V Londýně spal na letišti na složené bundě, měla jsem chuť pohladit ho po zádech. Potom se otočil a nebyl to on. Rozumem jsem přitom věděla, že kdybych se najednou obrátila a postupovala zpět v čase, nenašla bych ho tam, kde jsem ho zanechala ve svých vzpomínkách. Vždyť se určitě změnil, možná má ženu a děti, co já vím. Párkrát jsem dokonce myslela i na to, že už třeba nežije. A pak hned na to, že to není možné: vycítila bych ten okamžik, kdy se ztrácí ze světa. To, že se proti mně už nikdy nikde neobjeví.
S Gáborem jsem o tom nemluvila. Ani o tomhle, řekl by na to okamžitě – jenže co bych mu asi tak měla povídat o jedné nezralé pubertální lásce, pokud ne to, že byl jednou jeden člověk, který pro mě byl důležitý, ovšem nikdy jsem s ním nemluvila, a krásně tancoval. Hlavně legényes. Podle mě nemá Gábor ani ponětí, co je to legényes. „To je nějakej tanec?“
Takže jsem slyšela v rádiu, že se bude konat celonárodní přehlídka folklórních souborů. Byl to podobný pocit, jako bych zas někde zahlédla jeho zátylek: věděla jsem, že tam musím jít.
Že s ním musím mluvit, o čemkoliv, musím slyšet jeho hlas, abych našla ten svůj. Kdysi jsme ve škole dostávali takový úkol: převyprávět nějaký příběh vlastními slovy. To mi dost utkvělo, vlastní slova. Teď už si ostatně nejsem jistá ani tím, že mám svůj vlastní příběh, že nežiju pořád ten, co začal tenkrát.
Říkala jsem si, že pokud se neodstěhoval do ciziny, pak sem určitě přijde. Takže se potkáme. V hlavě jsem si přehrála naše setkání ve spoustě variací. Nejčastěji se přibližoval po cestě od Jamky, v mé fantazii vždycky na kole. Vím, že je to hloupost, jistě má auto, ale já si to z nějakého důvodu představovala takhle.
Že se mě zeptá, co tady dělám. A nebudeme mlčet, hloupě stát, naopak, budu nenucená a vtipná. Řeknu mu, že přednáším o neurofarmakologických následcích purinergní modulace dopaminergní transmise v mozku: potom se budeme smát. Nato i on řekne něco duchaplného a budeme jen tak sedět a povídat si. O čemkoliv, nenuceně jako dospělí. Nevím, proč jsem vždy myslela na jeho zátylek, jako by se věčně jenom vzdaloval.
Přednášku jsem měla v pondělí, po ní jsem spěchala do centra. Někdejší Jamka byla sešlá, široký svah byl olysalý a plný odpadků, park neupravený. U kopce na sáňkování už nestál domek. V zežloutlé trávě se otáčely rozstřikovače, jedno křídlo budovy bylo obložené lešením. Ovšem náměstí dali od té doby krásně do pořádku. Vzpomínám si, jak jsme sem vždycky chodili s družinou hrát ping-pong, byla tu knihovna se zaprášenými tchýninými jazyky v půdě s nakyslým pachem. Venku stála spousta autobusů, asi přivezly hosty i ze sousedních měst. Jak se tak točily s těmi velkými zpětnými zrcátky, vypadaly jako nějací brouci.
Měla jsem lístek dopředu, chtěla jsem dobře vidět. Celou dobu jsem si představovala, že je někde v budově. Nedokážu to přesně popsat, určitě znáš takový ten vnitřní neklid: když člověk ví, že je ten druhý někde nablízku. Člověk, kterého skoro ani neznám. No není to pitomost?
Sledovala jsem tanečníky, po chodbě pobíhaly samé děti. Někdo nesl spoustu sukní, přitiskla jsem se ke zdi. Jedna holčička v bílých punčochách brečela, maminka ji utěšovala. Bylo mi jich kvůli těm punčochám líto, protože už v předsálí bylo dusné horko, v sále pak přímo nesnesitelná výheň. Od šaten přicházela postarší žena, v ruce plno copů. Dívala jsem se za ní, vypadalo to, jako by nesla skalpy. Potom mi někdo řekl, že publikum má čekat u druhých dveří, tak jsem se vrátila ke vchodu. Ovanul mě pach, který proudil ze sálu, stejný jsem kdysi cítila při různých školních programech. Pach zaprášených sametových křesel a vzrušením rozpálených dětí. V zástupu filmujících rodičů jsem se octla uvnitř, sledovala jsem učitele, pátrala v publiku. Jeden po druhém jsem si prohlížela obličeje. Po představení jsem se jen pomalu šinula k východu, co kdybych ho někde v davu přece jenom zahlédla. Nebyl tam.
Večer dělala matka večeři. Hned mi hlásila, že jí volali známí: viděli zahajovací večer. Městská televize přenášela vystoupení a ukazovali i publikum. Podle matky prý všichni říkali, že jsem se vůbec nezměnila a že jsem strašně podobná bráchovi. Matka na mě byla samozřejmě pyšná a mluvila nesmysly, všem se pochlubila, že jsem u jedné velké firmy a na vysokou jsem chodila venku. Urazila se, že budu spát v motelu, a hned zase začala, že mi tenhle byt není dost dobrý a že se za ni stydím. A co řeknou lidi, až se dozvědí, že nespím doma. Tuhletu desku už jsem moc dobře znala – nic jsem na to neříkala. Nemělo by to smysl, matka si vedla pořád svou. „Proč nikdy nenecháš otevřené okno,“ řekla jsem v jedenáct a vstala. Poděkovala jsem za večeři. Vyvětrala, zírala na mě cize, jako by mě i ona viděla v televizi.
Další den jsem šla zase na večerní představení, třetí den znovu. Všechny další programy se už naštěstí konaly na venkovním pódiu, celé náměstí bylo osvětlené. Při legényesi se mi rozbušilo srdce, vzpomněla jsem si na tu dávnou školní slavnost, když jsem si všimla, že mě z pódia hledá pohledem. Našel mě, zděšeně jsem se odvrátila jinam. Jenže ten pár očí teď nikde nebyl.
Večer jsem volala matce. Prý jsem zas byla v televizi. Líčila mi, že podle bráchovy manželky mě zabírali hned několikrát. To už jsem v každém případě chtěla nalézt to, kvůli čemu jsem přijela. Pořád mi vířilo hlavou, že nemůžu odjet domů, aniž bych ho aspoň jednou viděla. Není přece možné, aby tady nebyl. Představovala jsem si, jak se pak vrátí na obrazovku i zvuk. Jak překonám tu zeď ze skla a všechno potom bude jiné. Mohla jsem se zeptat matky, ovšem to jsem nedokázala. I když je možné, že by si na něj ani nepamatovala, registrovala jenom mé spolužáky a i z nich vzpomínala jen na ty, kteří už měli děti.
Minul i pátek. Viděla jsem až do konce všechna odpolední i večerní vystoupení, pak jsem se zpocená odpotácela zpátky do motelu. Před oknem svítila celou noc pouliční lampa. Nevím, jestli to bylo kvůli tomu světlu, horku nebo z toho odhodlání, ale za celých těch šest dní jsem sotva zamhouřila oči.
V sobotu byl závěrečný den. Na náměstí stály autobusy, nosily se šaty. Večer mě matka zase viděla v televizi, vysílali odpolední závěrečný program. Byla vzrušená, líčila mi příběhy neznámých příbuzných a neustále se mě ptala na můj názor. Nedokázala jsem a ani nechtěla ji sledovat, řekla jsem, že jsem unavená. V sobotu ve dvanáct jsem k ní naposledy zašla na oběd a hodila si do tašky chleby na cestu, zabalené do alobalu. „Proboha, vždyť je mi skoro čtyřicet,“ říkala jsem už v autě, spíš jen zpětnému zrcátku.
Do Pešti jsem se vrátila k smrti unavená, nemohla jsem se dočkat, až se natáhnu na postel. Chleby na cestu jsem vyhodila. Před sebou jsem viděla matku, jak toporně mává za autem. Pak taky dlouhý drátěný plot kolem Jamky a zmáčené keře s poházenými papírovými kapesníky. Zase jsem nedokázala usnout, v půlnoci jsem si vzala prášek na spaní. Nezabral.
Někdy kolem třetí ráno jsem se zděšeně probudila, jak silně mi začalo bušit srdce. Něco mě napadlo. Zvláštní, že až teď, přitom by to bylo vlastně nasnadě.
Obvykle na facebook moc nechodím, protože mě to rozčiluje. Neustále mě tam vyhledávají nejen lidé z mých bývalých pracovišť, ale i všichni současní kolegové, s nimiž se setkávám na přednáškách. Většinu z nich bych ani nepoznala, na jejich jména si nevzpomínám už vůbec. Vzkazy mažu, nikdy neodpovídám. Nikomu nemám co říct.
Tenkrát v noci jsem však dostala nápad. Mohla bych ho přece najít. Z pomyšlení, že je někde v tom virtuálním prostoru a já na něj můžu kliknout, jsem zas propadla panice. Co mu mám napsat, když ho najdu? Mám mu vůbec něco psát, nebo se mám jenom přesvědčit, že existuje, jako bych rázem omyla to okno, které je mezi námi.
Otevřela jsem úvodní stránku a zadala hledání. Má dost neobvyklé jméno – Hübner, i po tom jsem se kdysi podívala, nějak to souvisí se sedláky, kteří chovali koně. A nikoli s hybris, i když i to by bylo hezké. Ale i tohle se k němu hodí, totiž k těm jeho holínkám a bílé košili, co nosí při tanci. Naprosto bych si ho dokázala představit, jak sedí v sedle.
Hübnera na bílém koni.
Zadala jsem také jeho křestní jméno a město a čekala. Jeden nález. Klikla jsem na něj. Pomalu se natahoval obrázek, nejdříve byly vidět vlasy. Ty vlasy, krátké a už trochu prokvetlé, kterých jsem se nikdy nedotkla. Pak oči. Pohled. Ten se vůbec nezměnil. Dlouho jsem se dívala do toho kapku kulatějšího, pomačkaného mužského obličeje. Najednou jsem nevěděla, co bych si vlastně počala, kdyby tu teď stál přede mnou: byl tak jiný, a zatím tak podobný tomu, na koho jsem si pamatovala. Pokoj zesiloval tlukot mého srdce, jako by bušily samy zdi.
Má dvě stě dvacet jedna známých a tři děti. A jednoho psa. Žije pořád tam. Čímpak asi je? Podívala jsem se.
Kameraman místní televize.
To není možné. Byl za kamerou. Stál celou dobu blízko mě a natáčel můj obličej. Zabíral mě v publiku, sledoval mě a potom dovolil, abych beze slova odjela domů. Abych v tom městě nechala věty určené jemu.
A nenašla je ani tehdy, když tu ještě jednou, naposledy byl. Díval se mi do očí z druhé strany monitoru a já už mu neměla co napsat.