Nad českým názvem zatím posledního románu švédského spisovatele Torgnyho Lindgrena nezbývá než doufat, že čtenáři rádi řeší záhady. Po malém průzkumu provedeném na nereprezentativním vzorku obyvatelstva raději uvedu vysvětlivku: „Norrland“ = severní oblast Švédska, „akvavit“ (též „aquavit“) = zejména ve Skandinávii oblíbená pálenka s výtažkem z bylin, „živá voda“. Máme tu tedy destilovaný Sever. Koneckonců kdo se s Lindgrenovým dílem již setkal (příležitostí bylo několik), nebude překvapený, že se příběh odehrává v autorově rodném kraji Västerbottenu, odkud už není daleko k polárnímu kruhu.

Vrací se sem kazatel Olof Helmersson, který zamlada – v padesátých letech – přivedl místní  obyvatele ke křesťanství.  Potom však dospěl k přesvědčení, že víra je klam; stal se ateistou a vypravil se mezi své ovečky znovu, aby je vyvedl z omylu. Vše je ale složitější, než si představoval. Většina vrstevníků čtyřiaosmdesátiletého muže je již po smrti, přišel pozdě, nemůže své činy napravit. Ti zbylí jeho nové poselství nechápou a nedokážou přijmout, jejich přesvědčení o Boží lásce je nezlomné. A vzít umírajícímu člověku naději na blažený věčný život se ukáže být nad Olofovy síly. Jeho cesta však přesto není zbytečná: nalézá při ní svou nemanželskou dceru, která je také jediná, jež se nakonec s radostí nechá „odspasit“.
  
Autor tedy otevírá tolik témat, že by to jinému vystačilo na několik knih. Proměna kraje a smrt, s nimiž je konfrontován vracející se stařec, jeho střízlivá nostalgie, když se smiřuje s realitou běhu času a například promlouvá k hrobům svých známých, aby jim alespoň takhle sdělil, co má na srdci – už tady je o čem přemýšlet. Samozřejmě vyvstává i otázka role víry v životě člověka. Kniha nevyznívá přímo tak, že Olof nyní ve stáří našel pravdu: je zkrátka přesvědčeným ateistou, jako byl dřív přesvědčeným křesťanem. A na každé stránce se objevují další a další naznačené úvahy, paradoxy či symboly a metafory (nebo „hry“ na metafory – to když příběh zní jako podobenství, ale jeho sdělení přitom uniká).

Jedná se však o dílo Torgnyho Lindgrena, a tak čtenář nemá pocit, že by četl filozofický traktát: humor a ironie, empaticky podané epizody o svérázných obyvatelích kraje a výborné dialogy postav z knihy dělají především krásné a svým způsobem napínavé čtení. Zvláštností jsou doplněné fotografie a faksimile různých dokumentů, které jako by měly stvrdit autenticitu vyprávění (zde nelze nezmínit tvorbu W. G. Sebalda, který používá tytéž prostředky), ale zároveň jsou občas natolik bláznivé a očividně mystifikující, že působí vlastně zcizujícím dojmem. Nejlepší na Lindgrenovi je zdravá míra drzosti – nebojí se velká témata zdůrazňovat, prozkoumávat ani shazovat. Tolik chvály možná vyvolává skepsi. Nicméně mi připadá, že současných beletristických děl, která se odvažují otevřeně pojednat takto závažné otázky a zvládnou to s takovým nadhledem a účinkem, není mnoho, a to ani mimo švédskou literaturu.