Komisař od dětství věří, že mimo viditelný svět se musí nacházet jakási prapodstata reality. Význačnější mužové než on mluvili o „věci o sobě“, „bytí jako takovém“ nebo prostě o „informaci“. Komisař tomu dnes říká „zdrojový text“ a myslí tím cosi, co se nachází za viditelným a uchopitelným uživatelským povrchem všedního dne. [...] Bolestně a usilovně navrtává díry do uživatelského povrchu, který tvoří popis místa činu a svědecké výpovědi, dokud není tak porézní, aby se daly učinit závěry o zdrojovém textu, o pravé skutečnosti. Náhody chápe Schilf jako metafory, v rozporech poznává oxymora, opakující se detaily čte jako leitmotiv.

Temná energie je třetím románem, který mladé německé autorce Juli Zeh (1974) vychází v českém překladu. Po Orlech a andělích (č. 2004), v němž napínavý děj o obchodování s drogami umocňuje právně filozofický kontext, a Hráčském instinktu (č. 2006), románu o mocenské hře ve světě bez jasných pravidel a tudíž morálky, má i Temná energie ambice nebýt „pouhým“ detektivním románem, ač se v něm vše točí kolem vraždy a jejího vyšetřování. Nejde totiž o to najít pachatele snažícího se, podle pravidel žánru, za sebou nezanechat pokud možno žádnou stopu, ale o otázku, jak a proč k vraždě vlastně došlo. Jde o to, jak je možné, že se vůbec vraždilo: Není vražda náhodou vždy důsledkem nějakého strašlivého, fatálního nedorozumění? Není vražda vždy dílem náhody, „nejstrašnějšího zločince, jaký se na zemi vyskytuje“, totiž ve smyslu, že náhoda nutně způsobí katastrofu v kauzálním předivu našich životů, ve vytvořeném „jízdním řádu“? Otázkou pak je, jakého charakteru tento jízdní řád je – Řídí kauzalita všechno? Máme svobodnou vůli? Neboli jde o možnosti, zvláště pak fyzikální možnosti tohoto světa a důsledky lidských činů v takovém univerzu.

Oskar a Sebastian, hlavní postavy románu, se přou o fyzikální podstatu času a skutečnosti, dva geniální fyzikové, nyní univerzitní profesoři, kteří se znají ze studií a mají k sobě neobvykle blízký vztah. Jejich cesty se rozejdou nejen na teoretické rovině: Sebastian vede klidný a šťastný život jako otec rodiny, Oskar je samotář žijící jen svou prací. Román rozehrává dva abstraktní fyzikální koncepty, které tyto postavy kontrastně zastupují: kvantová mechanika a teorie relativity, přesvědčení o kauzální podmíněnosti všech dějů (Oskar), interpretace kvantové mechaniky jako možnosti existence více světů (Sebastian). „Vše, co je možné, se stane“, nadepíše Sebastian svůj populárně vědecký článek, v němž vysvětluje teorii více světů, a popudí tak svého přítele Oskara, který se rozhodne vystavit jej osudové zkoušce a přimět tak ke změně životního postoje. Tento „fyzikální“ experiment, který je ve skutečnosti spíše hrou osudu, se mu zákonitě vymkne z rukou.

Nový román Juli Zeh není, jak by se mohlo zdát – a jak autorce vyčetli někteří kritici – přespříliš ctižádostivým traktátem s detektivní zápletkou na fyzikální témata. Zeh naopak inteligentně využívá proměny žánru detektivky, který je v současnosti oblíbený ve všech médiích a který má zvláště v Německu dlouhou a významnou tradici. Platnost paralely s televizními krimiseriály nezmění ani fakt, že autorka televizi nevlastní a na televizi se nedívá, jak dokládá ve vtipném článku psaném na téma kvality televizních pořadů pro Süddeutsche Zeitung, protože tato činnost vhodná pouze pro „silné povahy“ v ní vyvolává úzkostné stavy a působí jí traumata; televizní seriály totiž natolik prostupují naši realitu, že můžeme tvrdit, že je znají všichni.

Současná detektivka již není kultovní Místo činu s výraznými lokálními typy detektivů jako neodolatelný buranský komisař Schimanski z Duisburgu. Nahradily ji zcela nové seriály s kryptickými názvy C.S.I. (Crime Scene Investigation, česky jako Kriminálka Miami, Las Vegas či New York), R.I.S., KDD či K11 (německé verze téhož, v o něco skromnějším formátu), jimiž televizní vysílače úspěšně saturují německé domácnosti.

Dříve – přibližně do začátku nového tisíciletí – byl hlavním hrdinou když ne Schimanski, tak Derrick či Columbo (kterého náš Schilf připomíná), dnes, v časech C.S.I., jsou to celé týmy expertů, které řeší a vyřeší ty nejspletitější případy, tedy „laborka“, předtím v pozadí jako v podstatě nedůležitá instituce k ověření otisků prstů či provádění balistických zkoušek potvrzující to, co si komisař tak jako tak právě domyslel. Noví hrdinové už nejsou detektivové s osobním šarmem a osobními slabůstkami, ale cool a zároveň chladní patologové, chemici, molekulární genetici a počítačoví experti, vysoce specializovaní odborníci bez osobního života, kteří, pokud mají nějakou slabost, tak je to slabost pro obor (záliba v hmyzu entomologa a vedoucího týmu Kriminálky Las Vegas Gila Grissoma). Nový hrdina je tým ve svém celku, v němž policisté, jako zástupci výkonné moci, mají jen jednu z rolí – rozhodující roli hraje věda, její moc a neomylnost. Tomu odpovídá i struktura kriminálního příběhu: případy se řeší v neuvěřitelně dobře vybavených laboratořích, svědci se vyslýchají za účelem navedení na stopu, ne objasnění či doznání, protože se automaticky předpokládá, že neříkají pravdu. Jsme trénovaní, abychom nevěřili svědkům, ale důkazům, říkají členové Grissomova týmu (série C.S.I. Las Vegas tuto „filozofii“ ilustruje nejlépe). Nejde o to, kdo je pachatelem, ale mnohem zajímavější je to, jak se to vlastně stalo. Metoda nenápadných výslechů, čekání na svědkovo uklouznutí, pečlivého zvažování sociálních a psychologických motivů, jak ji brilantně ovládá takový Hercule Poirot, který zaměstnává především své „malé šedé mozkové buňky“, je dokonale postavena na hlavu. Psychologie jako by náhle nefungovala, či nefungovala dostatečně spolehlivě; dvacáté první století je stoletím exaktních věd, jež jediné mohou zajistit věrohodnost. „DNA nikdy nelže“, je krédem nových vyšetřovatelů-vědců, ačkoli ve skutečnosti není použitelnost „biologického materiálu“ až tak jednoznačná a není ve všech případech právně zakotvená. Tyto nové série tedy obsahují dokonce prvek science fiction v předjímání technických možností vyšetřování zločinu. A stejně jako se případy řeší od počítače, počítačově vznikají i tyto televizní show: převážně pak velmi efektní rekonstrukce, či konstrukce možných průběhů zločinné události.

Skutečnost, že příběh se od určitého bodu může vydat různým směrem, není nic nového, mocně ji využívají postmoderní romány. V dokonalé vizualizaci televizních seriálů však získává na názornosti a nelze si ji nevybavit například v okamžiku, kdy si Sebastian v myšlenkách přehrává scénář zabití Dabbelinga, přičemž čtenáři není hned jasné, zda se jedná o vraždu „v hlavě“, nebo o skutečnou událost; celá scéna je inspirovaná „ostrým vzplanutím“ televizorů Dabbelingových sousedů.

Produkty populární kultury jako C.S.I. mají při bližším pohledu tedy vysoký nárok na aktuální výpověď o světě. Se svou vírou ve vědu jsou filozofickým programem v triviálním žánru. Ve svém původním, americkém kontextu mají i jasné politické poselství: Srovnejme Akta X, seriál typický pro 90. léta minulého století, založený na předpokladu, že vláda „nám“ (míněno Američanům) lže, a jednotlivec (agent FBI) tuto lež může odhalit, byť ta zůstane odložena ad acta. Intuitivní, na této tezi založené pátrání agentů Muldera a Scullyové by v kontextu nových seriálů působilo přímo směšně a zřejmě i dost subverzivně: Ve světě po 11. září jde o jistotu, kterou mohou zajistit mimo jiné takové laboratoře, jaké nám televize prezentuje (i když ve skutečnosti neexistují), jde o funkčnost, zranitelnost, ale i o obranné mechanismy moderního světa a jeho technologií, jde o převahu techniky nad smrtí a zlem, anebo víru v ní.

Juli Zeh, zdá se, pracuje s tímto posunem kriminálního žánru, s jejich filozofickým přesahem, a jako myšlenkový základ jí slouží fyzikální otázky. Je nutné však hned předeslat, že podobnost s, pokud to tak smíme nazvat, „drsnou školou“ televizních seriálů zde končí. Sama autorka chápe žánr dost volně. „Až poté, co kniha vyšla, jsem si uvědomila, že kriminální romány jsou žánr sám o sobě“, řekla v rozhovoru pro týdeník Der Spiegel. „To, že se v mé knize vyskytuje komisař a podle zápletky je to detektivka, pro mě nebylo žádným velkým krokem. Také moje předchozí romány byly v jistém smyslu kriminální, téměř vždy šlo o spáchané bezpráví, o morální hraniční případ a o pokus objasnit věci a vrátit tak do světa rovnováhu.“

Juli Zeh vědecká pojednání vlastně nezajímají; teze o možnosti existence jiných světů jí slouží především jako literární prostředek k inscenaci zápletky. Vražda potom, tak jak se udála, vyvolává otázky týkající se morální zodpovědnosti za vlastní činy, pojmu viny (nese vinu i ten, kdo nemůže být právně potrestán?), zásadního neporozumění, problémů v komunikaci mezi lidmi a z nich vyplývajících tragických, dokonce groteskních omylů. Komisař Schilf je jeden z oněch dávno známých podivných typů, kteří případ vždy vyřeší, úplně nová není ani jeho otevřenost jinému než „obvyklému chápání“, zde daná smrtelným nádorem na mozku, který způsobuje změny vnímání reality.

Komisař tedy dá svět zase do pořádku; je možné znovu nastolit rovnováhu, i když nic už nebude takové jako předtím. Závěr knihy je téměř optimistický, vzdalující se Freiburg, líčený z ptačí perspektivy se stává „místem činu“ přímo utopickým.