V současné francouzské produkci určené dětem se běžně setkáváme s knížkami pro nejmenší, jejichž autoři dokáží v úzkém propojení minimalizovaného textu s ilustrací ztvárnit na ploše obrázkové knížky i tak závažná témata, jakými jsou například dětské strachy, smrt, handicap. Jako příklad lze uvést tvorbu malíře, ilustrátora, grafika, tvůrce komiksů a literáta Stéphana Sénégase (1974). V roce 1998 absolvoval École Emil-Cohl v Lyonu a od té doby ilustroval více než desítku knížek určených dětem. Jeho prvním samostatným autorským projektem se stala roku 2002 adaptace zairské lidové pohádky Pourquoi les libellules ont le corps si long (Proč mají vážky tak dlouhé tělo). V roce 2007 na sebe upozornil dvěma zajímavými tituly: Mon père, chasseur de monstres (Můj tatínek, lovec strašidel) a L´éphémère (Jepice).

Album Mon père, chasseur de monstres se laskavou a úsměvnou cestou vžívá do pocitů, které deptají malého chlapce s příznačným jménem Peurderien (Nebojsa) každý večer před spaním, kdy se s hrůzou odebírá do dětského pokoje, v němž ožívají přízraky, stvořené z jeho vlastního strachu. Obdobné téma se objevuje i v knížce Elisabeth Duval z roku 2005 Comme si j´avais peur (Jako kdybych měl strach), kterou doprovodil Sénégas ilustracemi. Již zde potvrdil svoji schopnost vcítit se do radostí i smutků dětského světa.

V knize L´éphémère zprostředkovává Sénégas dětským čtenářům téma smrti. Dva bratři naleznou na stole záhadně vyhlížející hmyz a nečekaný objev je impulzem k pátrání sourozenců po jeho původu a charakteristice. Encyklopedické heslo z internetu přináší pro oba chlapce šokující zjištění, že život jepice trvá pouze jeden jediný den. Vědomí této časem tak úzce ohraničené existence je přivede na nápad učinit vše pro to, aby jednodenní život jejich nového zvířecího kamaráda byl skvělý a nezapomenutelný. Po sérii bujarých her na piráty, cirkus, indiány a kovboje, automobilové závodníky se atmosféra zklidňuje. Jepice odpočívá při sledování filmového představení, usíná pod laskavým dohledem dětí a její spánek přechází ve smrt. Nezáleží na tom, že život jepice trval jeden den, neboť to byl, řečeno jazykem dětských protagonistů, „super den, super život“. Smutek není z příběhu vytěsněn – mladší z bratrů skon jepice upřímně opláče. Dětští hrdinové však nad mrtvým tělíčkem jepice dospějí k důležitému poznání, neboť pochopí nevyhnutelnost smrti jako závazek k tomu, aby svůj vyměřený čas, byť nebude limitován jediným dnem, strávili se stejnou radostí a intenzitou prožitků.

Sénégas vytváří dvoustránkové kompozice, v nichž se text nápaditě včleňuje do obrazové kompozice. Výrazová úspornost jednoduchých kresebných linií, smysl pro charakterizační detail, střídmá barevnost a typografické řešení textu (střídají se různé druhy a velikosti písma, které korespondují s náladami a pocity hrdinů) zvyšují estetickou i emocionální účinnost knihy. Ilustrace zcela přebírají vypravěčský part v částech, kde se chlapci s jepicí zapáleně oddávají hře. Na malé ploše čtyřiceti stran dostává dětský čtenář možnost spoluprožít nevázané veselí a spontánní radost ze hry, to vše ale s neskrývaným a předem avizovaným vyústěním ve smrt zvířecího společníka. Smrt je zde zobrazena jako přirozená součást života. Příběh jepice, jejíž existence se nepočítala v letech, ale hodinách a minutách, otevírá před malými recipienty důležitý komunikační prostor a záleží i na dospělém zprostředkovateli, jak a zda bude využit. Kniha byla vydána v edici, jejímž mottem je „Číst, smát se a vyrůstat“, a je určena již dětem ve věku od tří let. V české literatuře pro děti a mládež se zatím s takto otevřeným přístupem k tematice smrti nesetkáváme.