Nadzeja Artymovičová (1946) je snad nejosobitější básnířka z početné běloruské menšiny v Polsku. Narodila se a žije v Bielsku Podlaském, vzděláním je filoložka, absolventka Varšavské univerzity. Autorka sedmi básnických sbírek,m.j. Дзверы (Dveře; s básnickými komentáři Alese Razanava), Адплывае спакойнае неба (Odplouvá klidné nebe), Жоўтая музыка (Žlutá muzika).

* * *
povrch mé naděje je tak lehký
jako první jarní mlha
povrch mé naděje je tak černý
jako rodná zem
povrch mé naděje je tak červený
jako zraněné máky
má naděje se usídlila
ve volném ptáku

* * *
nad antikvariáty vyřčených slov
proplouvají bronzové mraky
prodejní doba naděje již minula
v bezprstých rukou samotná rez
stopy beze stop

osamělá mezi osamělými
vrhám se do fialového prostoru
abych usnula

a čas je pořád menší
pro lovce dobré noci
a teplé sny

věštím podle větrů
i když je všude klid
pavučina nad mým nebem se obnovuje tehdy
když toulavý pes opakuje svůj životopis
nebo vlastní – – –
pochyba přistupuje jako tiché kotě
k hrbaté bříze
v jejím stínu hledá pramen
s otázkou – proč – – –

třicetiletí synové rychle ztrácejí
bílé košile
spěchají najít předposlední barvy
běží po šedivých ulicích
a přece – stojí

bronzové mraky proplouvají jako zeď

* * *
ikona
listopadový sníh
blankytné ráno

sen jednokřídlý a lehký
v blankytném zrcadle

stojím
chvíle krásy
oceán nádhery
chvíle

věřím ve věčnou krásu
věřím v jedno nevyřčené slovo
věřím v bílé mlčení

večer v Bielsku – kámen a kříž
večer v Bielsku – blankytná mhla

Bielsk ikona modlitba sen život

* * *
Nehybně stojí
mé dny.
Štěrbiny v čase
jsou stále větší.
Můj kalendář
popraskal.
Nehybně stojí
mé dny
jako vystrašený stín
člověka...

* * *
se seškrceným hrdlem proti větru
pluji na zamčený ostrov
za doprovodu hudby holých stromů

říkám ne
trvajícím dešťům
zářivým maskám papírovým požárům
poloslepým zrcadlům jednotvárnosti hlasů
hluchotě uší říkám ne
svému dni