Mosambický internetový portál a vyhledávací server Xico Nhoca přinesl rozhovor s Miou Coutem (1955) nazvaný „Mosambik je i není portugalsky mluvící země“ u příležitosti vydání jeho dvacáté třetí knihy Boží jedy, ďáblovy léky (Venenos de Deus, Remédios do Diabo). V rozhovoru spisovatel svou knihu charakterizuje jako „příběh o setkávání a míjení, o přesvědčení, že něco někde najdeme a o rozčarování, že jsme nalezli něco jiného úplně jinde“. Mosambický rodák a patriot Mia Couto patří mezi kritiky Společenství lusofonních zemí (Comunidades dos Países de Língua Portuguesa) a v románu řeší vztah současných Mosambičanů k Portugalcům, kteří již přes třicet let nejsou kolonizátory, a k portugalštině, jejich jazyku, sice oficiálně jednacímu, nikoli však ve většině případů rodnému.

Příběh Božích jedů a ďáblových léků se odehrává v mosambické Mlžné vesnici (Vila Cacimba), do níž přijíždí mladý portugalský lékař Sidónio Rosa. Pod záminkou pomoci s likvidací epidemie meningitidy se snaží najít mulatku Deolindu, s níž prožil v Lisabonu krátký románek během lékařského kongresu. Ve vesnici nachází pouze rodiče své milé, mrzutou a ustaranou Mundu a starého nevyléčitelně nemocného Bartolomea Sozinhu, bývalého mechanika na portugalské záoceánské lodi. Kromě bezejmenných pacientů z řad vojenské posádky se setkává i s místním zkorumpovaným starostou Suacelênciou, který chce doktorových léčebných metod použít ve volební kampani. Doktor se rozhodne dohlížet na Bartolomeův zdravotní stav a tráví u něj veškerý volný čas. Nechtěně tak rozplétá složitý příběh Deolindiny rodiny, která má ve vesnici zvláštní postavení. Na konci knihy se z místních poměrů rozčarovaný Sidónio vrací do vlasti, aniž by došlo k setkání s Deolindou, z níž se postupem vyprávění stává téměř přízračná mystická bytost. Nedořešené vyprávění nás ujistí o pravdě, která je i hlavním tématem díla, tedy že kolik je vypravěčů, tolik je verzí jedné historky.

Jednotlivé příběhy jsou vždy vyprávěny doktorovi a on se o osudech Bartolomea, Mundy a starosty dovídá jakoby mimoděk, protože se většinou jedná o odpovědi na otázky týkající se Deolindy. Vypravěč, vždy jeden z představitelů hlavního trojúhelníku, se snaží ospravedlnit své jednání a svalit vinu za nešťastný osud na někoho jiného. Z churavého starce Bartolomea se tak v jedné verzi stává svůdce vlastní dcery a v jiné oběť záletné manželky. V manželovi zklamaná katolička Munda odmítající veškerá tělesná potěšení se mění na Suacelênciovu milenku, která tajně pohřbívá svou mrtvou dceru. Z Bartolomeova úhlavního nepřítele Suacelêncii se vyklube jeho vychytralý druh z mládí, následně proměněný ve veřejného činitele unaveného místními marnými tahanicemi o moc. Nedozvíme se rovněž, zda je světlá míšenka Deolinda dcerou černého Bartolomea nebo sestrou mulatky Mundy, která nechtěla veřejně přiznat svou neplodnost. Na první pohled jediná kladná postava Sidónio, který léčí domorodce zadarmo a věrně hledá svou Deolindu, je nakonec líčena jako komplikovaná osobnost s mnoha škraloupy. Velmi závažným pokleskem je i fakt, že se vlastně nejedná o lékaře, ale pouze o nedostudovaného medika. Jeho odjezd může být v jistém smyslu považován za zbabělý útěk, zvlášť po tom, co si neověřil poslední Suacelênciovu verzi a považuje Deolindu za oběť nemoci AIDS.

Kterákoli pro děj zásadní informace, kterou se jako čtenáři dozvíme, je později popřena. Není označena přímo za lež, ale za neověřitelnou nepravdu. Hlavním postavám, které vždy zaujímají ke všemu nekompromisní postoj, to však nebrání, aby žili v zajetí jediné vlastní slepé pravdy. Mlžná vesnice se stává prostorem pro vyprávění mlhavých historek plných postav s nejasným osudem, se životy utkanými ze lží snů a představ. Pokud opadne vlhká mlha, která vše neustále zahaluje, víří se po vsi oblaka prachu. Obojí způsobuje, že ze skutečnosti zůstávají pouhé neúplné obrysy a velmi těžko se dá rozpoznat hranice mezi pravdou a nepravdou, opravdovým a vymyšleným. Nejhůř je na tom Bartolomeu, kterému často minulost – čas strávený na lodi a život s manželkou a dcerou splývá se skutečností – přežíváním v tmavém pokoji se zataženými okny a zaslepenými zrcadly ovlivňovanou nereálnými sny a nočními můrami, které pravděpodobně způsobují výčitky svědomí. Mlžná vesnice je místem, které toho, kdo v něm chce žít ponouká ke lhaní a předstírání, nejprve před ostatními, později i sám před sebou. Podobně nejasná a mlhavá hranice je v románu mezi lékem, kterého se všichni marně dožadují a jedem, kterého se bojí.

Román je založen na dialozích, tedy spíše hašteření ústředního manželského páru, jehož jednoduchá lidová mluva plná přísloví a přírodní moudrosti kontrastuje s vysvětlujícími komentáři vypravěče a složitými úvahami Sidónia, který si jako jediný neříká vše co si myslí. Ačkoli se v knize objeví skutečné mosambické reálie, příběh, zredukovaný na dva domy v jedné vesnici, by se mohl odehrávat kdekoli v Africe. Sidónio si uvědomuje, že vlastně nic neví o zemi, ze která zná pouze čtyři lidi a cestu z domu na ošetřovnu. Omezený prostor nazývá „svou malou Afrikou“ a když se nedopatřením dostane pár kilometrů za ves, má najednou z neznámého prostředí strach. I přes své povolání, v němž se zavázal jednat s každým člověkem stejně, se neubrání určitým „evropským“ xenofobním myšlenkám, které ho zneklidňují a zahanbují. Všeobecně rozdílný pohled na Evropany v Africe a na Afričany v Evropě připomíná Bartolomeo při odhalení nedokončených lékařových studií: „zamyslete se nad tím, co by se stalo s Afričanem, který by byl v Evropě chycen s falešnými dokumenty?“

Sidónio, místními nazývaný zkomoleně Sidonho, zjišťuje, že portugalština dávno není tmelícím komunikačním jazykem, je využívaná spíše jako postoj, příslušnost nebo vyjádření identity. Často opakuje pro román klíčovou větu: „nerozumím, protože jsem běloch a cizinec“. Závidí místním jejich vícejazyčnost, chtěl by začít mluvit „jinak“, aby zapomněl a vymazal své staré „já“. To, co se nepodaří bělochovi utíkajícímu zpět do Evropy by se však mohlo podařit Mosambiku nebo alespoň Mlžné vesnici. Na konci románu lék i jed splynou v podobě halucinogenního bílého květu zvaného „polibek mulatky“. Mosambik je totiž podle autora, který se tím, že píše portugalsky obrací na celé lusofonní spektrum čtenářů, také taková afroportugalská míšenka a zapomnění je jediným lékem na minulost, dosud plnou postkoloniální hořkosti.