Sborník Idea univerzity obsahuje jedenáct různorodých příspěvků, v nichž se autoři vyjadřují o univerzitě, její povaze a smyslu, společenském významu a vztahu k dalším entitám, jako jsou například stát či pracovní trh. Sborník obsahuje překlady děl německy a anglicky píšících myslitelů a eseje či úryvky v něm obsažené spadají do dvou hlavních kategorií: první tvoří historické texty o ideji univerzity autorů devatenáctého století, druhou pak texty současných myslitelů reagující na krizi v pojetí univerzity na konci století dvacátého.

Název byl přejat od Johna Henryho Newmana, katolického kardinála, teologa a mimo jiné spoluzakladatele Irské katolické univerzity, konkrétně z jeho stejnojmenného cyklu přednášek a esejí z poloviny devatenáctého století (Idea univerzity, přel. Daniel Soukup, Krystal OP, 2014). V tomto vlivném souboru textů hájí Newman ucelené a široce koncipované vysokoškolské vzdělání následujícím způsobem: „Zatímco vně bran university [studentovi] hrozí nebezpečí, že bude svým oborem pohlcen a omezen a že jeho přednášky budou přednáškami někoho, kdo je opravdu pouze právníkem, fyzikem, geologem či politickým ekonomem, na universitě přesně ví, kam on i jeho obor patří, a pohlíží na něj jakoby z výšky, přehlíží vědu v celku a soupeření s ostatními vědami jej chrání před extravagancí. Tímto kontaktem s jinými obory navíc může nabýt zvláštního vhledu, šíře obzorů, svobody a sebeovládání a díky tomu svou vlastní vědu provozovat s filosofičností a vynalézavostí, jejichž zdrojem není jeho znalost daného jednotlivého oboru, nýbrž jeho svobodné vzdělání.“ (s. 49)

Další text, O vnitřní a vnější organizaci vyšších vědeckých ústavů v Berlíně, pochází z pera německého filozofa a jazykovědce Wilhelma von Humboldta a vychází z jeho zkušeností při zakládání berlínské univerzity, která dnes nese jeho jméno. Po něm následuje esej psychiatra a význačného představitele existenciální filozofie Karla Jasperse Úloha univerzity, který vznikal v kontextu obnovování německých univerzit po druhé světové válce. Další volný oddíl tvoří texty tří autorů, kteří reagovali na vývoj vysokého školství v šedesátých letech dvacátého století (Michael Oakeshott, Leo Strauss a Allan Bloom). V poslední části jsou zastoupeni čtyři myslitelé, kteří se vyjádřili či stále ještě vyjadřují ke krizi univerzity na sklonku dvacátého a počátku jednadvacátého století, kdy oblast vysokého školství stále více ovlivňuje nárůst počtu univerzit a studentů, štěpení oborů a kateder na úže profilované jednotky a s důrazem na praktičnost a využitelnost sílí i útoky na humanitní a šíře pojaté obory bez zjevného spojení s konkrétní profesí. Kromě filozofa a sociologa Jürgena Habermase, jednoho z nejvlivnějších žijících myslitelů, jsou v této sekci zastoupeni německý profesor dějin filozofie Reinhardt Brandt, australský filozof Raimonda Gaita, který se proslavil i popularizačními díly na filozofická témata, či americký historik kultury a idejí Jackson Lears.

Odlehčení přináší v úvodu zařazený, vtipný a trefný text Marka Edmundsona Několik slov k začínajícímu profesorovi humanitních oborů, kde se zmíněnému imaginárnímu akademikovi dostává nejrůznějších užitečných rad, jak uspět v současném univerzitním prostředí: „velmi vážně musí brát klíčové ponaučení, jehož se mu od studentů dostává – a sice že je osobou zajišťující služby a v tom se podobá zubaři“, že „pracuje pro své studenty a ti jsou, uváží-li veškerá fakta, velmi shovívavými zaměstnavateli“ a že „kdo si svého mistra váží, na toho hlad nedoráží“. (s. 24)

V úvodu je otevřeně přiznáno, že sborník nezastírá zájem o „konzervativní proud“ v uvažování o univerzitě, navazující na Newmana a Humbolta, který obhajuje její specifickou a nezastupitelnou roli v moderní společnosti. Univerzita je v tomto pohledu chápána jakožto „unikátní prolnutí konzervativních trendů s trendy liberálně progresivními, jež jsou provázeny zároveň vysokým sociálním cítěním“. (s. 10) Vzhledem k poměrně krátkému rozsahu knihy – necelých dvě stě stran – a šíři tématu by se jistě dala najít řada relevantních a podnětných textů, které by přinesly odlišné pohledy na věc, ale sborník si neklade za cíl vyčerpávající pojetí a výběr je přesvědčivě zdůvodněn.

Úkolem knihy, jak stojí v předmluvě, je přinést texty z dějin sporu o svobodu vlastního bádání na univerzitní půdě, které by mohly zkultivovat veřejnou debatu o roli univerzit v současné české společnosti a vnést do ní hlubší zakotvení. Pro sborník si lze představit i další využití: čítanka základních textů pro seminář, v němž by studenti sami promýšleli, co pro ně univerzita znamená a s jakými očekáváními na ni přicházejí, či jako podklad pro diskuse mezi akademiky o tom, jaká je jejich idea univerzity a jakým způsobem se instituce, na níž působí, této ideji blíží.

Sborník vyšel na jaře roku 2015. Dle slov editora Jakuba Jirsy, v současné době ředitele Ústavu filozofie a religionistiky FF UK, je kniha „výsledkem debat o podobě a smyslu univerzitního vzdělání, které probíhaly na Filozofické fakultě UK hlavně okolo tzv. Týdne neklidu“ v únoru 2012. Zběžný pohled do archivu novinkových portálů za poslední měsíce naznačuje, že spory o univerzitách a jejich funkci nepolevují. Otázky po tom, co má být hlavní náplní univerzitního vzdělání, komu mají být univerzity odpovědné (Ministerstvu školství? Studentům? Ideálu vědy?), odkud mají získávat finanční prostředky, jak se zapojovat do společenského dění, jsou aktuální i dnes, pět let po zmíněném Týdnu neklidu. I dnes si vysoce postavení akademičtí představitelé sestavují seznamy tzv. „neužitečných“ oborů a ozývají se hlasy žádající, aby některé obory byly státem podporovány a jiné naopak zpoplatněny, aby se zredukoval počet „zbytečných absolventů“. V tomto ovzduší jde o publikaci velmi potřebnou, která by si jistě zasloužila i další pokračování.