"Trénuji na šampionát ve světové literatuře," říká v rozhovoru bulharský autor Stoil Roškev
Roškev, Stoil

"Trénuji na šampionát ve světové literatuře," říká v rozhovoru bulharský autor Stoil Roškev

Stoil Roškev se narodil v roce 1976 v Sofii. Absolvoval bulharskou filologii na Sofijské univerzitě Sv. Klimenta Ochridského. Je nositelem prvních cen z několika literárních soutěží pro mladé autory v Bulharsku. Pracuje jako politický reportér Bulharské národní televize (BNT).

Stoil Roškev se narodil v roce 1976 v Sofii. Absolvoval bulharskou filologii na Sofijské univerzitě Sv. Klimenta Ochridského. R. 1997 vydal sbírku veršů Tok (Elektřina), se kterou o rok později zvítězil v soutěži o nejlepší básnický debut Jižní jaro. Je rovněž nositelem prvních cen z dalších literárních soutěží pro mladé autory v Bulharsku a laureátem soutěže o nejlepší krátkou povídku z r. 2004. Vyšel mu román Ženi po kitajska stena (Ženy à la čínská zeď, 2007); právě dokončil svou další prózu Cybermodernismus. Zabývá se i dramatickou tvorbou. Pracuje jako politický reportér Bulharské národní televize (BNT).

- Změnila se nějak situace v bulharské literatuře po přijetí země do Evropské unie v r. 2007?
- Vstup do EU jsme očekávali, byl dlouho propagovaný v tisku, takže nepřinesl zdaleka tolik nového jako tzv. „barevná revoluce“ v roce 1989. Tehdy bulharská literatura překotně reagovala formou různých experimentů s textem, žánrově se obohatila, rozšířila své pole působnosti. Tentokrát se naproti tomu situace zklidnila, literatura se dostala do svých tradičních kolejí.

- Po r. 1989 se v bulharské literatuře vedly generační války. Jak to vypadá teď?
- Ano, tehdy mezi sebou bojovali tzv. staří a mladí. Teď se boj posunul mezi syny a dcery těch starých šéfů-spisovatelů, kteří se tváří jako literární avantgarda, a lidi jako já, co se objevili z ničeho nic, a nemají příbuzné spojené s vysokými posty z období totality.

- Úspěšně jste debutoval jako básník sbírkou Tok (Elektřina) a svou novátorskou poetikou jste ovlivnil další mladé autory. Proč jste v poslední dal přednost vyjádření prózou?
- Osip Brik řekl, že kdyby se nenarodil Puškin, napsal by Evžena Oněgina někdo jiný. Spisovatele prostě vynese vlna doby, v níž žije, a ta také určuje jeho tvorbu. I já jsem součástí románové vlny v Bulharsku, která vystřídala, řekněme, až masové psaní poezie v devadesátých letech minulého století.

- A co podle vás způsobuje současný románový boom v bulharské literatuře posledních let?
- Sebevědomí, že už známe situaci... Tzv. „Grandrevolution“ v r. 1989 nás zasáhla vším tím novým a my jsme odpovídali básnickými výkřiky a prostřednictvím postmodernismu se snažili ujasnit si svět. To se nám více méně podařilo, i my na Balkáně teď žijeme v Evropě volného trhu, víme, co a jak, takže bychom se rádi podělili o svou zkušenost s ostatními.

- Odkud pramení váš optimismus, že se spisovatel z balkánské země může prosadit i v zahraničí?
- A proč by nemohl?! Jazyk, ve kterém píšeme, sice patří k tzv. „malým“ jazykům, máme nízké náklady. Věřím však, že podobně jako se ve světovém fotbale prosazují vynikající hráči z nejodlehlejších koutů zeměkoule, uspějí časem na mezinárodním poli i literární hráči od Černého moře. Trénujeme stále usilovněji.

- Copak lze srovnávat fotbal s literaturou?
- Ano, celospolečensky je to bohužel vnímáno jinak. Bylo by krásné, kdyby lidé měli za svůj duchovní vzor umělce, jako je Paganini nebo Goethe; domnívám se však, že je to spíš Cristiano Ronaldo. Ne náhodou takový fotbalista vydělává stotisíckrát víc než celý pracovní tým intelektuálů. Mládež má často na piedestalu jen fotbalisty a popové hvězdy. Přitom je historicky dokázáno, že manipulovatelnost lidstva záleží právě na jeho nízké vzdělanosti. Takže v tomto směru mě poněkud zklamaly změny, které přineslo nové tisíciletí...