Míjeli zahradu posledního domu. Voněla černým olejem, kterým byla natřená kůlna a dlouhý plot. Kryštof jel rukou po jeho plaňkách. Ve stejném rytmu ho oslepovalo slunce, které bylo už nízko nad obzorem a probleskovalo mezi latěmi. Chtělo se mu smát nebo vykřiknout. Viděl před sebou stroboskopický, sluncem přerušovaný a rozkouskovaný pohyb Andrejovy hubené postavy.
„Přidej,“ zavolal Andrej přes rameno.
Vběhli do louky. Syčela kolem nich. Trávy jim klouzaly po nohou. Andrej otvíral cestu a Kryštof ji za sebou zavíral. Do vzduchu vzlétlo různé chmýří a pyl. Před nimi byl les, teď večer se zdál uvnitř temně modrý. Už zdálky byl lepkavě cítit smůlou a občas zavrzal, jako by se někdo snažil naladit jakýsi obrovský hudební nástroj.
Andrejovi bylo čtrnáct let. Kryštofovi o dva roky míň. S Andrejem kamarádil odmalička. Nepamatoval si, kdy se viděli poprvé. Kdykoliv přijel na ves, třeba i po půl roce, vrátil se Andrej do jeho života s takovou samozřejmostí, že se mu zdálo, jako by se předtím vůbec neodloučili. Skrz něj si na všechno pamatoval, na všechna minulá léta, na veškerý čas, který tady prožil.
Kryštof přijel předešlý večer s mámou. Nechala ho tady u babičky a dědy na letní prázdniny. Prázdniny v prázdnotě. Pod slovem prázdniny si vždycky představil tohle. Krajinu. Prázdná pole, louky a les. Něco přesně opačného, než je město. Běžel a dýchal pod nebem.
„Tak co teda?“ zeptal se Kryštof, když už byli v lese.
„Jdem dolů k potoku.“
Andrej stále rázoval rychlým krokem. Udýchaně míjeli kmeny prvních borovic. Kryštof z jedné cestou sloupl kůru a drolil ji na malé kousky. Odhazoval je stranou a strefoval se jimi do stromů kolem.
„Za chvíli se stmívá, hele,“ vypravil ze sebe Kryštof nejistě. Popoběhl, aby Andreje dohnal.
„Tak chceš to vidět, nebo ne?“ vyhrkl na něj Andrej. Byl celý napjatý. V rozčilení vůbec nevnímal svět kolem sebe. Jak pospíchal, zakopl o kámen nebo kořen vyčnívající z pěšiny, zavrávoral s rukama vystřelenýma před sebe, div že neupadl. Už ráno, když se viděli, mluvil tiše o nějakém svém tajemství. Řekl Kryštofovi, takovým zvláštním tónem a s pyšným úsměvem na rtech, který nedokázal potlačit, že večer mu něco ukáže.
Klesali po stráních k potoku. Les kolem se změnil, zešeřel. Čím níž byli, tím přibývalo listnatých stromů, které zakrývaly nebe. Kryštof už by se nejradši otočil a vrátil se do vesnice, ale nechtěl to přiznat. Andrej zatvrzele zasekával nohy do svahu. Dolů od jeho stop utíkaly kamínky a kousky země. Rukama se přidržoval kmenů, které míjeli, na Kryštofa se ani jednou neohlédl. Nedaleko se rozbušila křídla jakéhosi lesního ptáka vyplašeného jejich přítomností. Ten zvuk přešel do Kryštofovy hrudi a rozpohyboval tam jeho srdce. Tep mu stoupl do krku.
„Kam až půjdem?“
„Skoro tam jsme, máš strach nebo co, sakra?“ odbyl ho Andrej a dál zarýval podrážky do měkké hlíny, aby nepodklouzl, a mlčel. Kryštofovi bylo najednou strašně úzko, šlapal kousek za ním do těch jeho vyoraných stop, dýchal odkrytou hlínu (byla vlhká a voněla po houbách) a pohledem se snažil zbrzdit postupující soumrak nad sebou.
Byli dole, v roklině. Šli kus podél potoka. Po nějaké době se Andrej zastavil a pozorně se rozhlédl kolem. Kryštof měl strach. Už ho ani nelákalo to slibované tajemství, chtěl jenom pryč z lesa. Celá Andrejova postava se mu zošklivila, měl na něj vztek, na to, jaký byl změněný, zatvrzelý nějakým vnitřním cílem, něčím, čemu Kryštof nerozuměl. Takhle ho neznal, zdál se mu najednou mnohem starší, vzdálenější. Měl vztek i na sebe, že se na kraji lesa neotočil a nevydal se zpátky do teplé, sluncem prohřáté louky. Bůhví co je tady teď může potkat. Pokouše je nějaké zvíře, zatoulaný pes se vzteklinou, nebo cokoliv jiného.
Andrej se sklonil u jednoho z velikých kamenů, které ležely všude podél potoka a v okolních stráních. Začal zpod něj odhrnovat suché větve a listí z minulých podzimů. Pak se přikrčil, lehl si na zem a ruku ponořil hluboko do chladné a temné dutiny pod kamenem. Vytáhl zhruba metr dlouhou věc zabalenou do igelitu a obvázanou provazem.
„Tak sleduj,“ vítězoslavně pronesl Andrej, zatímco na kolenou odmotával igelit ze svého balíku.
Byla to puška! Kryštof vykulil oči. Myslivecká flinta. Znal takovou od svého dědy. Ležela vždy na skříni v chodbě, tak aby na ni on nedosáhl. Měl přísně zakázáno na ni sáhnout. Vždycky ho lákala, moc se mu líbila a samozřejmě, když vzácně nikdo nebyl doma, přistavoval si k almaře židli, na tu ještě postavil dnem vzhůru největší hrnec z kuchyně a vzrušením rozechvělý si ji zblízka prohlížel, sáhnout se neodvážil. Babička mu jednou vyprávěla o chlapci, který svojí sestře ustřelil prsty na ruce a celou dlaň, když si tajně hráli s otcovou puškou.
„Ukaž. Odkud ji máš?“ zeptal se Kryštof. Na chvilku zapomněl, že v lese už se úplně setmělo. Popošel k Andrejovi. Ten se jenom usmál.
Kryštof natáhl ruku, ale Andrej mu pušku nepodal.
„Radši ne. Seš ještě malej, neumíš s tím.“
To Kryštofa bolestně zasáhlo. Odvrátil se a zalapal po dechu, aby zahnal pláč. Cítil se zrazený. Táhl ho sem jen proto, aby se nad ním povýšil, aby mu dokázal, že je dospělý. Že už není děcko jako on. Přitom vždycky drželi spolu. Většinou. Když se zrovna o něco nepoprali.
„Tak si ji sežer!“ štěkl Kryštof a měl skoro na krajíčku. Obrátil se a začal šplhat zpátky do svahu. „Zajdu si sem jindy a stejně se na ni podívám,“ zavolal ještě přes rameno.
„Schovám ji jinam,“ řekl klidně Andrej a dál seděl opřený o kámen. Kryštofovi vztekem vytryskly slzy.
„Řeknu to na tebe. Ukradls ji!“ zavzlykal.
V tu chvíli Andrej vyskočil. Kryštof se ani nestihl otočit a Andrej už stál za ním. Svalil ho na zem a vrazil mu hlaveň do zad mezi lopatky.
„Nech mě!“ křičel Kryštof. Vzepřel se na rukou a snažil se Andreje přetlačit, setřást jej ze sebe, ale neměl na to dost síly.
„Nic neřekneš!“ zasmál se Andrej a domáčkl spoušť. Potok se pohnul na opačnou stranu.
Všechny zvuky lesa ztichly, aby Kryštof mohl slyšet, jak mu zapraštěly zuby zkousnuté do nepříčetnosti. Byl si ale jistý, že to je něco v jeho těle. Takhle nějak musí být slyšet přelomená páteř. Rozdrcené obratle vytrhané ven z těla a výstřelem zaryté hluboko do hlíny.
Slyšel ten praskot ještě dlouho potom, co mu došlo, že výstřel byl hluchý, že puška nebyla nabitá. Andrej se smál. Znělo to někde daleko a míchalo se to s tím pískáním a praštěním v hlavě.
Kryštof se se vzlykáním a potahováním pustil znovu do svahu. Podkluzoval a padal. Andrej na něj volal, ať neblbne.
„Pojď zpátky,“ slyšel Kryštof někde za sebou, „pujčím ti ji teda, klidně.“ Jako by se ta slova ale netýkala jeho, rozbíhala se po okolních svazích tichého lesa a vracela se dolů k potoku.

Nebe bylo ještě modré, ale v domech ve vsi už se svítilo. Z trávy voněla vlhkost rosy. Andrej viděl obrys Kryštofovy postavy, jak rychlým krokem přechází můstek přes potok. Komáří roje na kraji lesa zešílely večerem. Andrej šel pomalu, rukou projížděl louku. Pod dlaní ho šimraly špičky rostlin. Měl zvláštní pocit, že se tím mezi nimi něco skončilo. Jako by ho pro sebe opravdu nějak zastřelil. Ve svém životě.
Zastavil se. Roztrhl list jitrocele a chvíli čichal do jeho nitek. Nejdřív byl docela překvapený, proč to Kryštofa tak sebralo. Blbá sranda. Andrejovi to nedalo, nevyužít situace, když viděl, jak je Kryštof ustrašený. Teď mu to bylo všechno už docela jedno. Vyčítal si jenom, že mu pušku vůbec ukazoval. Třeba to opravdu napráská.
Určitě to napráská.
Cítil se nějak podivně špinavý (a někde v koutku sebe provinilý, ale to si nepřipouštěl). Bůhví proč si vzpomněl, jak tenkrát, když se narodily malé žáby, všude jich bylo plno (kolem silnic se dělaly zábrany z igelitu, aby do ní nelezly) a oni je chytali a věšeli provázkem za nožky na strom jako nějaké podivné živé ozdoby a strefovali se do nich prakem. Vzpomněl si, jak tenkrát oba cítili ještě dlouho tu směs opojení a hnusu nad tím, co to vlastně dělají.
Andrej loudavě procházel louku. Trhal trávy, co se mu připletly mezi prsty, a v zamyšlení občas ochutnal mléko, co je v dutině stonku. Všechna ta mléka byla hořká.

Kryštof nikomu nic neřekl. Když se ho doma uslzeného ptali, kde byl, odpověděl jen, že v lese a že se pohádal s Andrejem. Babička, která Andreje nikdy v oblibě neměla a nebyla ráda, že se s ním Kryštof tahá, řekla, že to bude dobré, ať si z toho nic nedělá a že se svět nezboří, nebo nějaké podobné věci, které Kryštof beztak neposlouchal. Snědl polévku a chleba, nechal si přitáhnout peřinu až k bradě, a jakmile vrzl a cvakl otočný vypínač z černého plastu, usnul hlubokým spánkem.
Od té doby se všechno změnilo.