Moje Nizozemsko
Vlámský publicista a bývalý televizní hlasatel Geert van Istendael (1947) prožil část dětství v nizozemském Utrechtu. Této zkušenosti využívá k tomu, aby sestavil abecední “encyklopedii nizozemské duše”, jak zní podtitul knihy Moje Nizozemsko. Pohrává si přitom s tradičním sousedským škádlením jazykově spřízněných Nizozemců a Vlámů.
Vlámský publicista a bývalý televizní hlasatel Geert van Istendael (1947) prožil část dětství v nizozemském Utrechtu. Této zkušenosti využívá k tomu, aby sestavil abecední “encyklopedii nizozemské duše”, jak zní podtitul knihy Moje Nizozemsko. Pohrává si přitom s tradičním sousedským škádlením jazykově spřízněných Nizozemců a Vlámů - to znamená, že mnohdy vychází ze zažitých stereotypů, ale představuje je v novém světle. Oranžový přebal knihy s tulipány a větrným mlýnem (a také s konopným listem) tento přístup dokresluje. Témata jeho kapitolek jsou velmi různorodá a tvoří tak pestrý obraz Nizozemska a Nizozemců očima zasvěceného Vláma. Ke čtivosti Istendaelových textů přispívá i jeho svižný (a mnohdy vtipný) styl.
Přesto je cizojazyčné vydání této knížky problematické. Istendael ji totiž napsal vysloveně pro Vlámy a Nizozemce. Příznačné - a časem až únavné - je autorovo utkvělé spojení „nikdo menší než“ následované jménem osobnosti českému čtenáři zcela neznámé. Čtenář jiné než nizozemské či vlámské národnosti má nad knížkou často pocit, že se náhodně nachomýtl k rozhovoru spřízněných duší, plnému narážek na nejrůznější společné zážitky, u nichž on ale nebyl. A pokud tento pocit nemá, znamená to, že zná nejen popisované prostředí, ale i jazyk, takže není odkázán na český překlad.
Do této kategorie spadají zejména všechny pasáže o jazyku, různých přízvucích a nářečích – čtenář neznalý nizozemštiny udělá nejlépe, když je prostě přeskočí. Podobně nemá velký smysl číst o tom, jakým dojmem na autora působí určité písničky, zpěváci či textaři, jestliže jsme je v životě neslyšeli (a nezachrání to ani pár veršů přeložených do češtiny). Stejně tak jsou pro čtenáře neznalého nizozemštiny španělskou vesnicí pocty dalším známým postavám, ať už z masa a krve (spisovatel s kabaretními sklony Godfried – tedy nikoliv Gotfried, jak se uvádí v knize - Bomans, autor kreslených seriálů Marten Toonder), či kresleným (hrdinové klasického slabikáře Ot a Sien). Zajímavější bývají vlastně jen texty s „turistickou” tematikou, tedy ty, kde se popisuje určitá tradiční výroba, případně autorův dojem z určitého města apod. Neměli bychom však zapomínat, že tu jde o ryze subjektivní pohled, který se mnohdy odchyluje od obecného názoru a nevyhýbá se nadsázce (v tom světle je třeba vidět například autorovo lamentování nad úrovní současné nizozemské architektury). Mimochodem jeho tvrzení, že se v nizozemských školách neučí povinně němčina a francouzština, se nezakládá na pravdě.
Zvláštní místo zaujímají pasáže týkající se ortodoxně protestantského hnutí, představovaného politickou stranou SGP (v českém překladu – značně nešťastném – Státnicky reformovaná strana), kam spadá i článek o příslušném stranickém orgánu Reformatorisch Dagblad (Reformační deník). Fascinaci vlámského katolíka tímto nečekaně přísným a do sebe uzavřeným světem by jistě sdíleli i Češi, protože je v tak příkrém rozporu s obecnou představou Nizozemska jako země uvolněných mravů. Překladem se však mnohé stírá, a hlavně: pro českého čtenáře chybí základní vysvětlení, o co tu jde.
Padla už zmínka o překladatelských úskalích. Kromě svižných pasáží, které dobře vystihují styl originálu, tu bohužel najdeme celou řadu chyb – od překlepů a pravopisných/gramatických chyb („který se živý“, „já jí musel bránit před kyrysarem“, „čtyři roční období, které slyšíte...“, „děti mohli“, „děti se učili“, „brázděné štíty“, „s kárkou pro psi“, „na mě bylo doopravdy všechno špatně“, „zbraně ... platili za zastaralé“, „díky francouzským vojskům, kteří se ... objevili“), přes stylistické neohrabanosti („Sedláci pokaždé vypřáhli koně, kteří na své pány čekali v místních speciálních stájích“, „Šlo o takzvaný trávový sýr, v jehož případě musí mléko pocházet od krav pasoucích se venku na louce“, „Já jsem vyrostl s řadící pákou mezi dvěma chleby“), významové posuny (např. „nový dopravní prostředek se dostal i na dosah malých burz“ – tím se ale myslí „malá peněženka“, neboli člověk s omezenými finančními prostředky; ulice „Gedempte turfhaven“, což je – když už vůbec takový název překládat – „zasypaný rašelinný přístav“, nikoliv „zasypané rašeliniště“; „faráři s černými punčochami“ – ovšem „zwartkousen“, „černé punčochy“, je označení pro bigotní věřící; „ijsvrij“ přeloženo jako „nezamrzlý“, místo „nezamrzající“ přístav; „množství pravých holandských domácích, zahradních a kuchyňských jmen“ – spojení „huis-, tuin- en keuken-“ má význam „domácký/prachobyčejný“ apod., ovšem nelze je překládat doslova), až po chyby z neznalosti reálií („v jižním Bevelandu“, „v Amelandu“, když tu jde o ostrovy; zeměpisné názvy jako „Zeeuwské Flandry“ místo „Zeelandské“, „Waddenské ostrovy“ místo „Západofríské“; „dělníci z Tuindorpu“, když „tuindorp“ je obecné označení pro dělnickou kolonii; „oranžově natřené propusti“ pro amsterodamské Oranjesluizen, tedy – když už překládat – „Oranžské“, zato bar „Oranžská kočka“ má být „Oranžová“; „bosnegers“ je etnická skupina v Surinamu – nelze překládat jako „křováci“, protože to je označení jednoho z jihoafrických národů). Zvědavost mnohých krajanů budí poznámka o „kremžské hořčici“ na trajektu ze Stavorenu do Enkhuizenu – to je totiž jeden z produktů, který si nizozemští Češi vozí z vlasti, protože v té spoustě druhů, které jsou v Nizozemsku k mání, typ kremžské hořčice chybí.
Kniha rozhodně není spolehlivá, co se týče vlastních jmen, názvů a cizojazyčných (zejména francouzských) citátů. Vzhledem k tomu, že nemám k dispozici originál, nelze určit, nakolik to padá i na hlavu autora. Překladatel by měl ale v každém případě správnost ověřit. Namátkou: města Zwolle (nikoliv Zwole), Roosendaal (nikoliv Rossendaal), amsterodamská věž Munttoren (nikoliv Minttoren), obchodní řetězec Zeeman (nikoliv Zeman), osoby: Hans Wiegel je bývalý ministr vnitra (nikoliv zahraničí), herec Johnny Kraaykamp (nikoliv Johny Kaaykamp), Gré Brouwenstijn je žena (soprán), Nel Benschop je žena, historik se jmenuje Loe (příp. Lou) de Jong, nikoliv Louis (ani „de Jongs“, jak by vyplývalo ze spojení „Loua de Jongse“), Geert Mak (nikoliv Gert), Marilyn Manson je muž atd. K přehlednosti nepřispívá ani nedůsledné skloňování jmen (Van Dale – „Van Daleho“, Reve – „Reveho“, ale Balkenende – „Balkenenda“ i „Balkenendeho“, Berlage – „Berlagova“ apod.), nedůsledné používání ženských příklonek či počeštěných jmen historických osobností („královna Vilemína“, ale „Fridrich Veliký“).
Tyto slabiny českého vydání jistě nic neubírají na autorově osobním šarmu. Čtenáři se o tom mohou přesvědčit 19. října 2008 od 18 hodin v kavárně Krásný ztráty, Náprstkova 10, Praha 1.