Sami je znáte. Lidi, kteří nežijí jeden, ale mnoho životů. Lidi vícera talentů, které se jim podařilo osedlat a vybrousit k dokonalosti. Lidi, kteří při všem, co prožili a co umějí, zůstali skromní. Každá zem, každá kultura, každé malé či velké společenství takové osobnosti z různých oborů má. Není jich mnoho a ani nemůže být. Režisér Fero Fenič je ve svém dokumentárním cyklu GEN nazval elitou národa. Jsou to poněkud velká a vážná slova, nemyslíte? Jenže představíte-li si za nimi skutečné osudy výjimečných lidí, zjistíte, že jsou pravdivá a že v nich není nic patetického. Sami je znáte, osobnosti, které pomohly zachovat a proměnit tuto zem a navenek ji také skvěle reprezentovaly. Operní pěvkyně a herečka Soňa Červená (nar. 1925) do tohoto okruhu patří zcela samozřejmě. Úspěšně osedlala mnoho svých talentů, aby celý život přinášela lidem na celém světě radost a krásu.

Knihu nazvanou Stýskání zažehnáno, jež vychází v nakladatelství Academia v edici Paměť, spolu se Soňou Červenou připravil její přítel a jazykovědec Jan Králík. Titul navazuje na autobiografické vzpomínky Stýskání zakázáno: Kousek mého divadelního děje-spisu a země-spisu (Opus musicum, 2014) a publikaci Můj Václav (Opus musicum, 2001), která je anamnézou na autorčina hradeckého pradědečka, hudebníka a proslulého výrobce hudebních nástrojů Václava Františka Červeného. I na této knize textologicky spolupracoval Jan Králík. Je to poznat na její kvalitě, jazyku a neuspěchanosti, za níž stojí čistý, dobře čitelný text.

Co dosud neřekla

To podstatné o svém životě pověděla Soňa Červená ve třech velkých televizních dokumentech režisérky Olgy Sommerové: 13. komnata Soni Červené (Česká televize, 2011), Moje 20. století (2005; spolu s Lenkou Reinerovou a Adrienou Šimotovou) a v nejnovějším celovečerním filmu Červená (2017). Řadu autorčiných výpovědí najdeme též v různých českých i zahraničních rozhovorech a v nesčíslných novinových interview a recenzích. Hlavní zastavení jejího vyprávění jsou ve všech uvedených dílech totožná a řídí se jimi i přítomná kniha: rodina, dětství, divadlo, hudba, události druhé světové války, rok 1948, padesátá léta, smrt obou rodičů, manželství, komunistické represe, verbování ke spolupráci s tajnou bezpečností (a porevoluční zápas o očištění svého jména), brněnské intermezzo, Praha, emigrace od roku 1962, práce, domov, láska, návrat, nová angažmá, hledání bydlení – místa bezpečí, bilancování, a hlavně umění, umění, umění, v tisíci podobách.

Zatímco ve zmíněných dokumentárních pořadech vzpomíná Soňa Červená zvláště na rodinné a osobní vztahy, na tatínka, zakladatele Červené sedmy, Jiřího Červeného (1887–1962) a maminku Žofii Veselíkovou (1896–1948), na své přátele i lásku svého života, ve své poslední autobiografické knize jde do větší hloubky a k drobným každodenním detailům. Pomáhají jí v tom deníkové záznamy a přehled celé její dosavadní práce, která podstatným způsobem její život rámuje. Jen málokdo může tak dokonale, den po dni rekonstruovat svůj život posledních padesáti i více let. Je jasné, že životopisné vzpomínky, které mají téměř tři sta čtyřicet stran, by mohly být ještě rozsáhlejší. Každý rok života umělkyně by vydal na samostatný díl: v Praze, v Brně, v Berlíně, Frankfurtu, Vídni, Hamburku, San Francisku… Anebo tematicky: hudba, města, přátelé, láska… Mohlo by být takových dílů pět, ale také dvacet a v rozsahu hravě předčit legendární Paměti Václava Černého. Jenže jak se pustit do takové práce a mělo by to vůbec smysl? Kde k ní vzít čas a motivaci, když autorka i po své devadesátce umělecky působí? Je vůbec třeba říkat víc? A je možné se ptát ještě otevřeněji? Kde jsou hranice lidského soukromí a co o člověku víc vypovídá, jeho dílo, nebo okamžiky všedních a svátečních dní?

Domnívám se, že v recenzované knižní výpovědi (která navíc prošla precizní redakční úpravou) našla Soňa Červená vhodnou příležitost a formu, jak svými vlastními slovy a prostřednictvím dobových dokumentů – fotografií, divadelních plakátů, recenzí a výňatku z novinových článků – říct, co dosud nikdy nikomu neřekla, nebo alespoň ne tak dopodrobna. Bonusem je dlouhý seznam jejích nahrávek, operních a činoherních rolí, stejně jako jmenný, věcný a místní rejstřík i přiložené CD s jejími nahrávkami. To všechno vytváří další z vrstev jejího vyprávění a ukazuje na píli, která se zdá být i pro lidi z jejího oboru neuvěřitelná.

Kde domov?

Dvacet šest kapitol pokrývá celý dospělý život, exil a současnost, ale zdaleka nejvíc uměleckou kariéru Soni Červené. Jmenujme jen některé z nich. Jsem zavilý samotář, Nikdy se nedívat zpět, Nikde nejsem šťastnější než na jevišti, Aorta (kapitola o jejím zdraví a nemoci), Moje ulička (o peripetiích s pražským bytem), Dáma bez hranic či Co na podzimu ještě vyvzdoruješ? Leitmotivem celé knihy se mi zdají být dvě skutečnosti. Jedna je patrná ze samotného názvu: stýskání zažehnáno. Druhou se mi jeví celoživotní vděčnost a víra. Zatímco v exilu si pěvkyně stýskání „zakázala“, aby se – tak jako mnoho jiných exulantů – nenořila do depresí a splínů nad ztraceným, lépe řečeno ukradeným domovem, při návratu do země svého dětství a dospívání, kterou její rodina, zvláště pradědeček a otec, poznamenala hodnotným otiskem, se jí stýskání podařilo „zažehnat“. Jen málokdo je tak vděčný jako Soňa Červená; je vděčná osudu, štěstí a setkáním, která jí změnila život. Na ní se mnohokrát ukázalo, že na úspěchu se talent podílí jen jednou polovinou. Je třeba mít také štěstí, víru v dobrý běh věcí a v neposlední řadě pokoru. Ve všech uměleckých institucích, v nichž účinkovala – a stala se postupně jednou z nejrespektovanějších operních pěvkyň na světě –, byla angažována díky svému jedinečnému talentu a houževnaté práci. Jen málokdo zkoušel tak tvrdě jako ona a bez rozpaků přijímal role v různých částech světa. Jen nemnozí obětovali své vášni rodinný život a jen hrstce z nich se chtělo putovat v bezdomoví od země k zemi, od domu k domu, od bytu k bytu, od hotelu k hotelu. Tuhle statečnost a světoběžnictví v sobě Soňa Červená má; a třebaže svůj český domov a Prahu miluje k zbláznění, měla ráda i San Francisko nebo svůj letní dům v Mentonu. Kde je její skutečný domov, ptáte se u četby jejích memoárů? Na to vám musí odpovědět ona sama.

Přece jen trocha stýskání

Lidé, kteří se prvně dostanou k Soně Červené prostřednictvím tohoto knižního vzpomínání, zcela zákonitě budou chtít vidět některý ze zmíněných filmových dokumentů a samozřejmě také vidět a slyšet její zpěv. Ti, kdo umělkyni mnoha talentů znají z obrazovky a jevišť divadel a operních domů, budou v textu hledat střípky toho, co o sobě ještě nikdy neřekla. Zklamáni nebudou. Kniha přináší bezpočet nových informací a na rozdíl od dřívějších, téměř vždy pozitivně laděných výpovědí tu přece jen najdeme i špetku onoho stýskání. Ne nad samotou, exilem, partnerskými vztahy nebo stářím, ale nad lidskou hloupostí, závistí a zlobou, kterou jí dali zvláště v porevolučních letech pocítit mnozí kritici i pokleslí novináři se svým vulgárním, bulvarizačním stylem práce. Nejvíce si všímali její údajné spolupráce se Státní bezpečností na úrovni vázacího aktu, který se však nikdy nepotvrdil, respektive se ukázal jako lichý.

Soni Červené se tehdy zastal hudební publicista a znalec věci Jiří Černý a rovněž mnozí historikové, archiváři a kolegové. Vyhrála soud o očištění svého jména, v němž se beze všech pochyb ukázala její nevina. Tohle všechno jí podle jejích slov vzalo dva roky života. Jméno, nad nímž si v této kauze stýská, opisovat nebudu. Je na čtenáři, aby si ho sám našel. Přesto tu zůstala, nezahořkla a excelovala v divadelních rolích, které se zapsaly do dějin českého divadelního umění, na prvních místech jdou inscenace Věc Makropulos a Zítra se bude…, v druhé uvedené ztvárnila postavu doktorky Milady Horákové. Vrůstání do osvobozujícího se českého světa bylo obtížné pro ledaskoho, pro ty, kdo tu zůstali, i pro ty, kteří se vraceli z emigrace. Soně Červené v tom pomáhala její práce i fakt, že značnou část roku trávila na cestách po celém světě. Vracela se, kdy chtěla, a dík svojí nezávislosti (i té finanční) se vždycky mohla uchýlit kamkoli, kde jí bývalo dobře. Práce ji zachránila a naplnila v exilu. Práce jí přinesla štěstí a radost i v návratu.

Oproti mluvenému slovu a dokumentu, kde vždycky vystupuje také jako znamenitá herečka, která alespoň v malém hraje svou roli, je knižní text o mnoho civilnější, nepatetický, místy velmi prostý, jednoduchý. Velká slova se v něm rozplývají a slábnou. Máte pocit, jako by k vám hovořila jiná Soňa Červená. Žena, umělkyně, mimořádně aktivní seniorka, jež se s vámi dělí i o jemnější valéry své osobnosti. Čtete o jejích smutcích, občasných prohrách, bolestech, ztrátách. Popisnost tu stojí v opozici k jejím televizním a rozhlasovým vystoupením, v nichž umí dokonale uplatnit svou profesi; svůj hlas, gesta, svůj šarm.

Knižní Soňa Červená je jiná. Ne tak nakažlivě pozitivní, ale přece jen stále s kladným vztahem k životu. Její úvahy sice bývají filozofičtější a nevyhýbají se ani osobním věcem, ale mám za to, že i v tomto ohledu se čtenář mohl dozvědět víc. Její umělecká práce a prožitky ji k tomu přece předurčují. Tvořit roli a vyzískat z ní maximum (a maximum nového) bylo vždy její největší doménou, jíž si považovali mnozí operní i divadelní režiséři a samozřejmě také diváci a posluchači. Nároky, které kladla a klade na sebe, poměřovalo všechno a všechny ostatní. Její zažehnané stýskání je ovšem již o něco smířlivější. Moc dobře ví, že právě nynější čas by měl patřit jí samé.

Tajemství

Každá z uveřejněných fotografií představuje operní pěvkyni v jiném prostředí a dokumentuje její úspěchy i setkání, kterých jen za posledních dvacet let musela zažít tisíce. Je to svým způsobem kronika, v níž se devadesát požehnaných let jeví jako jeden krásný okamžik. Občas vás zamrzí kolísavá kvalita divadelní kritiky a novinářské práce, která ve své čiré popisnosti vlastně ničemu neslouží a neprospívá. Jindy vás naopak potěší docela malý rozhovor pro regionální noviny nebo jen málo známý časopis, jehož redaktor či redaktorka pokládají skvělé, poučené otázky. Na jedné straně si všímáte autorčiny radosti nad postupně se opravující a znovu barevnou Prahou a proměnami jejích malebných zákoutí. Na straně druhé spolu s ní cítíte ještě velký rozdíl v chápání profesionality, přípravy a vytváření laskavého, otevřeného prostoru u nás a ve světě, v němž jedině se dají dělat velké věci. Soňa Červená to se svým nadhledem překonává. Sílu jí k tomu dává její nezdolná povaha a navzdory jejímu samotářství také setkávání s ohromným množstvím lidí: odborníků, kolegů, diváků, posluchačů i docela neznámých ctitelů. A sílu jí nejen podle mého mínění dává i cosi, co je mezi nebem a zemí. Tajemství.

Kniha, která je navíc historický dokument, plný informací a užitečných odkazů, osloví milovníky opery, divadla a filmu i ty čtenáře, kteří hudbě neholdují, ale dovedou ocenit kvalitu uměleckého talentu a práce. Rád bych si od Soni Červené přečetl ještě úvahy na velká umělecká, filozofická a náboženská témata. Jsem přesvědčený, že i ze sebekratších esejů by čtenáři mohli vyzískat skutečné bohatství. Dočkáme se takové knížky?