Portugalská spisovatelka a představitelka tzv. podubnové generace Lídia Guerreiro Jorge se narodila roku 1946 v městečku Boliqueime v jihoportugalském Algarve, které ve svých dílech označuje jako prašnou zemi (a terra da poeira). Od dětství byla jejím vzorem antická básnířka Sapfó. Na univerzitě v Lisabonu vystudovala románskou filologii a poté působila jako středoškolská profesorka. Vyučovala nejprve ve své vlasti a roku 1968 odjela do Angoly, kde strávila dva roky, poté až do roku 1974 pracovala v Mosambiku. Osobní zkušenost s portugalskou koloniální Afrikou těsně před pádem impéria ji silně poznamenala.

Po návratu se stala členkou Nejvyššího úřadu pro sdělovací prostředky (Alta Autoridade para a Comunicação Social), vedla literární semináře na lisabonské univerzitě a poslední desetiletí se věnuje pouze psaní.

Dílo Lídie Jorge je hojně překládáno a získalo mnoho prestižních ocenění, z nichž dosud nejvýznamnější jsou: ocenění portugalské Akademie věd (Prémio Ricardo Malheiros da Academia das Ciências de Lisboa) v roce 1980 za román Den zázraků,cenu pro evropského spisovatele roku (Prémio Jean Monet de Literatura Europeia ― Escritor Europeu do Ano) v roce 1998 za román Údolí vášně a především nejvyšší ocenění Portugalského svazu spisovatelů (Grande Prémio de Romance e Novela da Associação Portuguesa de Escritores) v roce 2003 za román Vítr hvízdající v jeřábech. Dílo Lídie Jorge dosud čítá devět románů, dva povídkové výbory, jednu knihu pro děti a divadelní hru.

Románovým debutem se pro Lídii Jorge stal román Den zázraků (O Dia dos Prodígios, 1980), který alegoricky pojednává o konci portugalské diktatury v roce 1974 a změnách v prostředí do té doby izolovaného portugalského venkova. Pomocí auto-reflexivního vyprávění se v díle mísí prvky fantastična a denní reality. Kolektivní přelud vesničanů, kteří vidí na obloze létajícího hada je konfrontována s jiným silným zážitkem, příchodem vojáků revolučních gard.

Druhý román nazvaný Svačinové nábřeží (O Cais das Merendas, 1982) Lídie Jorge díky užitým prvkům magického realismu vynesl srovnání s jihoamerickými autory. Poprvé zde uplatnila výstavbu díla podobnou technice mozaiky, v níž vypravěčka postupně skládá slova jako kamínky, dokud neobdrží zamýšlený obraz celku. Podobně se v díle skládá alegorický obraz portugalského bytí, v němž země, podobna nábřeží, hledá vlastní spojení se světem.

Ve Zprávě o divokém městě (A Notícia da Cidade Silvestre, 1984) je poprvé hlavním dějištěm příběhu portugalská metropole Lisabon. V románu jsou řešeny komplexní vztahy dvou žen v městské anonymitě. Jejich protikladné charaktery symbolizují protichůdné společenské tendence v tehdejším Portugalsku, tradiční a „moderní“ životní styl.

Společně s Joanou Ruas a Wandou Ramos byla Lídia Jorge jednou z prvních žen, které v osmdesátých letech románově ztvárnily ženský pohled na portugalskou koloniální válku. V pořadí čtvrtý román Pobřeží šepotů (A Costa dos Murmúrios, 1988) je považován za „román paměti“. Nejen proto, že kniha zpracovává autorčiny osobní zkušenosti z pobytu v Mosambiku, kam je děj situován, ale i proto, že jde o příběh založený na konfrontaci paměti kolektivní a individuální. Pobřeží šepotů je zatím jediným dílem Lídie Jorge, který inspiroval k filmovému zpracování. V roce 2004 jej představila portugalská režisérka Margarida Cardoso. (Diváci filmového klubu ČT2 měli v roce 2006 možnost film vidět pod titulem Ševelící pobřeží.)

Román Poslední dáma (A Última Dona, 1992) se vrací k tísnivé době diktatury, kterou spojuje s postavením ženy v portugalské společnosti. Rovné postavení žen, jejich vzdělanost a osobní uplatnění jsou dalšími z výrazných témat, kterým se Lídia Jorge věnuje, ačkoli její dílo nemůžeme považovat za prvoplánově feministické.

Zahrada bez hranic (O Jardim Sem Limites, 1995) představuje Lisabon viděný postmoderní optikou, v němž se skupina mladých lidí snaží o nalezení vlastní identity.

V románu Údolí vášně (O Vale da Paixão, 1998), situovaném na venkovský statek představující model Portugalska, sleduje autorka generační konfrontaci na vztazích v rozvětvené rodině a zároveň stále narůstající rozpor mezi tradicí a moderní společností.

Z roku 2002 je Vítr hvízdající v jeřábech (O Vento Assobiando nas Gruas), ve kterém se prozaička opět vrací do Algarve, aby zde zachytila rozmach turistiky podobné novodobé kolonizaci. Příběh zasazený do devadesátých let se prolíná s retrospektivním vyprávěním o osudu portugalské rodiny po návratu z koloniální Afriky.

V roce 2007 vyšla spisovatelčina první kniha pro děti s názvem Vrabcův poslední let (O Último Voo do Pardal). Ze stejného roku je i nejnovější román Postavíme se stínu (Combateremos a Sombra). Příběh románu začíná symbolicky na přelomu let 2000 a 2001, tedy době příhodné k ohlédnutí a rekapitulacím, které vyplaví na povrch mnohé schválně přehlížené skutečnosti. Například to, že daní za demokratické zřízení je vedle vzájemné lhostejnosti a odcizenosti také přítomnost mezinárodní mafie. Hlavní představitel, psychoanalytik podobný spíše Donu Quijotovi než moderním superhrdinům, provádí v jistém smyslu psychoanalýzu portugalské společnosti. Přestože hrdina končí tragicky, kniha na rozdíl od ostatních děl nabízí nadějný výhled na budoucnost.

Významná postava portugalských dějin a jedna z prvních lékařek, Adeaide Cabete, žijící v letech 1867―1935, inspirovala Lídii Jorge k napsání zatím jediné divadelní hry s názvem Zednářka (A Maçon, 1997).

Neopomenutelná je rovněž spisovatelčina povídková tvorba, zařazená do souborů Manžel a jiné povídky (Marido e Outros Contos, 1992) a Spící krasavec (O Belo Adormecido, 2004). Nejznámější povídka Instrumentalina (A Instrumentalina), která několikrát vyšla také samostatně, je z roku 1992.