Mladá ukrajinská autorka žijící na Floridě se představila v letošním roce hned dvěma knihami. Románem Sonce tak ridko zachodyť (Slunce nezachází tak často) a povídkovou sbírkou Ne červonijučy (Nečervenajíc). Jak sama autorka řekla při prezentaci na letošním lvovském Fóru vydavatelů (největší ukrajinský knižní veletrh), povídkovou knihou se nijak zvlášť nechlubí. „Potřebovala jsem všechen ten hnus vypsat, a tak se ho zbavit.“ Jde totiž především o autobiografické a silně osobní výpovědi, z nichž některé mohou vyvolat až nevoli či pobouření čtenáře zvyklého číst o „lepším“ světě a zidealizovaných postavách. O. Lucyšyna si takříkajíc nebere servítky; sama se sebou, se svojí rodinou, okolím, společností, Ukrajinou. Má obrovský talent pro ironii a černý humor, často přecházející v cynismus a provokující, který však může být čtenáři velice blízký (často na dosti intimní rovině), takže ho nelze jednoduše zavrhnout jako jednoduchý recept na neurózu.

Sbírka začíná skvělou prózou Milý tatínku, ve které se hrdinka vypořádává se svým vztahem k otci a mladší sestře, s níž zůstala u otce patrně po rozvodu rodičů. Malé město (Lucyšyna pochází z Užhorodu), sny, někdy až přízračné temno a deštivo charakterizuje téměř celou knížku. Následuje povídka věnovaná matce (Dlouhý, předlouhý běh). Z tohoto textu již jednoznačně vysvítá, že autorce skutečně šlo o „vypsání se“, protože je z příběhu jasné, že ke skutečné katarzi, kterou by si hrdinka přála s matkou prožít, nemůže nikdy dojít. Matčino nepochopení, důraz na celoživotní obětování se za dceru a předhazování vlastní dokonalosti činí z povídky psychoanalytický rozbor, který může nejen pobavit, ale pomoci čtenářům se zorientovat ve vlastních vztazích a třeba zpětně prožít některé životní situace. Nemáme před sebou jen dobu absurdity 80. let, ale i jakýsi podivný karneval začátku let 90., změn, magické neměnnosti lidských charakterů, ale hlavně zpovědi hrdinky – vždy je hrdinkou mladá žena, která se vyznává z nejrůznějších pocitů, snů, halucinací i skutečných činů. Jednou se dovídáme o tom, jak se hrdinka chtěla zbavit své sestry, jindy se Lucyšyna s velkou měrou empatie ponořuje do nejhlubších zákoutí nestandardní situace, kdy těhotenství ne vždy vyvolává předpokládanou radost, štěstí či téměř povinný optimismus (povídka Vytoužené dítě). Někdy se stáváme účastníky magických procesů nitra hrdinky, jež je plasticky popsáno a dokonale vypozorováno. Lucyšyna boří další mýtus o ženě jako předurčené Hrdince, k oběti náchylné matce, nebo mrzce vypočítavé prostitutce. Jak a co cítí mladá žena, když přemýšlí o sebevraždě, i když se zdá její život prakticky ideální (povídka Sasanky)? Velice pěkně předkládá autorka příběh několika (nejen) ukrajinských studentů, kteří se dostali na stipendia do USA. Vztahy mezi nimi, k jejich blízkým, k sobě samým, odcizení a potřeba blízkosti někoho „vlastního“ (Transatlantika).

Rozhodně se jedná o jednu z nejzajímavějších ukrajinských knih letošního roku, i když určitě nepůjde o komerční záležitost. Na Ukrajině ještě stále, přese všechna prohlašování autorů o neexistenci cenzury, existuje autocenzura a tabuizovaná témata, která se překonávají velice stěží. Vážnost a důležitost ponoření se do hloubky psychiky, navíc psychiky ženy, která nepředstírá a nehraje své tradičně přidělené role, nemohou nechat čtenáře chladným a nutí ho klást si otázky o stavu naší současné společnosti. Lucyšyna navíc dovede mistrně využívat všech možností ukrajinštiny, i když již delší dobu žije v USA, kam se provdala; nemusí se „stydět“ nebo mít jakékoli zábrany před domácími čtenáři, kterým podobná literatura znatelně chybí a jíž se podvědomě i vědomě vyhýbají. Na stylu mladé autorky je znát silný vliv Oksany Zabužko a jejích autobiografických próz. V ironii a téměř provokativním humoru lze najít podobnost s Natalkou Sňadanko (je jen o rok starší než Lucyšyna a zkušená spisovatelka), ale s tím rozdílem, že Sňadanko coby novinářka nezachází do takových duševních podrobností a zákoutí a nechává čtenáři prostor udržet si jistý odstup od příběhu. Lucyšyna prostor zužuje na minimum a čtenář je chtě nechtě konfrontován s vlastními pocity a prožitky uvnitř textů nadějné prozaičky.