Prof. Dr. Petras Bražėnas je významným litevským literárním kritikem, esejistou a teoretikem. Od roku 1990 do konce února roku 2007 byl děkanem fakulty lituanistiky na Vilniuské pedagogické univerzitě, kde nadále působí jako profesor litevské literatury. Sedmnáct let byl také sekretářem Litevské unie spisovatelů.

- Narodil jste se prvního ledna roku 1941. Jaký byl tehdejší stav literatury v Litvě?
- Litevská literatura v tomto období procházela zásadními změnami. Jakási dožívající jednota této pomyslné skupiny se vytrácí a spisovatelská obec se zde začíná v důsledku první sovětské okupace mělnit. V letech 1940 až 1941 se dá mluvit o třech utvářejících se skupinách autorů. První z nich je skupina mnoha literátů, kteří vzhledem k politické situaci rezignují na své psaní a úplně přestávají tvořit. Byli to například básníci Bernardas Brazdžionis nebo Antanas Miškinis. Druhou skupinou jsou autoři okamžitě sympatizující a spolupracující s okupujícím Sovětským svazem. Tam patří Petras Cvirka, o němž jsem napsal knihu a také třeba Antanas Venclova, jehož syn Tomas byl pravým opakem, v roce 1977 jako jediný emigroval nejdříve do Helsinek a o dva roky později do USA. Poslední skupinu ze zmiňovaného období tvoří spisovatelé podléhající iluzi, že sovětští okupanti nebudou dělat litevské literatuře problémy, což se samozřejmě ukázalo jako představa mylná. Iluze trvala jenom jediný měsíc. Mezi tyto možno zařadit autory jako Balys Sruoga nebo Vincas Mykolaitis-Putinas. Mnozí z nich pak v letech 1944 až 1949 emigrovali ze strachu před druhou ruskou okupací Litvy, nejdříve do Německa a později do USA.

- Ano, při nástupu druhé sovětské okupace se mluví o velké emigrační vlně…
- Vystěhovávalo se hlavně v červnu roku 1944. Lidé měli strach, že je budou Rusové podezírat ze spolupráce s německými fašisty. Byla to obrovská emigrační vlna až sedmdesáti procent litevských spisovatelů a inteligence vůbec. V této vlně litevské inteligence opouštějící vlast byli lidé jako Vincas Krėvė-Mickevičius, Bernardas Brazdžionis, Henrikas Radauskas, Antanas Škėma, Kazys Bradūnas, Henrikas Nagys atd. Ze stejného důvodu a ve stejném čase emigrovali i obyvatelé Estonska a Lotyšska.

- Co se stalo s autory, kteří v Litvě zůstali i po roce 1949?
- Kromě zmiňovaných sympatizantů se SSSR se v Litvě zrodilo další pokolení literátů. Bylo to kolem roku 1946. Tato generace sice psala litevsky, ale byla pod tvrdou cenzurou. To, že se psalo v litevštině, je však pro celý vývoj literatury velmi důležité. Troufám si tvrdit, že od roku 1940 až do smrti Stalina v roce 1953, neexistovalo v Litvě oficiálně nic jako solidní literatura. Po třiašedesátém ledy trochu povolily, ale o moc slušnější pozice to opravdu nebyla.

- Vraťme se do období, kdy litevské území přímo zasáhla druhá světová válka. Co se dělo se spisovateli, kteří zůstali v Litvě, v této době?
- Nejhorší byl asi rok 1943, kdy Němci drtivou většinu těchto autorů, a nejen jich, pozavírali do koncentračních táborů. Kromě nich byli takto zavřeni do koncentráků například všichni pedagogové Kaunaské univerzity. Tuto situaci litevské inteligence v koncentračním táboře výborně vykresluje knížka Balyse Sruogy s názvem Dievų miškas (Les bohů, překlad do češtiny Vojtěch Gaja, Praha, Odeon 1980). Je to text o tragických událostech v koncentračním táboře, napsaný s velikou dávkou vtipu, satiry a ironie. Balys Sruoga v knize s nadhledem popisuje, co cítí litevský intelektuál v koncentračním táboře na severu Polska. Díky cenzuře ale Les bohů dlouho nemohl vůbec do tisku a mezi lidi. Poprvé byl vydán až po smrti Stalina, což bylo deset let po úmrtí Balyse Sruoga. Ten zemřel v roce 1947. Předpokládám, že kdyby byl v tomto období vydán třeba v anglickém jazyce, stal by se z něj bestseller.

- Jakým způsobem fungovala v éře druhé ruské okupace v Litvě literatura neoficiální?
- Od roku 1944 do roku 1990 to měl takzvaný underground v Litvě hodně těžké. Mnoho lidí vůbec nedoufalo, že se dožijí konce nadvlády SSSR nad našim státem. A to neplatilo jenom pro Litvu. Pokud zde byl někdo nějakým způsobem v opozici proti oficiálnímu režimu, šel rovnou na Sibiř, po smrti Stalina už jenom do vězení. Ale i tak v Litvě cosi takového jako podzemní literatura existovalo. Všeobecně mnoho textů bylo psáno do šuplíku a vydáno až po roce 1991. Co se ale vzácně povedlo propašovat z Litvy do USA, byl text Dalie Grinkevičiūtė Lietuviai prie Laptevų jūros (Litevci u Laponského moře, čas.1988, kn. 1997). Jedná se o knížku memoárů z exilu, která vyšla nejdříve v USA. V Litvě až v roce 1997. Jinak se spíše tajně posílaly litevsky psané knihy ze západu – kde byly publikovány – hlavně z USA, Kanady a Anglie, do Litvy. Posílali je Litevci v exilu – například Justinas Marcinkevičius, nebo už zmiňovaný Tomas Venclova, který se stal profesorem na Yale – svým známým, co zůstali. Mnoho z těchto zásilek bylo zachyceno celníky na hranicích a ti je posílali dál až do Institutu historie komunistické strany, kde se všechny tyto knihy archivovaly. Ředitel institutu, pan Maliukevičius, byl mým dobrým známým, a proto jsem hodně z těchto odchycených knížek četl. Většinou mi je půjčoval přes noc a brzo ráno jsem je musel vrátit. To mi bylo tak třicet až pětatřicet, byl jsem učitelem v Molėtai a právě jsem začínal psát literární kritiky a recenze.

- Jak hodnotíte stav současné litevské literatury?
- Jestli mohu soudit, tak si myslím, že stav literatury v Litvě je obdobný jako v ostatních postkomunistických zemích. Nemyslím si ale, že by byla soudobá litevská literatura nějak obzvlášť kvalitní. V Litvě je velké množství nakladatelství a taky spousta mecenášů pomáhajících současné literatuře, což je samozřejmě dobře. Hodně autorů podporuje také ministerstvo kultury a k dispozici jsou různé druhy stipendií. To všechno ale samozřejmě nepomáhá jenom literatuře, o které bych se domníval, že je dle mého názoru hodnotná. Ze současných litevských poetů je pro mě nejvýznamnějším Justinas Marcinkevičius, dále Sigitas Geda, Vytautas P. Bložė, Marcelijus Martinaitis a nebo Jonas Strielkūnas. Ze současné litevské prózy bych rád označil autory jako Juozas Aputis, Romualdas Granauskas, Jurga Ivanauskaitė, nebo Rimantas Šavelis. Já osobně se také snažím pomáhat mladým litevským literárním teoretikům vydávat jejich práce. Všechno je to ale samozřejmě jako vždy běh na dlouhou trať bez konce.