Na knihu uvedenou v titulu upozornil M. Romancov v příloze Orientace Lidových novin z 16. června 2007 ve studii Vlny, jež znamenají svobodu volby. Ze tří knih, které autora zaujaly, byla jen tato přeložena do češtiny. Jejich společným znakem byla snaha ukázat, jak po staletí až tisíciletí okrajová moře Evropy – Středozemní, Černé a Baltské – tvořila integrované kulturní jednotky, jejichž vnitřní vazby byly násilně zpřetrhány v okamžiku, kdy se přímořských oblastí zmocnilo vnitrozemí. V tomto duchu vyjadřuje cíl své práce i Ch. King, jehož specializací jsou rumunské dějiny: „Píši o tom, že Černé moře bylo v průběhu historie častěji mostem než překážkou a spojovalo náboženské komunity, jazykové skupiny, říše a později národy a státy do regionu, jenž je stejně skutečný jako kterýkoli jiný v Evropě a Asii.“

Určitou inspirací tu mohlo být Braudelovo regionální pojetí Středomoří, Braudelovo časově omezené pojetí na historické období Filipa II. však autor rozšiřuje na celou známou historickou dobu od 7. století př. n. l. až do 20. století. Je pochopitelné, že nikdo nemůže být odborníkem na multietnickou oblast celého černomořského pobřeží, ani historikem znalým z vlastního bádání všech období, jimiž se kniha zabývá, ani znalcem dvaadvaceti jazyků jako pontský král Mithridatés (Plinius Starší, Naturalis historia, XXV,3,2). Tím spíše by se měl autor radit s příslušnými odborníky stejně jako by tak měl činit jeho překladatel.

Autor po obecném úvodu člení práci do pěti kapitol podle toho, jak Černé moře pod různými vládci měnilo název: Pontus Euxinus, 700 let př. n. l. – 500 let n. l.; Mare Maggiore 500-1500; Kara Deniz 1500-1700; Čornoje (ne Čjornoje) more 1700-1860; Černé moře 1860-1990; a Závěr: Tváří k moři. Jednotlivé kapitoly nás poučují o důvodech změn jména tohoto moře, v úvodu autor uvádí přibližnou výslovnost jednotlivých znaků, ale jen v turečtině a rumunštině, a upozorňuje, že jména v jazycích, které nepoužívají latinskou abecedu (např. ruština, řečtina), uvádí ve zjednodušené podobě. Jeho přepisy, které překladatel beze změn přejímá, ovšem neodpovídají úzu platnému a obvyklému v češtině (viz Pravidla českého pravopisu, odd. „Přepis slovanských maďarských, rumunských a albánských jmen do češtiny“; pro řečtinu viz ediční poznámku ve Slovníku řeckých spisovatelů, Praha 2006, 2. vyd., str. 577 a 582). Sotva bychom v češtině použili přepis tsivilisatsii, kochevniki, Pitsunda, Ivanchik při citování práce psané rusky.

Řecký termín axeinos (pontos) odvozuje autor od jím výslovně neuvedeného perského názvu s významem „temný“, „chmurný“. Jde o adjektivum achšaena (staroper. „černý“), který Řekové převzali podle sluchu jako axeinos a z tabuových důvodů změnili na euxeinos pontos – „pohostinné moře“.

Špatně jsou skloňována i některá řecká jména. Trapezus má místo genitivu a lokálu tvořeného od řec. gen. Trapezuntos neexistující tvar Trapezu (správně: od Trapezuntu, v Trapezuntu apod., viz Encyklopedie antiky). Jinde je nesprávně uveden rod zeměpisné lokality, viz str. 57: Sinopé prosperovalo místo Sinopé prosperovala. V textu zůstala řada tiskových chyb: Krčská úžina (str. 41) místo Kerčská úžina, kmen Héniodové „vozatajové“ má snad znít Héniochové, město Miétos (str. 56) je zřejmě Milétos, místo Rumunka (str. 77) má být Rumunska, místo Proplet (str. 95, pozn. 74) zřejmě Prophet. Asceneze (str. 64) jsou zřejmě Aškenazové (viz Gn 10,31: Aškenaz), tj. východní Židé na rozdíl od Sefarditů, západních Židů.

V textu (nebo překladu?) se objevují i věcné chyby: na str. 66 je Diogenés Laertios, autor Životů slavných filosofů, přeložených i do češtiny, označen jako básník, titul básně Argonautika je považovaný za singulár ženského rodu (viz str. 72 v Argonautice místo v Argonautikách). Nezmiňuji se zde o chybných délkách na é, ó v řeckých jménech, protože jsou uváděny zcela nesystematicky: např. koine, Thukydides, Chora, ale Mithrídátés, Farnakés apod.

Zvláštní kapitolu tvoří poznámky k jednotlivým oddílům, v nichž jsou citovány v angličtině i práce napsané původně v jiném jazyce, např. F. Braudel (La Mediterranée et le Monde Mediterranéen a l’époque de Philippe II.). Zde by vedle anglického překladu měl být původní titul uveden alespoň v závorce. V angličtině jsou dokonce uváděna i jména antických autorů, např. Diodorus Siculus, The Library of History; Strabo, Geography; Flavius Arrianus, Arrian’s Voyage Round the Euxine Sea; Procopius, History of Wars; Pausanias, Description of Greece atd. Údaje v originálu tu zůstaly nepřeloženy, ačkoli překladatel mohl vedle edicí odkazovat i na české překlady těchto autorů, o nichž údaje by snadno našel ve Slovníku řeckých spisovatelů.

V jednom případě překladatel dokonce učinil ze známé historičky Byzance muže, viz str. 332: The Economic History of Byzantium … vydaná Angeliki (!) Laiouem, ačkoli na str. 149 je vydavatelka téže knihy citována správně jako Angeliki E. Laiou (příp. v českém přepisu Laiu).

Uvedené nedostatky dokazují, jak nezbytná je redakční práce zejména při vydávání překladů odborných knih, jak to ukázala i diskuse překladatelů v Souvislostech 2007, čís. 1, str. 158-262, a také skutečnost, že při hodnocení překladů v květnu 2007 byl „Skřipeček“, cena za špatný překlad, přiznána knize o římském vojenství i za chybný překlad odborných termínů. Odborník si chyby opraví, ale laik je bude ke škodě knihy považovat za bernou minci. Odborník by také leckdy použil méně efektní a zavádějící formulaci, nemluvil by např. o „vojenském dobrodruhu Xenofontovi“ nebo o Ovidiovi jako o „prvním pisateli pohlednic“. Kniha, jak se zdá, chce být populární četbou; k tomu ukazuje i literatura uváděná v bibliografii, kde nacházíme i turistické průvodce a beletrii. Čtenář, který se zajímá o souhrnné dějiny této etnologicky, kulturně i historicky neobyčejně zajímavé oblasti, zde najde mnoho užitečných odkazů na odbornou literaturu, ale autorovi mnohé uniká, poněvadž bere v úvahu téměř jen anglofonní literaturu a jen zřídka literaturu zemí, jejichž historie se kniha týká. Je také dobrým zvykem v podobných případech doplnit bibliografii o českou odbornou literaturu, např. Jan Bouzek – Radislav Hošek, Antické Černomoří, Praha 1978, případně „Dějiny států“, které vyšly o příslušných zemích ve stejnojmenné řadě nakladatelství Lidové noviny (Bulharsko, Rumunsko, Rusko, Řecko), kde by čtenář případně našel další bibliografii.