Avraham B. Jehošua patří ve světě k nejznámějším izraelským prozaikům současnosti – v počtu knih přeložených do světových jazyků soupeří o prvenství se svým generačním vrstevníkem Amosem Ozem, s nímž bývá často měřen a srovnáván. Podobně jako Oz, který je již českým čtenářům dobře známý z řady překladů, bývá Jehošua řazen ke spisovatelům, kteří začali publikovat v 60. letech a jejichž prózy vyznačily nové směřování v izraelské literatuře: odklon od realistické „budovatelské“ a sionisticky laděné prózy první generace státu Izrael a obrat k subjektivnější, někdy existenciálně laděné tvorbě, která se snažila vyrovnat se soudobými trendy v západní literatuře. Jehošuu s Ozem spojuje také levicové smýšlení ve vztahu k izraelsko-palestinskému konfliktu, angažovanost v mírovém řešení této otázky a snaha nahlédnout problematiku také z druhé strany konfliktu.

Román Milenec (Ha-meahev), z něhož zde přinášíme krátkou ukázku, je toho ostatně dokladem. Jehošua jej vydal v roce 1977, tedy patnáct let po své první povídkové sbírce a poté, kdy už si svými krátkými prózami získal jméno mezi čtenáři i kritky. Milenec byl přijat s nadšením a Jehošua si jím záhy vydobyl i světový věhlas. Dodejme ještě, že kniha byla o řadu let později v britsko-italské koprodukci také zfilmována pod názvem The Lost Lover / L’amante perduto (1999, režie Roberto Faenza).

Děj románu Milenec je situován do období krátce po jomkipurové válce. Osu příběhu tvoří pátrání jednoho z hrdinů, Adama, po milenci jeho ženy Asji, jehož stopy se ztrácejí po nedobrovolném odchodu na sinajskou frontu. Průběh tohoto hledání, do něhož jsou postupně zapleteny všechny hlavní postavy, znamená pro většinu zúčastněných zásadní proměnu jejich životů a určitou katarzi. Neznalého čtenáře by přitom mohl název knihy poněkud zmást – nejedná se totiž o milostný román ani o příběh manželského trojúhelníku. Titulní hrdina, milenec Gabriel, se na scéně objeví až v samém závěru knihy; do té doby zůstává pro čtenáře anonymní, takřka neskutečnou postavou, která sice uvádí ostatní postavy do pohybu a motivuje jejich jednání, sám je ovšem ryze pasivním „antihrdinou“, který je do své role milence doslova vmanipulován.

Jehošua, který byl později znám svým experimentováním s literární formou – například román Pan Mání (Mar Mani, 1990) je záznamem telefonního rozhovoru, z něhož však slyšíme pouze monologický záznam hovoru na jednom konci drátu –, nechává v Milencovi děj vyprávět šestici hlavních postav, které se střídají ve svých promluvách, jakýchsi vnitřních monolozích. Vedle popisů aktuálního dění se zde objeví i řada retrospektiv, záznamy snů nebo útržky polovědomí umírající staré ženy. Jehošua je vynikající psycholog, a tak je možno jako jednu z hlavních předností románu označit neobyčejnou věrohodnost, s níž zobrazuje uvažování jak dospívající dívky, tak muže ve středních letech či třeba spletité každodenní sny zaměstnané ženy. Ale přes značnou psychologickou výstižnost si román uchovává jakousi snovou, absurdní, až neskutečnou atmosféru. Knihu je tak možno číst nejen jako vynikající psychologickou studii či jako strhující příběh, ale otvírají se zde i jiné možnosti: autor zde rozehrává rafinovanou hru metafor, symbolů a odkazů, která umožňuje čtenáři odhalit zde celou řadu rovin a významů. Milenec bývá z různých hledisek interpretován například jako román společensko-politický (s hlavními tématy vztahu Izraelců a Arabů či kritiky surové absurdity války) či jako pokus o uchopení univerzálně lidských témat (centrální úlohu zde sehrává například motiv lásky – manželské, erotické, rodičovské – které autor zkoumá v různých nedokonalých a místy zvrácených podobách, aniž by se pokusil předložit jednoznačnou odpověď).

Naše ukázka je vybrána zhruba z poloviny knihy, kdy se nečekaně v románu dostane ke slovu nový hrdina a vypravěč, patnáctiletý palestinský chlapec Naim, který je jedním z mnoha arabských dělníků pracujících v Adamově autoservisu. Náhlá změna perspektivy působí na čtenáře téměř jako šok – bez zbytečného patosu, sebelítosti či sentimentality zde Naim popisuje ubíjející každodennost svého života i svůj sen o tom, že by „nikdy neexistovala žádná Balfourova deklarace, žádný Herzl, žádné války“. Jehošua, který se zpodobňování postav Arabů nevyhýbal ani později, byl za svou snahu propůjčit Palestincům ve svých knihách hlas stejně často chválen, jako kritizován. Například Etgar Keret, představitel mladší generace izraelských prozaiků, obvinil v rozhovoru pro časopis Tikun levicové spisovatele s Jehošuou v čele z „povýšenecké shovívavosti“ vůči Arabům – za příznak povýšenosti pokládal už sám fakt, že se tito autoři domnívají, že sami nejlépe vědí, co probíhá v mysli Palestinců, a neostýchají se to čtenářům sdělit. Na to by se ovšem dalo namítnout, že Jehošua se vyhýbá generalizacím všeho druhu a jeho postavy mají daleko k tomu, aby se staly hlásnou troubou nějaké politické ideologie. Ostatně čtenář má možnost posoudit to sám z naší ukázky.