O zlu,
o tupé, nelítostné, zmechanizované diktatuře, o absenci morálky, hodnot a o ztrátě lidské důstojnosti vypovídá poslední publikovaný román Ádáma Bodora Návštěva arcibiskupa (Az érsek látogatása) vydaný v Maďarsku roku 1999 a loňského roku i zfilmovaný.

Ocitáme se ve fantazmagorickém městě Bogdanská Dolina, v nepřívětivém, chudobném, nudném, primitivním a neměnném prostředí, jemuž vládne absurdní Generální vikariát se svým prokombinovaným mocenským aparátem. Život ve městě dusí obrovitá skládka odpadků v blízkém okolí, která neblaze ovlivňuje nejen klima, nýbrž i faunu a flóru města s jeho kolonií pro souchotináře a vápenkou s trestanci; stejně tak je neustálým zdrojem utrpení i diktatorický aparát neboli všemocný vládce nad utlumenými životy obyvatel. Tento fiktivní, groteskní a svým způsobem i tajemný svět, který v nás vyvolává pocity úzkosti, stísněnosti, strachu, nejistoty a pochyb, zobrazuje Bodor s realistickou, odměřenou přesností, jež dodává ireálným situacím pravděpodobnosti. V jeho podání totiž přechází skutečnost do neskutečna, obě tyto sféry se překrývají, směšují a vytvářejí tak nenapodobitelný literární celek upředený ze všedních a fantastických událostí. O své tvorbě ostatně vypovídá sám Bodor: „Absurdity se neodehrávají v absurdním prostředí, nýbrž v tom realisticky zobrazitelném světě, který ustavičně cítíme kolem sebe. Mohou se opravdu odehrávat pouze tam, v absurdním prostředí totiž může připadat jako deviantní právě obvyklé chování. … domnívám se, že u mne způsob zobrazení není groteskní, nýbrž že o prostředí vychází najevo, že je plné takových elementů, které ne vždy odpovídají našemu očekávání a vyvolávají ustavičně znepokojivá překvapení. A ta zase provokují nečekaná a neobvyklá gesta těch, jichž se to týká. A tím se ze samých realistických prvků vytváří groteskní obraz.“ (In Erdélyi Erzsébet; Nobel István: 15 beszélgetés határon túli alkotókkal verseikről, novelláikról, Budapest 1995.)

Bogdanská Dolina živoří materiálně, morálně i duchovně, nesetkáme se v ní ani s barvami – kromě šedivé a hnědé –, dokud nepřijedou záhadní cizinci: žena je zahalena do šátku „fialového jako soumrak“. Nesetkáme se v ní ani s krásou, s estetickým prožitkem – opět dokud se neobjeví titíž cizinci; jenže z tohoto zážitku se udělá některým obyvatelům nevolno a jiní se rozpláčou, ucítí-li vůni, na kterou dávno zapomněli. Toto jsou také jediné citové projevy, které si v Návštěvě arcibiskupa uvědomíme. Nelidské zacházení s ubohými sestrami Senkowitzovými je předmětem pouhého věcného zájmu jen potud, pokud jejich vysvobození ze souchotinářské kolonie může být zdrojem zisku.

Krutost a hrubost v lidských vztazích ilustruje i nejeden dialog probíhající s drsnou přímostí, ne-li sprostotou.

V tomto paranoidním světě se pohybujeme nejistě, avšak autor nám naše tápání neusnadňuje, sami si musíme odvodit, že např. proto, aby byla plánovaná půjčovna oděvů otevřena, bylo nutno s chladnokrevnou promyšleností zničit život Vidrových, totiž jen takto získala půjčovna maringotku a potřebné oděvy. Manželé Vidrovi jsou ostatně jediné dvě postavy, které neztratily lidskost, vzájemná láska je pro ně stále ještě samozřejmostí. Ženské postavy, kromě Natalie Vidrové, představují spíše typ donašeče pracujícího pro obě strany (Colentina Dunková), nebo snahu stůj co stůj uniknout z dolinského živoření – Mauzi Anies. Viktor Ventuza má sice za sebou úspěšnou kariéru pašeráka lidí – cenu člověka zde vyjadřuje žvýkačka nebo tabák, jimiž jsou upláceni pohraničníci –, ale za to, že si hodlá vyřídit účty s aparátčíkem, který ho okradl, už zaplatí životem.

Záhadná zůstává Hamzova role: jistě má své důvody, proč se těší na násilnou smrt arcibiskupa Butina, ale my je neznáme a znát nebudeme. Atentátu na Butina se po letech dočkáme, vždyť ne náhodou byl kdysi dopraven na železniční stanici cestovní koš s ekrazitem, jak se prořekla Natalia Vidrová.

Podobně lze dešifrovat nejeden motiv a situaci románu, avšak leckde nám jednoznačné objasnění uniká, což je také autorův záměr. Bodor úmyslně ponechává nejednu souvislost otevřenou, tvorbu možných variant výkladu svěřuje čtenáři.

Vtaženi do asketické strohosti vyprávění si třeba ani nepovšimneme autorovy práce s časem: mezi jednotlivými událostmi, epizodami, k nimž se autor i nejednou vrací, aby je doplnil dalšími detaily, často uběhnou roky, aniž bychom v nehybnosti a bezčasí tohoto strašlivého prostředí měli příležitost čas vnímat. Není náhoda, že jediný pevný časový údaj v celé próze je rok 1920, kdy vstoupila v platnost trianonská dohoda týkající se rozdělení dvou třetin území historických Uher mezi sousední státy. (Zevrubněji viz historická práce Evy Irmanové Maďarsko a versailleský mírový systém, 2002.)

Bodorův román tedy do značné míry reflektuje i historické zkušenosti sedmihradských Maďarů v podmínkách diktatury Ceauşeskova Rumunska.

A konečně, zajímáme-li se o genezi Bodorových próz, nejsou zanedbatelné ani autorovy osobní zážitky a osudy. Ádám Bodor se narodil v Kolozsváru (Cluj) roku 1936. Matka pocházela z místní úřednické rodiny, otec měl sociální původ zpola intelektuálský, zpola statkářský, vzděláním byl ekonom a stal se bankovním ředitelem. Roku 1944 stanul v čele finančních institucí v Budapešti, proto se rodina odstěhovala do hlavního města, ale už roku 1945 se ještě před oficiálním uzavřením míru vrátila zpět do Kolozsváru, ačkoli se už vědělo, že severní Sedmihradsko bude definitivně připojeno k Rumunsku.

Doma očekával Bodorovy sice vypleněný dům (vzpomeňme si na zpustošený dvůr Senkowitzových v románě!), avšak otce místo bankovního ředitele a relativně klidné dva tři roky. Roku 1949 byli vystěhováni, protože se v sousedním domě usadila Securitate (rumunská politická policie). Spisovatelův otec byl zatčen o rok později, obžalován ve vykonstruovaném politickém procesu a odsouzen k pěti letům vězení. Po tuto dobu neměla o něm rodina žádné zprávy. Protože byl odsouzen „za vlastizradu“, nebyla mu po propuštění přiznána žádná penze; roku 1968 byl sice spolu s ostatními odsouzenými v tomto procesu rehabilitován, ale tuto svou rehabilitaci přežil jen o půldruhého roku.

Když Ádámu Bodorovi zatkli otce, bylo mu čtrnáct let a studoval ve svém rodném městě na evangelickém gymnáziu. Roku 1952 byl zatčen a odsouzen pro protistátní činnost a šíření letáků. Ve vězení strávil dva roky, poté pracoval jako tovární dělník, nakonec vystudoval roku 1960 evangelickou teologii a působil jako archivář v kolozsvárském církevním archívu. V letech 1964–l968 se živil v přepisovačské a překladatelské kanceláři a v té době mu také začaly vycházet první prózy v kolozsvárském literárním časopise Utunk. První prozaická sbírka A tanú (Svědek) mu vyšla roku 1969. Od té doby až do přesídlení do Maďarska (roku 1982) se věnoval pouze literatuře.

Ádám Bodor, zamlklý, skromný, rezervovaný člověk a autor výrazných, nezaměnitelných próz, vydal ještě v Rumunsku čtyři sbírky povídek, v Maďarsku pak výbory z nich a velmi pozoruhodný román Okrsek Sinistra (Sinistra körzet, 1992, 4. vydání 1999). Básnířka a publicistka Zsófia Balla s ním připravila knihu rozhovorů Pach věznice (A börtön szaga, 2001).

Dneska je Bodor mimo mnoha jiných cen a uznání držitelem nejprestižnější maďarské ceny udělované umělcům, ceny Kossuthovy, kterou dostal roku 2003, a patří k reprezentantům současné maďarské prózy v zahraničí, především Okrsek Sinistra vyšel v mnoha jazycích.

Česky je dostupná také jeho novela Detašované pracoviště (Světová literatura, 1990, č. 2), která byla i zfilmována, a doufáme, že kromě Návštěvy arcibiskupa se záhy dostane českým čtenářům do rukou i Okrsek Sinistra.