Pál Békés (nar. 1956 v Budapešti) studoval na Univerzitě Lóránda Eötvöse, svá studia v oboru maďarština-angličtina-srovnávací literární historie ukončil diplomem v roce 1980. Určitou dobu pracoval jako tazatel výzkumů veřejného mínění, poté učil na různých školách maďarskou literaturu a angličtinu. V roce 1994 se stal spisovatelem na volné noze, pak působil jako šéfredaktor literární a divadelní redakce Maďarské televize, později je opět na volné noze. Píše a překládá prózu, dramata, rozhlasové hry, filmové scénáře.

Po řadě maďarských stipendií obdržel Fulbrightovo stipendium a na základě toho pracoval v letech 1992-1993 v New Yorku na Columbijské univerzitě, v roce 1997 se jako host University of Iowa zúčastnil programu International Writing. Ceny: v roce 1998 cena Tibora Déryho, v roce 2000 cena Attily Józsefa a Sorosova tvůrčí cena.

Dosud publikoval celkem patnáct svazků: romány, sbírky povídek, knížky pro děti, dramata. Jeho divadelní hry a adaptace her uvádí v současné době řada budapešťských i mimobudapešťských divadel.

"Narodil jsem se v roce 1956 v Budapešti, o světě jsem ještě nevěděl zhola nic a už jsem se seznámil s hlubinami života. Když mi bylo sedm měsíců, přestěhovali jsme se totiž do sklepa. Byla právě revoluce, a v takové době je místo průměrného občana ve sklepě. Byl tam i můj dětský pokoj, protože z toho skutečného dětského pokoje v poschodí jeden oddíl povstalců házel Molotovovy koktejly na sovětské tanky producírující se po ulici. A ty tanky opětovaly palbu. Povstalci naštěstí dopadli dobře, zatímco byt nikoli. Tohle všechno si přirozeně nepamatuji, avšak v době, která následovala – až do změny režimu – se nestalo nic. (Nepočítáme-li to, že jsem vyrostl, chodil na univerzitu, stal se profesorem a otcem.) Ale – abych uvedl jen jeden příklad – nepodílel jsem se ani na politických čistkách praktikovaných coby každodenní cvičení ještě za diktatury. Mně i tento zážitek přinesla demokracie. Před několika roky, u příležitosti nadcházející výměny vládní garnitury, mě v rámci pěkné, řádné politické čistky vykopli ze zaměstnání v Maďarské televizi, kde jsem pracoval jako redaktor literárních a divadelních pořadů. Náhrada za dosud chybějící zážitek. Ta událost mnou ostatně nijak zvlášť neotřásla, jenom posílila mé tušení: jsem v podstatě zrozen, abych pracoval na volné noze. Známí – když se zmíním o tom, že žiji na volné noze – se ptají: „A to sis ještě nevšiml, že ti k té noze přivázali kouli?“ A já se jen bohorovně usmívám, běhám volně dál, bouchání koule za sebou si nevšímám. Od roku 1979 píšu prózu, divadelní hry a překládám. Vyšlo mi patnáct svazků, mám dvě děti. A pořád na volné noze."