Už dlouhý čas se jeho žena budí brzo, v pět nebo v půl šesté. Vlivem biochemických rytmů, jež někdy neladí s Owenovými, se Julia probouzí plná něhy k němu, svému společníkovi při nehybné plavbě nocí prozatím nedokonalého spánku. Snaží se k němu přitisknout, i když Owen namítá, že dosud spí, a sdělí mu tichým, ale neoblomným hlasem, jak ho miluje a jak ji jejich manželství těší. „Jsem s tebou tak šťastná.“

Po pětadvaceti letech společného života – jemu je sedmdesát, jí šedesát pět – ho její vyznání, pro ni snad objevné, lehce uráží. Jak by tomu mohlo být jinak? Po všech bolestech a strastech, jež způsobili druhým. Přebrodili se a teď jsou zde, na druhém břehu. Julia ho obejme a otočí mu hlavu, aby ho mohla políbit na ústa. Owen však má rty opuchlé a otupělé spánkem a v jeho narkotickém stavu s rozjitřenými nervy mu připadá, že se ho Julia pokouší zadusit. Hladí ho, jak se říkávalo, proti srsti. Ještě několik minut se v něm snaží probudit milostný zájem, zatímco on se tvrdošíjně odmítá probrat a hájí si pootevřená vrátka zpátky do drahocenných snů. Julia se nad ním posléze slituje a vstane. Owen se vděčně rozloží až na její uvolněnou polovinu a na hodinku či dvě opět usne.

Jednou ráno se mu v této poslední uloupené hodince spánku zdá, že je v neznámém domě (má atmosféru zanedbané veřejné budovy, cosi jako penzion či nemocnice) a jakési úřední postavy bez tváře ho vedou do místnosti, kde na posteli, jako je jejich, dvě jednotlivé postele spojené dohromady v jednu velkou, leží muž – spíš mladý podle oblých hýždí a hladké pokožky na plavém trupu – na těle jeho ženy, jako by se ji pokoušel přivést zpátky k životu nebo (což zdaleka není totéž) ji pod sebou skrýt. Když se na neslyšný pokyn postav z Owenova doprovodu neznámý zvedne, odhalí Owenovým očím Juliino tělo, rovněž nahé a ležící na zádech – bílé povolené břicho, ňadra zploštělá zemskou přitažlivostí, její líbezné důvěrně známé pohlaví skryté v řídkém chomáči chloupků. Je mrtvá, zabila se. Unikla svému trápení. Kdybych se jí nebyl pletl do života, ještě by žila. Zatouží ji obejmout a vdechnout do ní život, nasát zpět do sebe jed, jímž jeho existence otrávila její.

Potom se zvolna, neochotně probouzí, jako když člověk odpoutává pozornost od dosud nevyřešené hádanky, a ona samozřejmě není mrtvá. Zaplňuje přízemí domu vůní kávy do brumlání prvních ranních zpráv – žertuje v nich vzájemně několik mužských a ženských hlasů. Doprava a počasí. Julia obojí miluje, tyhle chronické každodenní nepředvídatelné krize ji nikdy nepřestanou zajímat, i když do Bostonu přestala dojíždět už před třemi lety. Owen slyší pleskot jejích modrých gumových žabek, kterých se odmítá vzdát, jako by byla pořád ještě mladá a přichystaná odejít na pláž – plesk plesk od ledničky k pultu a od pultu ke snídaňovému koutu a k dřezu a drtiči odpadků a myčce nádobí, a pak do jídelny zalít květiny. Květiny miluje pravděpodobně stejným citovým orgánem, jímž miluje počasí. Zvuk, který žabky vydávají, a způsob, jakým ohrožují její zdraví – na schodech v nich každou chvíli uklouzne –, ho rozčilují, ale zase se rád dívá na její nahé prstíky, mírně roztažené, jako na upracovaných nožkách Asiatek, drobné klouby bělavé námahou, jak se snaží trepky udržet na nohou. Julia je drobná, sporá bruneta – na rozdíl od jeho první ženy se snadno opaluje a její kůže zůstává hladká.

Někdy, když se Owen napůl probere, podaří se mu opět usnout pouze tak, že si vybaví jednu z žen, Alissu či Vanessu, Karen či Faye, které s ním sdílely vesnici Middle Falls v Connecticutu v šedesátých a sedmdesátých letech. Rukou svírá ospalý úd a snaží se znovu si připomenout jednu z nich pod sebou, vedle sebe, nad sebou, představit si ji, jak si shrnuje vlasy dozadu a sklání tvář k jeho ztopořenému středu, jehož každý nerv volá po vlahém doteku plném porozumění – ale dnes se mu nedaří. Sílící bílé jarní slunce se neúprosně dere dovnitř škvírou pod roletou. Skutečný svět, tygr nezraněný jeho snem, čeká. Je čas vstát a vzít na svá bedra den velice podobný včerejšímu, den, o němž jeho animální optimismus předpokládá, že bude prvním z řady ztrácející se v nekonečné budoucnosti, ale o němž jeho cerebrum – v druhu Homo sapiens značně hypertrofované – ví, že bude jen dalším z tenčící se odměřené dávky.

Vesnice (jak se místu obvykle říká) Haskells Crossing pod jejich soukromým kopcem se už probouzí. Stěnami z omítnutých borovicových prken a lesem kolem domu se dovnitř tlačí neutuchající tupý hukot dopravy. Už jim doručili i noviny – Boston Globe pro něho a New York Times pro ni. Ptáci jsou už dávno na nohou, čermáčci hledají červíky, vrány vyrývají z trávníku larvy ploštic, vlaštovky lapají v letu po komárech a každý druh se domlouvá svými kódy zplozenými mozkem velikosti hrášku. Cestou do koupelny zavolá dolů: „Dobré ráno, Julie!“

„Owene! Ty už jsi vzhůru!“

„Samozřejmě, lásko, že už jsem vzhůru. Božínku, vždyť je sedm pryč.“

Čím jsou starší, tím víc spolu mluví jako děti. „Když už teď nemusíš stihnout vlak, spíš vždycky do osmi,“ ozve se zdola, napůl škádlivě, zlehka jako námitka.

„Miláčku, že se nestydíš takhle lhát! Nikdy nespím dýl než do sedmi. Škoda,“ pokračuje Owen, ale není si jistý, jestli se už nevrátila do kuchyně a nemůže ho slyšet, „ale tak to ve stáří chodí, že se člověk budí, sotva ptáci začnou zpívat. Počkej, až to potrefí tebe.“

Blábol zaběhaného manželského vztahu – pak něco vykládej o kódech zplozených mozkem velikosti hrášku. Kdyby byl den počítač, napadne ho, právě takto by se po zapnutí nahazoval, natahoval by si data z hlavní paměti. Julia ve skutečnosti spí méně než on (stejně jako jeho první žena Phyllis), ale jeho pýchu a libido vždycky stimulovalo, že je o pět let mladší, stejně jako ho vzrušuje pohled na její drobné prstíky v žabkách. Také se rád dívá, jak se od něho vzdalují její růžové paty pod lemem koupacího pláště, Achillovy šlachy se střídavě napínají, jeden rychlý pevný krůček za druhým s chodidly žensky vytočenými lehce do stran.

Vedou tento rozhovor, zatímco Owen s plným měchýřem přešlapuje přede dveřmi do své koupelny vedle schodů vedoucích do kuchyně. Obraz jeho milované Julie ležící nahé a mrtvé v jeho snu a ten snový pocit viny, který její sebevraždu proměnil ve vraždu ve skutečnosti spáchanou jím, jsou pořád ještě živější než realita probouzejícího se dne – tapety zdobené tmavohnědými růžemi a tlumeným kovovým leskem, nový koberec v chodbě s dosud tuhým béžovým vlasem a silným pružným podkladem. Den se před ním tyčí jako nebezpečný rozviklaný stařičký žebřík a jednotlivé hodiny připomínají příčky, po nichž musí vystoupat.

Zatímco se holí u zrcadla zavěšeného u okna, kde jeho krutě zvětšená odulá stárnoucí tvář poničená sluncem přijímá zpředu nelítostné světlo, Owen slyší, jak drozd, usazený na svém oblíbeném hřadu, na špici nejvyššího cedru, plísní někoho dlouhým tremolem za cosi, za nějakou drobnou chronicky procedurální záležitost. Všechna tato patra okolní přírody – ptáci, hmyz, květiny, to plaché společenství zemních veverek a lesních svišťů, kteří kmitají z nory do nory, jako by měli v příštím okamžiku dostat spršku olova do kožichu – mají vlastní síť zájmů a předávání zpráv. Svět lidí je pro ně pouze okrajovým hemžením, rádiovým šumem, přerývanou interferencí zřídkakdy smrtící a bez jakékoli viditelné spojitosti s organickou hojností (odpadky, zahrady), kterou lidský rod na stůl přírody přináší. Oni nás ignorují, napadne ho. Měli bychom jim připadat jako bohové, ale postrádají naši schopnost něco uctívat – postrádají naši předvídavost a děs a křečovité duchovní plazení, jež s sebou předvídavost spolu s vynálezem posmrtného života přináší. Zvířata nerozlišují mezi námi a ostatními zvířaty, mezi námi, skalami a stromy, což všechno má vlastní dravost a vlastní přístup k zápasu o přežití. Země nabízí útočiště štírům, syslům a trilionům mravenců, hvězdy vedou kanadské husy a rybáky ze severu, vlaštovky z hnízd ve stodole a monarchy stěhovavé při jejich nesmírných každoročních migracích. Pod jejich křídly jsme pouhé tečky, naše města jsou jen smrdutými a pustými přeryvy v diskurzu predátora a potravy. Ne, přeryvy vlastně ne, protože nejen krysy ve sklepích a netopýři na půdách, ale mnoho dalších druhů považuje naše města za vhodný habitat, poštolky a holubi na římsách mrakodrapů a v poslední době se i vysoká zvěř drze a bezradně prochází předměstskými dvorky a zahrádkami jako milé zvířátko a obtížný škůdce zároveň.

Owen vypne spodní ret a přejede po něm ze strany žiletkou. Lechtá to. Snaží se oholit, aniž by se díval na svou tvář, která nikdy nebyla tváří, jakou by byl chtěl – příliš velký nos, příliš malá brada. Lákavá slabost, ale současně ostražitá obezřetnost v očích. Začaly mu klesat koutky úst a víčka pokrytá vráskami připomínají kůži pouštního plaza, takže jejich záhyby zapadají do sebe a po ránu mu tíží řasy. Nesnáší ten důvěrně známý pomíjivý, ale otravný pocit, že má něco v oku. Pyl. Řasu. Prasklou vlásečnici. Přes izolační vrstvu stromů k němu zezadu pronikají zvuky nevelké průmyslové zóny dlouhé pouze nějaké dva bloky – hukot motorů, pípání couvajícího náklaďáku, kvílení hydraulických systémů. Slyší je, ale z domu, ukrytého v zeleni na vršku kopce, není zóna vidět. I když Owen může z horních oken domu zřetelně pozorovat světla vesnice pod sebou, dole nikde nenašel místo, odkud by zahlédl svůj dům. Těší ho to, připadá mu to jako jeho vědomí – neviditelné, ale přesto ve středu všeho.

Jako malý kluk si myslel, že se svět probouzí spolu s ním. Co se děje v době, kdy on spí, je jako čas předtím, než se narodil, prázdnota mimo jeho chápání. A ještě dnes ho překvapuje, jak záhy po ránu ožívají vesnice i města nejen příslovečnými ranními ptáčaty, ale i lidmi – někteří spěchají, aby chytili vlak v 6.11, majitel zelinářství se už vrací s náklaďákem z trhu nedaleko Callahanova tunelu, mladé maminky si odběhaly své ranní kilometry a teď stojí s dětmi na zastávce autobusu, vesničtí zevlouni už posedávají na lavičce před pomníkem padlých vedle staré cihlové požární zbrojnice naproti pekárně. A pekař, kanadský Francouz s permanentním strništěm na tváři a s hrudníkem propadlým po příliš mnoha cigaretách, vstával už někdy ve čtyři a teď naplňuje chladný vzduch vůní čerstvě upečených croissantů, skořicových rohlíčků a borůvkových muffinů.

Owen to v duchu všechno sleduje, zatímco seškrabuje poslední zbytky holicí pěny a vysunuje nedostatečně vyvinutou bradu, aby uhladil ochablé záhyby pod ní. Požární zbrojnice, kdyby vás to zajímalo, je dekorativní budova z devatenáctého století, téměř příliš úzká pro moderní hasičskou stříkačku, kterou nedávno zakoupili radní Cabot City, pod něž Haskells Crossing spadá. Po každém poplachu, obvykle planém, couvá mohutný vzrušeně pípající stroj zpátky na stanoviště a po stranách mu zbývají pouhé centimetry volného prostoru. Pomník padlých představuje neustále rozšiřovaný seznam jmen, složený z posunovatelných bílých písmen pod sklem na černé desce opatřené přihrádkami, kde jsou uvedeni padlí z Haskells Crossing od války s Francouzi a Indiány. Nejvíce jich zahynulo v občanské válce, potom v druhé světové válce. Pod nimi padlí z korejského konfliktu (dva), z vietnamské intervence (čtyři) a z akce v Iráku v roce 1991 (jediné jméno, svobodník, kterého nešťastnou náhodou rozdrtil sedmašedesátitunový těžce obrněný tank M1A1 Abrams, když ho pomáhal vyložit z břicha nákladního letadla C-5 Galaxy na saúdskoarabském letišti Džubail) a značný prostor tu ponechali pro další padlé v příštích válkách. Rozumná novoanglická úspornost, Owenovi se to líbí. Z této vesnice už se stěhovat nebude.

První vsí v jeho životě byl Willow v Pensylvánii, obec se čtyřmi tisíci obyvateli, která od devatenáctého do dvacátého století vyklíčila kolem zájezdního hostince při silnici mezi kukuřičnými a tabákovými poli. Silnice sledující tok řeky na jihovýchod končila po šedesáti kilometrech ve Filadelfii, ale tady se jí říkalo Mifflin Avenue podle popudlivého prvního guvernéra zakladatelského státu Unie. Pět kilometrů opačným směrem se rozkládalo středně velké město Alton – Alton se začouzenými cihlovými továrnami obklopenými řadovými domky nalepenými na sebe, se železnicí, která Alton krájela na dvě poloviny, s uličkou lásky, přezdívanou Na Mrouskandě, s nárožními hospodami obloženými zvenku umělým kamenem, s kinosály zdobenými rádoby islámskou velkolepostí a s hlučnými hospodami plnými mastných pachů. „Pasti na peníze,“ říkal jim otec. Nenáviděl restaurace. Nesnášel, když ho obsluhoval někdo cizí, zvlášť muži. Měl pocit, že ho víc komandují a chtějí po něm víc peněz než servírky. Nesnášel těžká hospodská jídla a občas je později zvrátil, snad aby vyjádřil své pohrdání. Nenáviděl moučníky, daň z obratu a spropitné. Owenova matka, která snad neměla nadváhu pouze v Owenových nejranějších vzpomínkách a velice ráda se dobře najedla, u stolu mlčky zuřila, zatímco jí manžel systematicky kazil potěšení. Tak to alespoň připadalo jejich jedinému dítěti, sledujícímu drama manželského života z velmi omezeného úhlu. I když měl vlasy nevýrazně a bezpečně hnědé jako jeho otec – tak jemné, že jim vstávaly na hlavě, když sundali klobouk nebo seděli blízko elektrického ventilátoru –, sympatizoval se svou matkou pyšnící se hřívou barvy medu. Přesto se mu otcův strach z nedostatku peněz zakořenil hluboko v žaludku a hlodal. Možná to nebyla náhoda, že ho jeho životní pouť posléze zavedla na severovýchod, do kraje kamenité, chudé půdy a lidí, co jen neochotně utrácejí peníze.

Zájezdní hostince – zárodky pensylvánských vesnic, z nichž některé kvetly a jiné se proměnily ve shluk chátrajících stavení – se stavěly z pískovce nějakých pět kilometrů od sebe, tedy na vzdálenost, jakou člověk dokáže ujít za hodinu či na kterou koňské spřežení dokáže táhnout povoz, aniž by se potřebovalo napojit. Veškerý čas se dosud řídil životem na farmě. Staří lidé po poledni pospávali. Sousedé si na ulici navzájem prodávali chřest, fazole a rajčata vypěstovaná na zahrádce a Mifflin Avenue, s vysoko zdviženou dlážděnou vozovkou, z níž déšť s klokotem stékal do stružek po stranách, zvučela ráno vláčným klapotem kopyt koní vlekoucích naložené povozy k farmářskému trhu vzdálenému půl kilometru, na opačném konci hlavní třídy Alton Pike, v jejímž středu se leskly tramvajové koleje. V době, kdy se Owen v roce 1933 narodil a pro nedostatek jiné střechy nad hlavou ho přivezli do domu jeho dědečka ve Willow, Roosevelt prezidentoval necelý rok a vesnice, pojmenovaná podle mohutné staré vrby vedle hostince, jejíž kořeny napájel potok vinoucí se směrem k Filadelfii, se stala předměstím Altonu. Vypučely z ní další ulice rovnoběžné s Mifflin Avenue – Second Street, pak Third Street a Fourth Street, stoupající do kopce, kde děti v zimě sáňkovaly, řítily se dolů po uježděném sněhu přes uzavřené křižovatky, až skončily ve spršce jisker na ploše pokryté škvárou, kterou tam cestáři vysypali z náklaďáku. Jiskry, udusaný sníh, vánoční stromky v předních oknech domů celou cestu do školy – bylo to jen pár dnů ztracených v šedivé, vlhké zimě, ale vzpomínky vydržely celý rok a v dětské virtuální věčnosti postrkovaly čas kupředu.

Teplé počasí trvalo od března do října. Willow zahalil vlahý opar. Z Owenova pokojíku se stěnami obloženými dřevem a s jedinou poličkou na knihy vedlo okno na prázdnou parcelu, kde si často hrával s ostatními dětmi z okolí, v létě v mléčném šeru ještě hodinu po večeři. Škrábala je dlouhá tráva obalená semínky. Odpalovali míčky, hráli fotbal s plechovkou, házenou. Holky hrály všechno, protože v okolí bylo víc děvčat než kluků. Jednou v té udusané trávě mokré rosou – byl podzim a začala škola – objevil hnědé zaklapovací pouzdro s brýlemi, které mu několik dnů předtím zmizelo. Přece je našel! Hledal všude po domě a matka mu nastínila, jaký žal by způsobil otci, kdyby musel platit za náhradní brýle. Chlapci připadalo jako zázrak, když se sklonil a vzal do ruky pouzdro, zavlhlé za těch několik nocí, kdy trpělivě čekalo, až je opět najde. Ano, uvnitř se skutečně třpytily zlatě orámované kotoučky, které mu zaostřovaly zrak, drobné fazolovité destičky, které mu zanechávaly otlačeniny u nosu, a zahnuté kovové nožičky, které ho řezaly do uší. Když mu ve druhé třídě řekli, že bude muset nosit brýle na čtení a do kina, rozplakal se. Utěšoval se pak tím, že z nich jednou vyroste. Možná, že najít je zas nebyl takový zázrak, protože napříč tou lebedou šlapal každý den za Buddym Rourkem, o rok starším kamarádem, a chodili do školy spolu, aby se vyhnuli bandě holek ze Second Street. Buddy neměl otce, což Owenovi připadalo divné a trochu ho to děsilo. Buddy býval náladový, mezi obočím mu rostly chloupky. Měl rovné silné vlasy naježené dopředu a ústa, která se nikdy neusmívala, protože nosil rovnátka, lesklé kovové pásky se stříbrným čtverečkem uprostřed každého zubu. Owen chtěl běžet domů a říct matce, že brýle našel a že otec tedy nebude muset platit za nové, ale nechtěl propást Buddyho a spěchal dál. Nalezené zavlhlé pouzdro mu promáčelo kapsu, až mu na stehně naskakovala husí kůže.

Jiného dne časně ráno uslyšel Owen za opuštěnou parcelou výstřel. V tu chvíli spal. Připadalo mu, že se probudil těsně předtím, než uslyšel jako ve snu ránu, která ho vzbudila. Viděl už dost zfilmovaných gangsterek, aby poznal hluk, jaký vydává prudce stlačený střelný prach, ale ve filmu se obvykle střílelo v dávkách, zatímco tady to byl jediný, osamělý zvuk.

Rodiče to uslyšeli také, protože v ložnici za zavřenými dveřmi zavrzala postel, pak se dva hlasy, mužský a ženský, chvíli proplétaly. Posléze opět nastalo ticho. Venku nebyla úplná tma. Na postranním dvorku se už rýsovaly siluety stromů, jejich hmota bobtnala v záplavě šedého světla s lehkým nahnědlým nádechem na obloze – chvíle, než začnou štěbetat ptáci. Ulice byla tichá, nic po ní nejelo, ani farmářský povoz. Později uslyšel sirénu, a ještě později, u snídaně, celou tu zvěst, protože otec se mezitím vydal ven posbírat informace. Mladý syn Hoffmanových, dva vchody od domu vedle prázdné parcely, se zastřelil služebním revolverem, koltem osmatřicítkou, který si Wes Hoffman přivezl z první světové války. Dannymu Hoffmanovi nebylo ještě dvacet, ale kluk, kterému dělal vedoucího na letním táboře, skočil do mělké vody a zlomil si vaz. Pocit zodpovědnosti Dannyho pronásledoval, i když mezitím uplynul rok. Danny se změnil, vysedával doma, poslouchal rozhlasové seriály a přestal si hledat práci.

Tím se to všechno vysvětlilo. Za celé období hospodářské krize a druhé světové války, od roku 1933 do roku 1945, to byla nejdramatičtější událost v Owenově okolí. Paní Yostová naproti měla v okně vlajku s pěti hvězdami, ale všichni synové se z války vrátili živí a zdraví. Skip Potteiger přivedl Mary Lou Brumbachovou odvedle do jiného stavu, když jí bylo pouhých sedmnáct, ale oženil se s ní, takže všechno dobře dopadlo – ještě než nadešel den invaze, bylo dítě v kočárku a Mary Lou je vozila na nákup do samoobsluhy a zase zpátky, přes mělké žlábky, kterými voda ze střech stékala do ulice a přes desky na chodníku, nadzvedávané kořeny kaštanů, takže děti o ně při jízdě na kolečkových bruslích zakopávaly. Za horkých letních večerů bylo zpoza síťovaných oken přeplněných řadových domků na protější vyšší straně ulice – vstupovalo se do nich po betonových schodech vsazených do zádržných zídek, které se nebezpečně vychylovaly nad chodník – slyšet, jak se v rodinách různě hádají. Owen si však nevybavoval jediný rozvod. Lidé na sebe zvyšovali hlas, křičeli a třískali dveřmi, až to slyšeli všichni sousedé, ale rozvody se odehrávaly jinde, v Hollywoodu a v New Yorku, tragické skandály, jejichž výsledkem bylo to, po čem nikdo, a rozhodně žádné dítě, netoužil – rozvrácený domov. Už ten samotný výraz zněl hříšně a děsivě a měl spáleninovou příchuť katastrofy, jako vybombardované kouřící domy, jimiž se hemžily týdeníky v místním biografu zvaném Šeherezáda. Svět byl plný zkázy a zla a jedině Spojené státy, jak se zdálo, to mohou napravit. Země byla ve válce a v Owenově fantazii představovala prázdná parcela pod okny jeho pokoje kráter po bombardování zarostlý lebedou.

Původní vrba stále ještě žila, opečovávaná jako nějaká ctihodná dáma injekcemi pesticidů a umělých hnojiv, které jí vpravovali mezi kořeny do děr vykutaných krumpáčem. Přežívala z dob, kdy tu ještě stála papírna poháněná vodním kolem, rybník byl osázený pstruhy a opodál se rozkládalo prašné závodiště pro koňská spřežení, než na rovné pláni severně od Pike vytyčili síť pravoúhlých ulic. Owenův dům – nepatřil ve skutečnosti ani jemu, ani jeho rodičům, ale dědečkovi a babičce z matčiny strany, Izákovi a Anně Rauschovým – byl jedním z těch starších a větších na Mifflin Avenue, protože dědeček ho koupil, když nabyl dojmu, že dostatečně zbohatl pěstováním tabáku za první světové války. Prodal farmu a přestěhoval se patnáct kilometrů do nového a módního předměstí Willow. Za krize se jeho úspory vypařily a nastěhovala se dcera s manželem a se synem. Jedni měli dům, druzí jisté možnosti výdělku. Owenův otec byl účetním v jedné z altonských pletáren. Owenova dosud štíhlá matka se zlatavě kaštanovými vlasy prodávala závěsy v altonském obchodním domě až do dne, kdy se za ní její malý klučina s pláčem rozběhl, když po Mifflin Avenue spěchala na tramvaj – nechala zaměstnání, aby měla na syna víc času. Otec, Floyd Mackenzie, pocházel z Marylandu. Owena pojmenovali po neduživém dědečkovi, který zemřel ještě před jeho narozením, ale který podle pověstí kolujících v rodině měl jiskru v oku a bystrou a vynalézavou mysl, což považovali za typické skotské vlastnosti. Dědeček Owen Mackenzie vlastnil železářství v Mt. Airy a ve volném čase vynalézal, vylepšoval nářadí ve svém obchodě – plečku, k níž by se člověk nemusel ohýbat, mechanické nůžky na plot, u nichž se klika otáčela mnohem snáz –, ale žádná společnost je nechtěla vyrábět a udělat z něho boháče. O jmění ho připravili věřitelé, o život tuberkulóza. Jeho vnuk však zdědil onu jiskřičku naděje, že neúprosný svět se dá přechytračit. Mackenzieové nebyli boháči, ale prohnaní fištróni. „Vyvedl ses po mém tátovi,“ řekl Owenovi otec. „Máš jeho intelektuální zvídavost. Rád seděl a koumal, jak věci fungují. Já jsem se nikdy nestaral o nic jiného, než kde bych vydělal nějaký ten dolar.“ Táta to říkal tak trochu zkormouceně, jako by odkaz Mackenziů byl požehnáním i prokletím zároveň – imaginace plná nadějí, spojená s poněkud křehkou konstitucí a zásadní neznalostí, jak tento svět funguje, když se tak valí den za dnem a tahá vám peníze z kapes.

Dědeček, u kterého Owen bydlel, byl založením také trochu snílek. Prodal farmu a investoval do akcií, které později ztratily veškerou cenu. Patřil k přizpůsobivější části pensylvánských Němců. Mluvil dokonale anglicky, každé odpoledne svědomitě četl večerník a zdobil svou zahálku velkými myšlenkami a vznosnými prohlášeními. Owen ve starém pánovi s jeho zažloutlým knírem, bílými vlasy a elegantně gestikulujícíma rukama vycítil smutek částečného outsidera, jemuž se nepodařilo proniknout ke zdroji moci, k těm rozhodujícím tajemstvím v jediném prostředí, které znal.

„Táta měl být politik, má na to tu správnou vyřídilku,“ prohlašoval jeho zeť. Ale i Owen viděl, že jeho dědeček má pro politiku příliš vytříbené způsoby, je příliš pasivní, když se jen den co den přesunuje ze zeleninové zahrádky vzadu, kde plel a okopával záhony a mohl kouřit doutník, do ložnice v podkroví, kde si zdřímne, do proutěné pohovky v obývacím pokoji, kde sedí a čeká, až babička uvaří večeři. Vlastnil dům ve Willow, ale až na osamělého vnuka a babičku do Willow tak docela nezapadal. Babička byla Yoderová, nejmladší z deseti sourozenců, jedna z početného klanu rozptýleného po okrese. Ve Willow měla spoustu příbuzných, bratrance, sestřenice, neteře a synovce. Někdy vydělala peníze navíc, když někomu z nich pomáhala s velkým jarním úklidem nebo pomáhala uvařit a servírovat jídlo pro větší sešlost. Tihle příbuzní měli peníze – patřily jim malé podniky nebo zastávali slušná postavení v pletárnách punčoch, nosili pěkné šaty a jezdili na dovolenou do Poconos nebo na jerseyské pobřeží. Když je Owen slyšel mluvit vlídně o „tetičce Annie“, takovým tím pomalým, sentimentálním způsobem, do něhož lidé z venkova snadno sklouznou, zpočátku si hned neuvědomoval, že mluví o babičce. Pochopil však, že jsme různí lidé pro různé lidi.

Když si Owen později rodnou vesnici vybavoval ve vzpomínkách, připadala mu jako jedinečné a nevinné místo, ale když v ní žil, vnímal ji jinak. Byl to svět s bezednou minulostí a hranicemi, které se táhly daleko za obzor. V trávě a kamení vyhřívaném sluncem číhali hadi. Sex a náboženství zřetelně zaváněly něčím dávným, prastarým. Rodiny se choulily jako chatrná hnízdečka na větvích propletených minulostí a smrt je mohla přepadnout i uprostřed noci. V době sebevraždy mladého Dannyho Hoffmana, kdy byl Owen pořád ještě dítě a spal pod poličkou, kde měl dva tucty Velkých malých knížek, jednookého plyšového medvídka jménem Bruno a gumového Myšáka Mickeyho s holým černým hrudníkem a žlutýma botama, shořela veliká koňská stáj na okraji Willow – Blakeova farma, majetek nějakých vzdálených boháčů z Delaware. Owenův otec, kterého katastrofy přitahovaly jako malého kluka, doma vyprávěl, že koně, když je vyváděli do bezpečí, se v hrůze vrhali zpátky dovnitř, a kolem se šířil hrozný zápach škvařícího se koňského masa a chlupů. Tu noc se na oranžové obloze za Owenovým oknem jasně rýsovala střecha, komíny domu za prolukou a nejvyšší smrky a kanadské tsugy v zahradách za ním. Ve Willow se opakovaně rozječely sirény, silný rozzlobený řev, na který nikdo neodpovídal. Stejně jako tu noc po výstřelu se Owen otočil na druhý bok a znovu usnul. Ať si po něm přívaly utrpení okolního světa klidně stékají.