Etgar Keret (1967) dnes patří k nejznámějším izraelským autorům. Českým čtenářům jej poprvé představuje výbor z povídek Létající Santini. Obsahuje jedenadvacet krátkých a jednu dlouho povídku a ukazuje, co je na Keretově psaní nejcharakterističtější a co je podle mnohých typické i pro další izraelské spisovatele jeho generace: je v něm něco drzosti, chladu, průzračnosti a šibeničního humoru. Keretovy povídky dokládají, že jinak se snad ani nelze dívat na izraelskou realitu, tak odlišnou od všeho, nač je zvyklý Evropan, potažmo Čech. Absurdní, drsná každodennost, kde je zcela normální to, co my známe jen z doslechu, z filmů nebo z televizních reportáží. Ale také v tomto permanentním „válečném“ stavu lidé nejen bojují a umírají, ale také se rodí, milují se, závidí si, zoufají si, chtějí být šťastní, pracují, touží a sní, prostě žijí tak, jak to jde a jak jsou sami nejlépe schopní.

Některé povídky více, jiné méně zobrazují izraelskou současnost, některé jsou více realistické, jiné zase až snové, v některých je černého humoru více, v jiných zase převládá stručnost a místy i překombinovanost. Mezi nejlepší povídky patří Pekelný vinný střik, krásná povídka o osamělé ženě, o Pekle, jehož přítomnost je zde zcela přirozená, povídka o touhách v každodenní ubíjející nudě; dále titulní Létající Santini o chlapci, který touží jít k cirkusu, což mu rodiče dovolí, avšak chlapec musí podstoupit vstupní zkoušku, při níž neuspěje, protože se nechce dopustit ani malého podvodu, a způsobí si těžký úraz; povídka Boty je reflexí holocaustu, avšak reflexí velmi vtipnou a o to lidštější: chlapci, který je vypravěčem, všichni namlouvají, že vše německé je špatné, neboť Němci ubližovali Židům, ostatně i chlapcův dědeček byl obětí holocaustu, pak však dostane německé kopačky a jak v nich hraje fotbal a dobře se mu v nich kope, má pocit, že i dědeček by byl rád; Stesky po Kissingerovi jsou parodickou povídkou o tom, jak věčně požadujeme jeden na druhém nesmyslné důkazy lásky, které jsou zde vzaty doslovně: hrdinova partnerka chce na důkaz lásky srdce jeho matky, matka zase srdce dívky…

Mistrovská povídka Dobré úmysly vypráví o profesionálním zabijákovi, který má zabít nositele Nobelovy ceny míru jménem Grace, avšak nemůže to udělat, neboť Grace mu kdysi v dětství pomohl. Na schůzce s ním vypravěč zjistí, že si vraždu objednal sám Grace. Chce zemřít, neboť jeho prokletím je „konat dobro a pomáhat“. V povídce Katzenstein je vypravěč neustále konfrontován s mnohem úspěšnějším spolužákem Katzensteinem. Po letech ho potká v letadle a povídka vrcholí tragikomickou scénou, v níž vypravěč vyskočí z letadla a skončí jako sebevrah v Pekle, kde (za trest) vidí záběry Katzensteina v Ráji, protože on zemřel při nehodě při přistávání letadla, kdežto vypravěč jako sebevrah… V letadle se odehrává také povídka Pásmový syndrom, která může být vnímána jako odraz současného leteckého terorismu. K terorismu a válce se váže i další vynikající povídka Syn šéfa Mosadu. Naopak trochu jako násilná parabola vyznívá povídka Zabili Rabina, v níž Rabin je jméno kocoura.

Některé povídky obsahují řadu fantaskních prvků, např. záhadně mizející žáci v povídce Záhadná absence Alona Šemeše. Také závěrečná, dlouhá povídka Knellerův letní tábor, má fantaskní námět: vypravěč Chajim se po spáchání sebevraždy ocitne na onom světě a pátrá po dívce, která se také zabila. Tato povídka byla zfilmována režisérem Goranem Dukicem pod názvem Wristcutters: A Love Story a uvedena v roce 2006 na Sundance Film Festival. Povídka je rozdělena na šestadvacet krátkých kapitol, je velmi vtipná, plná neotřelých a originálních nápadů (např. se zde objevuje slavný sebevrah – rocková star Kurt Cobain).

Některé motivy se v povídkách opakují, jako by byly autorovou obsesí, např. peklo a ráj či onen svět, velmi mladí vypravěči, školní prostředí, hledání lásky, terorismus (ať už přímo či nepřímo) apod. Často zde najdeme i jakousi deziluzi při setkání se skutečností, která je jiná než představy hrdinů o ní. Autor píše o všem přímo, až útočně, nemá potřebu nic zastírat, chodit kolem horké kaše nebo vyprávět v náznacích či nejasných symbolech.

Kniha představuje autora odlišné tradice, kultury a především zkušenosti. Zobrazuje izraelskou skutečnost živě, bez příkras, bez patosu, ale také bez lítosti: autor si nestěžuje, bere věci tak, jak jsou, umí se na svou zemi a život v ní podívat s nadhledem a vtipem. Jeho styl je průzračný, stručný, jasný; někdy nás jeho obrazy svou přímočarostí mohou až šokovat nebo zmást; každopádně se u většiny povídek bude čtenář dobře bavit i přesto, že občas mu přes záda přeběhne mráz a takový ten vtíravý pocit, že je dobře, že nežije právě v Izraeli, kde je životní zkušenost mnohem drsnější a syrovější než u nás. Čtivá kniha je vybavena ilustracemi, které svou jednoduchostí přesně souzní s autorovým stylem i s jeho neotřelou imaginací.