Prvního nedělního prosincového večera byl v moskevském klubu Projekt OGI již podruhé ruským čtenářům představen Krvavý román Josefa Váchala (1884-1969), který do ruštiny přeložil Alexandr Bobrakov.

Atmosféra prezentace byla ve srovnání s tou, jež se konala na počátku října v Knihovně zahraniční literatury, daleko intimnější a uvolněnější. A to i přes to, že se nerozlévalo české pivo Bernard a návštěvník se musel spokojit s podivně nasládlou chutí místního piva značky Sibiřská koruna – tentokrát pro změnu bez pěny.

Dle ruské tradice večer začal s asi hodinovým zpožděním, které tak alespoň návštěvníkům poskytlo příjemnou chvilku k rozhovoru, neboť po skončení pořadu ohlášeného na osmou hodinu se většina musela rychle rozprchnout, aby stihla poslední metro či příměstské vlaky.

Prezentaci zahájil kdosi z obsluhy podzemního klubu slovy „dnes máme český večer“ a své místo postoupil řediteli Českého centra v Moskvě Tomáši Glancovi. Ten kromě toho, že zopakoval informace o Váchalovi a jeho díle z říjnového večera, představil publiku také vydavatele knihy, Dmitrije Volčeka: „Česká kultura měla štěstí, že si jí Dmitrij Volček všiml. Nebylo tomu tak vždy. Dmitrij dokonce zpočátku nepil ani české pivo.“ Načež se přidal sám Volček, který přijel na skok z Prahy, kde pracuje v Rádiu Svoboda: „Nikdy by mě nenapadlo, jaké ohromné vrstvy se skrývají v české literatuře. Když jsem přijel do Prahy, znal jsem jen německé spisovatele Kafku, Broda a Meyrinka.“ Volček tyto vrstvy (snad i s českým pivem) začal nakonec objevovat a kromě Váchalova Krvavého románu, k jehož vydání poznamenal, že je vykoupením jeho (Volčekovy) vlastní nevědomosti ve vztahu k české literatuře, se chystá v nakladatelství Mitin žurnal vydat Putování slepého hada za pravdou Ladislava Klímy.

Po těchto stručných úvodních slovech následovalo promítání stejnojmenného filmu, natočeného Jaroslavem Brabcem na motivy Krvavého románu v roce 1992, jenž z technických důvodů návštěvníci podzimního večera nemohli dosledovat. Ačkoli tentokrát k žádným technickým obtížím nedošlo, několik diváků se ze sálu v průběhu promítání potichu vytratilo, snad se zděsili slov hrdiny (Paseky, potažmo Váchala), že k dopsání románu mu zbývá už jen 3700 stran, což by znamenalo ještě několik desítek hodin filmu. A z něj se bohužel postupně vytrácí ona přitažlivost mordů, které tolik lákají v knize, jež si své čtenáře i v Rusku bezpochyby najde. A pokud by Váchalova cesta k ruskému publiku měla být příliš dlouhá, proč by mu České centrum do třetice neuspořádalo ještě jednu milou prezentaci.