[...]
Svou druhou ženu, malou hubenou Malin, drobounkou ženštinu v zelených šatech a s namalovanými pihami na čele, zato Morgan pořád ještě miluje. Hned po rozvodu sedla zhrzená a ubrečená do prvního letadla a odletěla do Nepálu. Předpokládá se, tedy Morgan to předpokládá, že je mrtvá: „Ženský, co odjedou do Nepálu, nemusej bejt nutně mrtvý jenom proto, že se odtamtud neozývaj svým exmanželům,“ říkám mu občas, ale on na to vždycky prohlásí, že „čistě telepaticky“ cítí, že je mrtvá. Že to prostě ví. Malin je mrtvá a umřela při sexuálním rituálu s jedenácti mnichy někde v horách.

Dokonce jsme jí uspořádali takový neoficiální pohřeb.

Někteří lidé o Morganovi tvrdí, že je blázen.

Totiž Morganovi spadl kabel od kytary do akvária a uškvařil mu želvu. Morgan vždycky popíral, že by kabel od kytary mohl vodit elektřinu, ale tenhle kabel když se dostal do akvária, tak Morganova želva umřela. Fakta hovoří jasně. Byl jsem přímo u toho. Možná byl ten kabel vyrobený v Rusku. Každopádně pro želvu, která po celých jedenáct měsíců svého života nosila jméno Hendrix, to byla smrt víc než důstojná. Morganovy sny o rockové kariéře stačily ztroskotat už dvacet minut před tím, co kouřícího Hendrixe vylovil a vypojil zesilovač.

„Jak se tohle sakra mohlo stát?“, pronesl s kabelem v ruce.

„Mě se neptej,“ odpověděl jsem, „ale mám pocit, že ta želva chcípla.“

Ze všech lidí, co znám, je Morgan jediný, koho vyhodili z baráku, ještě než skončila uvítací party. Žil v domnění, že jedním z jeho práv coby nájemníka je i právo používat při hraní na kytaru zesilovač.

Když se pak z Hendrixe přestalo kouřit, uložili jsme ho krunýřem napřed do krabice, na kterou jsme napsali „Malin“, a pohřbili ho do záhonku poblíž Majornské Večerní školy, hned vedle fotbalového hřiště. Pak jsme šli do restaurace Västerhus a povídali si o Malin, dokud v lokále nerozsvítili zářivky a nevypnuli hrací automaty.

Nutno dodat, že Malin bydlí v domě naproti mě přes náměstí a že ji potkávám, když si v Konsumu kupuje mražená hotová jídla. Vždycky dělá, že mě nevidí. Nevím, jak bych tohle měl Morganovi sdělit, a tak jsem mu to raději ještě neřekl. Zdá se být ve své iluzi docela šťastný a ze šťastných iluzí není radno lidi probouzet.

Každé úterý a čtvrtek hraje Morgan v jedné nedaleké kavárně loutkové divadlo. Svoje hry si píše sám a s šitím loutek mu pomáhá jeden dobrý kamarád.

Většinou to končí tím, že děti brečí a učitelky ze školky na něj řvou. „Život kurva není procházka růžovou zahradou,“ hájí se Morgan.

„Můj úkol je říkat jim pravdu, pravdu, abyste věděli. Život není šišlající ekoaktivista, co se v televizi převlíká za medvěda a táhne to se šnekem na kolečkách. Do prdele práce! Život je hnus, boj a neustálej strach, co bude zejtra. Jen ať to ty děti poznaj hned. Všechno najednou. Vy zasraný psychologové, vy amatéři.“

[...]