Román kolumbijské spisovatelky Laury Restrepo (*1950) Delirium získal první cenu nakladatelství Alfaguara za nejlepší román roku 2004. Laura Restrepo patří v současnosti – vedle Gabriela Garcíi Márqueze – k nejpřekládanějším kolumbijským autorům. Próza vzbudila pozornost nejen mezi členy poroty, jíž předsedal portugalský spisovatel José Saramago, ale i mezi čtenáři.

Čím román tolik zaujal? José Saramago to shrnul slovy: „Delirium je vyjádřením všeho toho, co je na Kolumbii fascinujícího, dokonce hrůzostrašně fascinujícího. A když úroveň napsání dosáhne bodu, k němuž ho dovedla Laura Restrepo, je třeba složit poklonu.“

Román paralelně rozvíjí čtyři, zpočátku zdánlivě nesouvisející příběhy, které se v závěru propojí a objasní se tak důvody, proč mladý učitel Aguilar nalezl jednoho dne svoji ženu Agustinu pomatenou v jednom hotelovém pokoji.

Jedním ze čtyř příběhů je Aguilarovo pátrání po příčinách Agustinina duševního stavu, v němž odmítá s kýmkoli komunikovat a propadá záchvatům zběsilého a neustálého uklízení dokonale uklizeného bytu. Prostřednictvím Aguilarova přemítání o životě s Agustinou čtenář pomalu proniká do vztahu mezi oběma manželi, pozná okolnosti jejich seznámení, rozvíjející se lásky, která vyústí až v poklidný manželský vztah, v němž však láska nadále zůstává přítomna.

Druhou rovinu tvoří Agustininy vzpomínky na bolestné dětství prožité v tradiční, dobře situované, mačisticky založené rodině, která se navenek jeví jako spořádaná, ale ve skutečnosti jsou vztahy mezi jednotlivými členy rodiny pokrytecké, zmítané vášněmi, incestními vztahy, pravidelně se opakujícím surovým bitím nejmladšího Agustinina bratra, který se otci nezdál ve svém chování dost mužný, protežováním staršího bratra, který se naopak otci stále víc podobá, Agustininou touhou po otcovské lásce, která však není nikdy naplněna, neboť vztah otce k ní jako potomku ženského pohlaví je přinejmenším přezíravý, matčinou smířeností s osudem trvale podváděné ženy, jen aby vše zůstalo skryto a dostálo se zvyklostem obvyklým v bogotské vyšší společnosti.

K rodinným traumatům se přidávají ještě zážitky z běžné kolumbijské reality: téměř každodenní střelba v ulicích, nutnost opevnit se v domě před pouličními lupiči, předčasné setkání se smrtí, když je před jejich domem nalezen mrtvý neznámý muž v tratolišti krve...

Příběh dalších protagonistů, Agustininých prarodičů, poznáváme prostřednictvím dědečkova deníku a dopisů, které psal babičce.

Čtvrtou vrstvou vyprávění je monolog fyzicky dokonalého, navenek siláckého, ale vnitřně rozháraného Midase McAlistera, bývalého Agustinina milence, mladíka ze skromných poměrů, který se tak zoufale snažil vyšvihnout mezi bogotskou smetánku a vyléčit si komplex méněcennosti pramenící z jeho nízkého sociálního původu, až se stal obchodníkem s drogami ve velkém stylu a úzkým spolupracovníkem obávaného Pabla Escóbara a nakonec i zabijákem.

Tak jak se postupně začínají proplétat a odkrývat jednotlivé osudy protagonistů a motivy jejich chování, začíná se před čtenářem vynořovat i současná Kolumbie se všemi společenskými neduhy. Agustinina rodina patří ke kolumbijské vyšší vrstvě, která si zakládá na své výlučnosti a dlouhé tradici spadající do období kolonie. Žije ve městě, ale její bohatství je založeno na vlastnictví mnoha hektarů půdy na venkově. K dobrému jménu rodiny ve společnosti samozřejmě nezbytně patří i fakt, že v rodokmenu existují doložitelní evropští předci. Ze vztahů mezi jednotlivými členy rodiny však přesvědčivě vyplývá, jak dnes takové tradiční rodiny postupně degenerují.

Zatímco Agustinin otec je prototypem typického kolumbijského mača minulého století, jeho starší syn vyznává zcela jiné hodnoty: nelpí na tradicích ani dobrém jméně, vždyť na cestě k bohatství se tradice ctít nemusí, není třeba se vzdělávat ani vysedávat v kanceláři dlouhé hodiny, obchod s drogami vede ke stejnému cíli mnohem rychleji a pohodlněji, co na tom, že v sázce je život vlastní i život mnoha ostatních, kteří s narkoobchodem často ani nemají nic společného.

Tradiční model rodiny vyšší společnosti naruší sama Agustina, která o své vůli překročí její hierarchický rámec a provdá se za obyčejného učitele, kterého rodina samozřejmě nikdy nepřijme jako sobě rovného. A k dovršení všeho se u nejmladšího Agustinina bratra dokonce objeví homosexuální sklony, s čímž se rodina, zejména otec, nikdy nesmíří.

Dědeček Portulinus, hudební skladatel, se celý život potýká s tím, jak žít v zemi, v níž se sice usadil, ale odkud ho myšlenky stále táhnou zpět do Evropy. Snaží se sžít s novou krajinou, ale v mysli se mu stále vybavují dlouhé roviny a vodnaté klidné řeky Německa, odkud do Kolumbie přišel, a tak se musí celý život vyrovnávat s pocitem trvalého vykořenění a nostalgie. „...v době, kdy skládal bambucos, se stával Kolumbijcem, při obědě zůstával stále Němcem“, podotýká při jedné příležitosti Agustinina teta. Svůj stesk pak Portulinus vnáší do taneční hudby v kolumbijském rytmu a snad právě v tom tkví její podmanivost, která je důvodem, že se stane uznávaným a vyhledávaným skladatelem. Tíhu smutku však dědeček Portulinus nakonec stejně neunese, stále častěji se noří do světa hudby a vzpomínek, až se nakonec pomate, jako o léta později jeho vnučka Agustina.

Prostředí, z něhož vyšel a v němž se později bude pohybovat obchodník s narkotiky Midas McAlister, patří k nejpřesvědčivějším pasážím knihy a on sám k nejvýraznějších postavám románu. Chlapec, který si od dětství předsevzal, že se jednou vyrovná svým vrstevníkům, Agustininu staršímu bratrovi a jí samotné, a vyšvihne se na jejich společenskou úroveň. Po celé dětství a mládí trpěl pocitem ponížení a studu za svůj společenský původ. Tímto pocitem je určováno celé jeho další směřování. Avšak porušit společenskou hierarchii a proniknout do tradičních vyšších vrstev není jednoduché. Jedinou cestou, která se zdá být spolehlivou, je obchod s drogami. Bohatstvím pak pomalu předčí celou Agustininu rodinu, jejíž otec je sice nucen si od něj dokonce půjčovat, uznání se však Midasovi nedostane. Nadále je na něj pohlíženo jako na vetřelce, s despektem a jistou dávkou pohrdání i obdivu zároveň. Do postavy Midase McAlistera a jeho tragického osudu se tak soustřeďuje celá společenská tragédie Kolumbie.

Deliriem se tak nakonec jeví celá kolumbijská realita, v níž jen málokdo může zůstat „normálním“. K tomu Laura Restrepo v jednom rozhovoru poznamenala: „Mluvím-li s Evropany, mám dojem, že se na mě dívají, jako bych byla nějaký přízrak přicházející z minulosti, jako by všechny naše problémy byly způsobeny tím, že jsme lidé, kteří zaostali za dobou. My se ale cítíme být mnohem více produktem rozvoje onoho „prvního světa“ než produktem minulosti. Dívejte se na nás jako na zrcadlo toho, co se může stát, dívejte se na nás jako na zrcadlo toho, čemu lze ještě zabránit.“

Je nesporné, že Gabriel García Márquez zůstává velkým spisovatelem odcházející generace autorů tzv. boomu hispanoamerické literatury, a to navzdory rostoucí kritice jeho posledních próz. Neměl by však být jediným kolumbijským spisovatelem hodným pozornosti našich nakladatelů. Pomineme-li vydání dnes již klasických děl kolumbijské literatury, jimiž jsou romány María od Jorgeho Isaacse (1837–1895) a hned dva překlady ( 1930 a 1955) románu Vír od Josého Eustacia Rivery (1888–1928), několik drobných překladů poplatných tehdejší československé realitě 70. let 20. století, nebylo u nás (kromě románů a povídek Garcíi Márqueze) z kolumbijské literatury přeloženo nic, co by stálo za zmínku. Snad jen kriminální příběh ze současné Bogoty Prohrávat se musí umět od Santiaga Gamboy (*1965, Perder es cuestión del método, MF 2004, přel. Šárka Holišová). Najde u nás pozoruhodný román Laury Restrepo svého překladatele a nakladatele?