Měli bychom vzít v úvahu i strach, jejž kolem sebe šířil Nový stát, protože tento strach posílil už zažité mechanismy, které ochotně přijímají a diferencují nové nánosy strachu, poslušným a podřízeným chováním počínaje a rafinovanými postupy, jak strach vymítat, konče, a právě proto strach udržují v latentním stavu při životě. Zažraný strach, strach přijatý za vlastní, strach bezpředmětný (odporující Freudově definici, která strachu připisuje objekt a tím ho odlišuje od úzkosti), a přesto všudypřítomný, průvodce ve všech situacích, nemoc, která přilne k pokožce ducha, a není tedy vidět a nemusí být ani cítit, jako by v nás nezanechával stopu. Je nepochybné, že právě takovýto strach salazarovská společnost budila. Mluvím o běžném člověku, nikoli o disidentovi, pro nějž moc očividně představovala hrozbu. Strach, který ze sebe vylučoval salazarismus, je typickým příkladem mlhy nebo bílého stínu.

Strach se dědí. Protože je zvnitřněný, spíš nevědomý nežli vědomý, stává se nakonec součástí „povahy Portugalců“ (údajně „smutných, zamlklých, bez radosti“), pronikne do „genealogicky nepromyšleného“ (Nicolas Abraham), které přechází z rodičů na děti, z generace na generaci. Dnes, třicet let poté, co režim strachu skončil, žijeme se strachem dál. Portugalská společnost ani Portugalci se strachu nezbavili, i když (nebo možná protože) nové generace vědí o salazarovské minulosti málo.

Jedním z rysů tohoto strachu je to, že napohled nezanechává stopu. Anebo ji zanechává v natolik proměněné podobě, že se stává nerozpoznatelnou. I k tomu přispěl způsob, jakým revoluce čtyřiasedmdesátého roku (a proces, který po ní následoval) vymetla předchozí režim z vědomí. (Už jenom kdyby se z emblematických vězeňských budov, které byly určeny pro politické vězně, zřídily památníky, místo aby se nechaly pustnout – nepředstavovaly by vlastní vahou oporu pro to, aby strach zanechal dlouhodobou stopu?) Salazarovský strach po sobě stejně jako ten náš nenechává stopu, protože není vědomý. Lidé tak docela nevědí, že mají strach, ačkoli se leckdy „strachují“. O tom, že se někdo (děti, ale i dospělí) „strachuje“, se ostatně mluví bez zábran, o strachu, s nímž člověk žije, málokdy. Strach je strategie sledující, aby po sobě nic nezanechalo stopu. Ustavuje se především jako strach nechat stopu po sobě, tedy existovat, čelit silám světa tím, že rozpoutáme životní síly vlastní. Strach jednat, rozhodovat se jinak, než stanoví panující norma, strach milovat, tvořit, žít. Strach vystavit se riziku. Zákonem portugalského zdravého rozumu je opatrnost.

Strach, který vládl za starého režimu, přešel do jiného rejstříku, těla ale neopustil. Je méně rozptýlený, obíhá nyní takříkajíc horizontálně. Zatímco ve starém ovzduší vše prostupující strach obíhal shora dolů, po vertikále, a všeobecně se projevoval v hierarchickém vztahu poslušnosti, dnes – a se zavedením demokracie to ani jinak nejde – vyráží strach tam, kde by se dalo narazit na konkurenci. V totalitním státě se šíří pyramidovitě, shůry k základně; ve státě demokratickém jeho kolotání tíhne k horizontále. (…) Toto je jeden z výsledků drtivého tlaku, jemuž byli Portugalci za salazarismu vystaveni. Nikdo se nepovažuje za schopného, všichni cítí, že nejsou s to dostát ideálně měřené kompetentnosti. Což je sice v řadě případů pravda, zároveň to ale přispívá k růstu nekompetentnosti, protože chybí odvaha, smělost, schopnost mít se za takové, jací jsme. Tady se strach rozrůstá, působí na představivost a proměňuje se v hrůzu, že člověk bude veřejně odhalen jako nekompetentní. Strach se skrývá a vytváří projekční plochu, na níž se uplatňují staré prostředky, které vymyslela totalitní společnost s cílem, aby něco vypadalo jinak, než jaké to je. Místo toho, aby se úsilí vynakládalo na něco nového, většina ho směřuje k tomu, aby se tuto masku podařilo zachovat.

Jak by řekl Foucault, nakonec jsou vždycky ve hře mocenské vztahy. Strach je strachem z moci, ale také z vlastní bezmoci vzhledem k této moci. Strach z toho, že člověk něco neví, a bude odhalen. Strach, že má strach. Strach, že bude vypadat, jako že má strach, či že bude vypadat jako slabý, neschopný, nevědomý, průměrný. Všechno tohle existuje v řadě společností, kde vedle sebe existuje rozvoj a vzdělání na různých úrovních, v Portugalsku (jehož obyvatelstvo a aglomerace, v nichž toto obyvatelstvo žije, jsou co do velikosti omezené nebo se skládají z malých skupin) ale toto vše posiluje a vyhrocuje mimořádná moc, která se tu přikládá sebeobrazu. (…) Je třeba připomenout, že sebeobraz, který je dílem jediné převládající normy, působí ať už vědomě nebo nevědomě neustále, jako jakési panoptikum, před nímž jednotlivec nemá úniku. Visí ve vzduchu, je v ovzduší, to znamená v pohledu druhých, a co hůř, ve vnitřním pohledu superega, které naleptává všechny. Když proto vznikne konkrétní podoba moci, která staré hierarchické struktury propojí s paranoidně demokratickým vztahem, posílí tento vztah obvykle staré struktury a vytvoří prostor, v němž mohou vládnout malí despotové (ti se mohou objevit ve správě, ve veřejné sféře, v podnicích, ve školách, v politických stranách), kteří jsou neustále připraveni přijímat panoptikální opatření k budování sebeobrazu. Z toho důvodu je pro současnou portugalskou společnost takovým nebezpečím pokušení despocie v malém. Sebeobraz jako zvláštní výtvor portugalského panoptika má zničující efekt, pohlcuje životní sílu jedince a nezadržitelně směřuje k entropii. Strach, že člověk „nebude na úrovni“, se rozmáhá a likviduje tvůrčí potenciál; je to strach, který obnáší a navozuje další, jako strach z hodnocení, z posudků, z „prověrek“.

Povšimněme si, jak si proces, jímž se do EU začleňují malé „rozvojové“ země, jako je Portugalsko, s sebou nese staré prostředky, které známe z „disciplinárních“ společností (podle Foucaultovy terminologie) – a přitom v něm jde o to, dosáhnout úrovně výroby a konkurenceschopnosti, odpovídající společnostem postmoderním. Jako prostředek k dosažení této úrovně, tedy k rozvoji schopností a probuzení potřeby profesionálního růstu, se ustálila evaluace. Jak se k této úchylné cestě dospělo? V pozadí politiky evaluace najdeme myšlenku, že člověk je bytostně motivován soutěživostí, soupeřením a konkurencí, tedy že rozhodujícím faktorem na cestě k touze se rozvíjet a předčit druhé je sebeobraz (se složkami nezbytnými pro střetání vůlí na pracovním trhu: „agresivitou“, „vítězným naladěním“, sebedůvěrou, „sebeúctou“ atd. – bohatou škálou vlastností vytvářejících profil ideálního subjektu nového kapitalistického světa).

Ze zahraničí se přejímají modely nanejvýš zjednodušeně a účelově chápané sociální i individuální psychologie a ty jsou posléze aplikovány na jedince žijící ve společnostech, které jsou v mnoha směrech archaické. Výsledkem je, že tyto modely v Portugalsku selhaly. Proč? Protože tyto modely subjektové konstrukce platí pro příslušníky jiných společenství, kteří od své subjektivity odhlížejí, či lépe řečeno, berou ji v potaz v intencích vyhraněně technické užitnosti, takže ji maximální měrou očišťují od té nejelementárnější subjektivity, která by se mohla stavět do cesty co nejvyšší výkonnosti. V Portugalsku je tomu právě naopak. Subjektivní sebeobraz a hodnocení jedinci jsou dosud v moci archaických modelů subjektové konstrukce. Sebeobraz vytváří pocit viny a evaluace a prověrky podlamují i ty sporé vnitřní síly, které jsou schopny jedince mobilizovat, protože ti trpí jakousi devalvací vlastní osoby, ontologickým nedostatkem, který je v hloubi duše vede k přesvědčení, že „nejsou na úrovni“, že jsou na tom hůř než druzí (ti „zvenku“). Z portugalské duše tento komplex, zvaný komplex méněcennosti, dosud nezmizel.

Proto evaluace – a dnes se objevuje nutnost evaluovat všechno: školy, univerzity, podniky, nemocnice, rentabilitu všeho druhu – portugalskou společnost nepromění. Spíš než by jí vdechly oživující sílu, připravují ji o energii, místo aby ji povzbudily, vyvolávají v ní zahanbení.

Přesto se tento postup pozvolna uplatňuje i na ty nejpodružnější drobnosti: copak před pár lety jeden politický komentátor nehodnotil známkami od pětky do jedničky činnost politiků, poslanců, ministrů, dokonce i prezidenta republiky? Copak noviny dennodenně nehodnotí chování veřejných činitelů na stupnici směrem „nahoru“ a „dolů“? Je to pedagogicko-politický návyk, který normu a sebeobraz, jejž nakonec nikdo nemá v rukou a nikdo ho nevymezuje, spíše ukládá, než by je předpokládal. Takovéto průběžné politické hodnocení vede k usazování starých slojí strachu, pokud rovnou neživí vrstvy nové, které se na ty staré nabalují. To, že se portugalská společnost po dubnové revoluci probouzí tak pomalu a tak dlouho jí trvá nalézt v sobě mocný potenciál životodárných sil, že nadále zůstává zablokovaná, málo dynamická, málo produktivní, je tím, že z opatrnosti odmítá vše intenzivní a přemrštěné. Je totiž bytostně podlomená a rozežraná strachem.