Myslela jsem na to, když jsem Sáře volala, té, která vedle mě tenkrát seděla, uvědomila jsem si, že jsme spolu už nějakou dobu nemluvily a že je teď asi řada na mně.

Ahoj, říkám, jen jsem si chtěla popovídat, napadlo mě, co asi děláš, a ona na to, jé, nazdar, to to letí, viď?

Každý náš rozhovor teď takhle začíná.

Jednou za měsíc, nebo tak nějak, jedna druhé zavolá a řekneme si, jé, nazdar, to to letí, měly bychom se sejít, domluvíme si schůzku a pak ji zrušíme, nebo si ji vůbec nedomluvíme.

Nebydlíme daleko od sebe, jen asi půl hodiny cesty metrem, ale už je to pár měsíců, co jsme se neviděly a s každým novým měsícem na tom záleží stále méně.

Tak jsem ten večer seděla ve svém pokoji a povídaly jsme si jako obvykle, o nové práci a plánech ji změnit, o společných známých a lidech, co vídáme, o milostných schůzkách a příležitostech k nim.

Podívala jsem se z otevřeného okna ven, přes nekonečné město, a představila jsem si, jak sedí u okna, dívá se mým směrem, s telefonem jako zkratkou mezi všemi těmi ulicemi.

Říkala jsem si, jak asi vypadá její pokoj, jaký má z něho asi výhled.

A ona, s kým jsem prý poslední dobou mluvila, mám nějaké zprávy od Simona, a já na to, že už dlouho ne.

 

Vzpomínala jsem na celý ten čas, co jsme spolu všichni tři trávili, dlouhé dny toho posledního léta, a říkala jsem si, proč je najednou tak těžké zůstat vzájemně v kontaktu.

Pamatovala jsem si na sliby, které jsme si dali, já, Sára a Simon, a říkala jsem si, jestli bylo naivní si myslet, že je dodržíme.

Vzpomínala jsem, jak snadno jsme vedli řeči, bez konce, plánovali jsme, zkoušeli jsme hádat, co budeme dělat za jeden, dva nebo tři roky, ale nepamatuju se, že bych zmiňovala svoji současnou situaci.

Na stole mi ležela pozvánka k prohlídce, dopis s potvrzením výsledků, a jediné, co jsem si přála, bylo svěřit se jí, mluvit o tom, jako jsme to dělávaly předtím.

Chtěla jsem mluvit o tom, proč mám z toho takový strach, proč mi hrdlo svírá dusivá panika.

Chtěla jsem říct - Sáro, tomuhle nebudeš věřit, nebo Sáro, můžu ti něco říct?

Chtěla jsem slyšet, jak povídá, ale prosím tě uklidni se, jak to říkávala, když jsem panikařila kvůli termínům a zkouškám.

Jak povídá, hele, nikdo neumírá, nejde o žádnou katastrofu, tohle je přirozené, to se stává.

Přála jsem si, aby věci zasadila do souvislostí, aby je nazvala pravým jménem, aby tak vypadaly o něco obyčejněji.

 

Ale mlčela jsem, jen povídám, jo, dostala jsem pohlednici z Peru, od jakéhosi Roba, nepamatuju si na něj.

Ona na to, ale určitě si pamatuješ, to byl ten odnaproti, jak zkoušel v parku sjet na skateboardu ten kopec, vzpomínáš?

Usmála jsem se a říkám, no jo, a ona na to, pamatuješ, jak mu nikdo nešel pomoct, protože jsme se všichni váleli smíchy, a já jsem se zasmála a dala si dlaň před ústa, protože to nebylo ani teď moc hezké smát se tomu, jak se natáhl na zem, ruce rozpažené kvůli rovnováze, rozplácnutný na asfaltu.

A já povídám, a pamatuješ, jak měl na pažích odřenou kůži až do konce léta, ty podlouhlé strupy?

A ona na to, já vím, já vím, směje se, nejde mi do hlavy, žes na to zapomněla, říká, a já si vybavovala její způsob při smíchu protáčet oči vzhůru.

Mluvily jsme o jiných lidech, pamatuješ jak jsme - a na tu legraci - a co se asi stalo s tím či oním.

Mluvily jsme o studentce medicíny odvedle, o klukovi z Robova domu, který si myslel, že umí na kytaru, o tom hezkém klukovi se skicářem o něco dál v ulici.

Mluvily jsme o lidech z čísla sedmnáct, o Alison, co si nechala udělat piercing na jazyku, o Chrisovi a o klukovi s kroužkem v obočí, na jehož jméno jsme si nemohly vzpomenout.

Pokoušela jsem si vybavit, jaké to bylo žít v blízkosti tolika lidí, kteří mě znali.

 

Povídá, co dělá Rob v Peru, a já na to, že nevím, že asi zachraňuje děti nebo tak něco.

Myslíš, že si s sebou vzal skateboard, a já jsme se zasmála a pak si představila, jak se mu vlasy shrnovaly do čela, když se pokoušel předvádět ty svoje triky.

Jak měl u pat tenisek odřené džíny.

Myslela jsem na něj, jak je tisíce kilometrů daleko, a říkala jsem si, jak dlouho té pohlednici asi trvalo, než došla až ke mně.

Znovu jsem si ji četla, pozorovala jsem ty dlouhé klikyháky, pokoušela jsem si vybavit jeho pomalý, nezřetelný hlas.

Je to tu paráda, stálo na ní, mám se super.

Moc se mi nestýská, jen po pořádným čaji, stálo tam, mohla bys mi někdy napsat.

Podívala jsem se na přední stranu, na obrázky Peru, usměvavé ženy v kostýmech, hory, opice na stromech.

Zeptala se, haló, jsi tam ještě?

 

Povídám, myslíš na to někdy, chci říct, na ten poslední den?

Na chvíli se odmlčela, slyšela jsem za ní hrát televizi a říkala jsem si, kde asi je, jestli je s někým.

Nakonec se ozvala, snažím se na to nemyslet, víš, je to divný, ale raději bych na to zapomněla.

Připadá mi to jako hrozně dávno, povídá.

Já na to, já vím, ale že se toho nemůžu zbavit.

Pořád se to vrací, říkám, zrovna nedávno, ani nevím proč.

Mlčela a já čekala, až znovu promluví.

Urovnala jsem na stole kytky ve váze, vytrhala jim zaschlé listy.

Sledovala jsem, jak se venku na ulici mění semafory.

....

Na dvorku u čísla devatenáct věší žena prádlo, prozpěvuje si a mhouří oči proti slunci. Vidí, jak sousedé odvedle spí v zadním pokoji, je ráda, že jsou teď potichu, snad se tak její děti lépe vyspí.

Skloní se pro hrst kolíčků a narovná si šátek na hlavě. Věší řadu pandžábí různých velikostí, zavinovací pruhy pestrých barev na jemné tkanině, rozvěšuje košile, kalhoty, nekonečné variace spodního prádla. Když je s tím hotova a celý dvůr je obtěžkán plápolajícími šňůrami mokrých práporů, narovná se a položí si ruku v kříž, otočí tvář směrem nahoru. Přestane si pobrukovat a zaposlouchá se do tlumeného hluku rána. Pomalu, zhluboka dýchá a vzduch voní čistotou, nasáklý vlhkou svěžestí vypraného prádla.

 

V čísle osmnáct mladý muž se suchýma očima není ještě oblečený, je ale vzhůru a má napilno, sedí v podřepu, na podlaze rozestavuje kolekci předmětů a papírů.

Stránku z televizního programu. Práznou krabičku od cigaret. Letáky inzerující denní kluby s hudbou bhangra a noční techno kluby. Svazek účtů ze samoobsluhy, chronologicky seřazených a sepnutých dohromady. Lístky na vlak. Úmrtní oznámení vystříhaná z místních novin. Dosud neotevřený balíček žvýkaček.

Všechny předměty rozprostře na podlaze podle velikosti, znovu je přerovná podle data, vše za rychlého pomrkávání. Odstoupí, přejíždí své dílo pohledem a sepisuje seznam vystavených předmětů.

Zapne telivizi a zvedá polaroidový aparát. Jakmile se obraz rozběhne, vyfotografuje jej a na zadní stranu prázdného snímku zapíše čas a datum, sedm hodin ráno, třicátého prvního osmý devadesát sedm.

Pokládá polairodový snímek vedle krabičky od cigaret, sleduje, jak obrysy získávají na barvě a odstínu. Obrátí se k televizi, zamrká, sleduje, jak Zoe v londýnském parku mluví o pop music, jemné ranní světlo probleskuje stromy a leskne se jí ve vlasech, říká, že to bude bomba, a on televizi vypíná.

 

Vedle, v ložnici čísla dvacet, bdí po boku spící manželky starý muž, drží si dlaně blízko obličeje a dívá se na drobné kapičky krve, které právě vykašlal. Vší silou se snaží ovládnout dech, aby ženu neprobudil, a dívá se na fotografie jejich synovců a neteří, prasynovců a praneteří, vystavené na toaletním stolku. Cítí se starý a má strach. Poslouchá pravidelný dech své ženy a vzpomíná na první noc, kterou spolu strávili, nedovolený poměr v přímořském hotelu téměř před šedesáti lety. Vybavuje si vzorek na tapetách, luxus elektrického krbu, výhled na okolní kopce. Vzpomíná si, jak byli nesmělí, jak stáli rozpačitě v nohách úzké postele a velmi pomalu k sobě vztahovali ruce, políbili se jednou, dvakrát, nejistě se objali a postupně se nechali ovládnout zvědavostí. Vzpomíná si, jak trvala na tom, aby zůstalo rozsvíceno, dokud nepůjdou spát, a aby si pečlivě složili svršky. A nejživěji si vzpomíná, jak oba nádherně žasli nad závěrečnou intimností.

Leží nepohnutě, poslouchá svoji ženu, čeká na ráno.

 

Z podkrovního okna v čísle dvanáct se vyklání mladý muž, svlečený do půli těla. Kouří, drží cigaretu od sebe a dává si záležet, aby všechen kouř vyfoukl ven do vzduchu, a myslí na nastávající den.

Dokouří a odhodí nedopalek na ulici, dívá se, jak se snáší k zemi, jak jasně září při zrychlujícím se pádu, jak se zajiskří na chodníku. Obrátí se do pokoje, rozbalí žvýkačku vytaženou ze zásuvky nočního stolku, zpoza polštáře vyndá peněženku a vybírá z ní všechny peníze. Sedí s nohama zkříženýma na posteli, dlaní si přejíždí po čele a hustými černými vlasy, s bušícím vzrušením pozoruje složené bankovky. Znovu peníze přepočítá, uhlazuje záhyby, odděluje pětilibrové bankovky od desetilibrových, rovná je do deseti úhledných balíčků po stu. Šklebí se, hryže se do rtu, pokyvuje hlavou, vrací bankovky do peněženky a peněženku pod polštář. Dnes, říká si, dnes, dnes, a leží na zádech s rukou za hlavou, druhou sevře v pěst, políbí ji a zatřepe jí ve vzduchu. Zavře oči, ale nespí.

...

U čísla třináct se pomalu otvírají vchodové dveře vedoucí na ulici, za nimi vykukuje chlapec, který sotva dosáhne na kliku, vlasy mu vstávají a ještě je v pyžamu. Nasedne na jasně červenou tříkolku čekající na přístupové cestě, celou vahou se opře do pedálů a s vrzáním se posunuje ze zahrady na hlavní chodník. Otočí se k stále otevřeným vchodovým dveřím, podívá se zpět před sebe na hlavní ulici, skloní hlavu a šlape, nejprve pomalu, kola poskajují a viklají se přes uvolněné desky chodníku, nabírá na rychlosti.

 

Kolem drnčí zametací vozidlo, kartáče se otáčejí a smýkají po asfaltu, kamínky, sklo a papír vyskakují do útrob stroje. Řidič ospale zírá před sebe, přes obličej se mu kroutí sluneční brýle, rty se mu pohybují se slovy písně v rádiu, budu na tebe čekat, až se začne snášet déšť. Když míjí dům číslo devatenáct, pohlédne na dívku, která sedí na zahradní zídce, v červených sametových šatech, s vysokými kozačkami, obličej má vyklenutý k nebi a chlapec v širokých kalhotech jí jemně líbá napjatou křivku krku. Vozidlo oddrnčí za roh a dívka bere chlapci ruku a kouše ho do malíčku. Chlapec vydá nepatrný zvuk, má zavřené oči a pocit, jako by nechal žaludek viset přes most, a ona říká, nepůjdeme, a nehýbají z místa.

Tehdy zaslechnou hlasy, křik dopadající z podkrovního bytu čísla dvacet jedna, ženský hlas křičí, tak teda poslouchej, dobře mě poslouchej, to teda není v pořádku, ty hajzle, na mě si nemyslel, co, šels a udělals to po svym, vždycky je po tvym, že jo, ty sobeckej posranej grázle, a co já, co já, ječí a žena stojící na vedlejším dvorku mezi prádlem si říká, jak na sebe ti lidé dokážou takhle křičet a potom spolu chodit po ulici za ruce. Drž hubu, je slyšet mužský hlas, drž hubu, drž hubu, povídám, prosim tě, mohla bys zklapnout tu svou nevymáchanou hubu? A jeho hlas nabývá na síle a sílí, až zní skoro jako hlas ženy, a pak prasne a zlomí se.

 

Venku se na sebe dívka s chlapcem podívají a vyrazí spěšně po ulici, a když odbočí za roh, ulice se vylidní a ztichne.

Ulice se vylidní a ztichne a znehybní, světlo zintenzivní, stíny se zaostří, opar svítání uhasne. Den se brzy jasně rozhoří, horký, letargický a plný nepokoje. Později se rozprší, silně a z ničeho nic, a horký asfalt bude vydávat páru a zářit, zatímco voda poputuje v potůčkách do kanálů. A okna se budou spěšně zavírat a lidé budou stát ve dveřích, v tichém údivu. Ale nyní, na samém počátku dne, je sucho a ulice se otepluje a lidé spí nebo leží nehnutě vzhůru nebo se milují a znovu usínají.