IV.

Přes všechny nepříznivé okolnosti a osobní traumata prozařuje Bernhardovými texty jímavá lidskost, ano: dětsky útěšná citovost a důvěřivost. Jako by byla zasuta za hněvivou fasádou, překryta funeráliemi, všudypřítomností smrti, bezohledným odhalováním temné stránky lidské existence, mistrnými exhibicemi parodistické pitvornosti. Bernhard s ní zachází s úzkostlivou střídmostí, cudně a zdrženlivě. A přece tu je, trvale a neodmyslitelně. Bez ní by se rozsáhlé plochy vyprávěni sesypaly v sutiny nadávek.

Teprve z nenápadné jímavosti a něhy pochopíme funkci jejich nápadného protipólu, mizantropického povrchu či plebejsky burleskní komiky Bernhardových textů. Odděluje autentické cítění a soucítění od iluzívně sentimentálního soucitu, v němž je zvláště středoevropské čtenářstvo tak dobře vycvičeno. Und das Mitleid [...] ist auch immer nur ein sogenanntes und ist in Wirklichkeit nichts anderes, als das schlechte Gewissen, čteme v Příčině. Je to maloměšťácky bezohledné sociální pokrytectví nejodpornější ražby, čteme v Mýcení a Bernhard je barvitě dokládá soucitnými exhibicemi Jannie Bilrothové, spisovatelky, která se mohla stát vídeňskou Virginií Woolfovou, skončila však u státními cenami ověnčené bezcenné sentimentální prózy a u stejně bezcenných sentimentálních básní a nakonec docela zapadla do obecní žumpy maloměšťáctví. Biedermeier, jímž kdysi nezralé měšťanstvo reagovalo na přízrak nové doby, je možná pozapomenut, vnitřně však nepřekonán. Klamavě sebeútěšný sklon banalizovat vážné životní rozpory iluzí útulné idyly nepatří jen ke středoevropskému kultu vánočních svátků míru, jejž sarkasticky napadl už Heinrich Böll v povídce Nejen v čas vánoční, ale k pevným součástem dosud živých auto- a heterostereotypů, dle nichž například Rakousko je pravlastí možná trochu prostomyslné, leč povždy neotřesitelné životní pohody.

Nelze se tedy divit, že Bernhard čím dál raději láme svá citová vzepětí do komiky. Nelze se divit, že tolik lpí na strohé objektivitě popisu, že přímo celebruje literárně formové scelení toho, co samo v sobě je nesklenutelné, protože děsivé, nehumánní, nepřijatelné. Jen za tuto cenu může nesentimentální struna lidskosti, dětinné důvěřivosti a elementární solidarity zůstat trvale a naléhavě, byť třeba i jen tichounce, rozezněna. Čistota Bernhardova vypravěčství není jen jazyková.

Nestačí vysvětlovat jímavou lidskost Bernhardových textů pouze neradostným dětstvím autorovým a poznamenání jeho života těžkou chorobou. Dětská touha po pohlazení a bezpečí neroste přece jen z frustrací a traumat! V Bernhardových textech se ostatně objevuje nejen v podobě nenaplněné, ale též naplněné, často dokonce v nápadném nesouzvuku s okolnostmi. Týká se to nejen řady míst, v nichž s bezprostřední vděčností vypráví o dědečkovi a o babičce (například jak jej moudrá babička zachránila z internátu a z nálety zmučeného města). Se stejnou bezprostředností vzpomíná autor, jak jej při náletu mateřsky objala Grünkranzová, manželka odporného nacistického trapiče (k charakteristickým Bernhardovým žertům patří, že mu dal hezké jméno: Grünkranz znamená česky zelený věnec) - a jak se v jejím náručí cítil dobře. Podobně prozařuje tichounká něha jinak neradostnými líčeními Joaniny sebevraždy, lítostí ze zmařeného talentu Auersbergerova v Mýcení a zvláště naléhavě pak nesmlouvavými obžalobami v Bernhardově posledním díle dramatickém (Náměstí hrdinů).

Jímavá lidskost je u Bernharda člověčím jádrem toho, co jsme nazvali melancholií. Jako nosná vlna rozechvívá a prochvívá sousředné kruhy analytické reflexe. Je znivá, a jako každá dobrá hudba roste z ticha a do něho se smířeně i navrací. Tento nirvánní horizont Bernhardovi - zcela dle psychoanalytických pravidel - často symbolizuje sníh. Ve hře Lovecká společnost nabývá sněžení a noční třpytivé vyjasnění samostatného dramatického významu jako protiklad egoistického světa lidí: die Ruhe macht es wieder gut. V první části hry Der Ignorant und der Wahnsinnige nechává Bernhard znít úvodní část Mozartovy Kouzelné flétny, která směřuje k výsostnému pěveckému vystoupení Královny noci; jak dopadlo sarastrovské ovládnutí přírody vyjadřuje druhá část hry, v níž kromě zvukové kulisy večeře a kromě doktorova věcně správného popisu pitvy nezní pranic: přírodovědně manipulativní racionalita končí - stejně jako Bernhardův divadelní kus - v naprosté tmě.

Ticho a rozeznění naděje, ve zřetelném protikladu k hemžení poháněném brutalitou životního pudu, vyznačuje chvíle štěstí. Robert Musil nazval takový ekstatický okamžik alternativním stavem. Není náhoda, že se hrdinovi jeho velkého románu, muži jinak zcela bez vlastností, otevře zkušeností erotickou, a to dokonce incestní povahy. Okouzlen hebkou tělesností vlastní sestry zažije pocit, že štěstí je přece jen možné. Je nabíledni, že tento pocit nelze přeměnit v sociálně realizovatelný trvalý vztah a muži bez vlastností to ani nepřijde na mysl. Erotické puzení ke znovusplynutí v původní jednotě není pouhým sexem, nýbrž zábleskem poznání.

Podobné průsvity něhy nacházíme u Thomase Bernharda, ještě cudněji odděleny od běžného koloběhu lidské sexuality. Máš rád hudbu? ptá se starce Minettiho děvče čekající na milence a naladí své tranzistorové rádio, postaví je vedle Minettiho a nechá hrát, když se svým milým odejde. Kolem se míhají Ensorovy karnevalové maškary, sám Minetti drží v rukou masku krále Leara, nepřestává čekat na svou poslední příležitost a smírně překračuje meze své pozemské existence, aniž se pohne ze své lavičky; je zavát sněhem. V románu Korrektur (1975) staví podivínský filozof Roithammer, podobně jak skutečně učinil filozof Ludwig Wittgenstein, své sestře nelidsky racionalistický dům, zároveň však rozjímavě pozoruje žlutou papírovou růži, jedinou, kterou si nechal z těch čtyřiadvaceti, které si v den svých třiadvacátých narozenin vystřelil v pouťové střelnici a věnoval einem an ihm vorbeigekommenen unbekannten, ihn an seine Schwester erinnenden Mädchen. Prózy let šedesátých (Frost, Verstörung, Watten, Amras) jsou prosyceny zvláštním lyrismem, založeným na prolínání niterně účastného, byť stroze protokolovaného, pozorování bližního s detailními popisy jednotlivin a přírodnin. Z překvapivých konfrontací, ale i souzvuků vyrůstají ryze romantické alegorie, činící prostupnými hranice mezi Já a Ty, mezi člověkem, přírodou v něm a kolem něho, kosmem.

Také tento rozměr v sobě nese bernhardovské téma smrti. Přestože se úporně vrací v nejrůznějších podobách od subjektivních, autobiografických a rodinných přes barokní stylizace do salcburské kulturní i přírodní kulisy až po tvrdou objektivitu tanců smrti, realizovaných ve válečném běsnění, v sociálním útlaku i v komornějších měřítcích zanikání opečovávaného odborníky v nemocnicích a sanatorních umírárnách, není to téma samostatné. Leda v komediální nadsázce jsou Bernhardovi smrt a zmrzačení strašidly, jimiž důvtipně šokuje a děsí. Tento postoj však neulpívá na obracení estetična naruby, do ošklivosti. Obsahuje poslání: přes nesmiřitelné lze se přenést smíchem! Ale ani to není poslední slovo. Nikoli hrůza, nýbrž něha obrací Bernhardovu pozornost k mrtvým. I přervaný život je život plný touhy. Melancholické struktury jistě uvádí v pohyb sebelítost, k níž Bernhardovi důvodů nechybělo. Je tu však něco, čeho se leká víc než smrti cizí i vlastní: nepřiznaná, ano - všemožně zapíraná a popíraná neusmířenost. Z Bernhardových textů křičí davy neusmířených mrtvých. Není to jen jejich vina. Jsou zapomenuti.

V.

Ke konci Příčiny píše Bernhard o náhlém rodinném rozhodnutí nestat se Němci a zůstat Rakušany. Sdělení prosté sebemenšího pathosu zasadil autor na závažné místo textu, kde očekáváme pointu. Jen to naznačuje, že má hlubší než nahodilý význam. Vyprávění se vrátilo k tématu vytknutému v nadpise. Jednou ze základních příčin Příčiny je rakouské trauma.

Thomas Bernhard je jedním z mála prvořadých rakouských spisovatelů své generace, kteří neemigrovali z Rakouska do Spolkové republiky Německo nebo jinam na západ či jih Evropy. O jedenáct let mladší Peter Handke se sice vrátil na delší dobu do Salcburku, ale až poté, co se prosadil v německém kulturním kontextu a po svých létech pařížských, tedy jako hotový muž ozdobený suverenitou naprostého úspěchu. Do té doby mu bylo jeho korutanské dětství a mládí děsivým traumatem, jež také literárně ztvárnil (Nežádané neštěstí). A ještě v Salcburku píše svého Číňana bolesti, prózu překvapivě odkrytou, drsně kontrastující s nádherou přírody i města. Bernhard, který v Rakousku trvale žil a tam také zemřel, zakázal právně závaznou formou závěti inscenování a zveřejňování svých děl v této zemi. Jak se to srovnává s naším obrazem poklidné malé republiky, která žádnému ze svých sousedů nenahání strach, zato je mnohým příkladem, kterak proti všem nepříznivým předpokladům zbudovat sociálně stabilní společnost, politicky spravovanou dle klasických demokratických pravidel a rozvíjející své hospodářství s respektováním nejpřísnějších ekologických zákonů v Evropě?

Není třeba ignorovat nesporné rakouské poválečné úspěchy, abychom problém pochopili. Poválečné Rakousko bylo a namnoze dosud je založeno na vědomém třídněpolitickém kompromisu zvláštní povahy. V roce 1934 se v krátké, leč krvavé občanské válce střetly dva politické tábory, levicový, vedený hlavně sociální demokracií, a konzervativní. Pro dnešního českého čtenáře nutno připomenout, že tehdejší rakouský konzervativismus se zásadně lišil od anglosaského konzervativismu liberálního typu. Orientoval se na ideu stavovského státu a nesl silné rysy klerofašistické. Ze střetnutí vyšli sice vítězně konzervativci, avšak z vítězství se dlouho netěšili. Již koncem července 1934 byl při prvním pokusu nacistů chopit se v Rakousku moci zavražděn spolkový kancléř Dollfuss, v březnu 1938 bylo Rakousko připojeno k nacistickému Německu a čelní představitelé rakouského konzervativismu ocitli se spolu se svými sociálně demokratickými odpůrci v koncentračním táboře Dachau, v emigraci nebo alespoň v situaci osob ohrožených protože nacistické diktatuře nepohodlných.

Na tom je založena poválečná státotvorná teze, že Rakousko bylo Hitlerem znásilněno a spojeneckými armádami v roce 1945 osvobozeno. Na ní, poučeny zkušeností třicátých let a rozhodnuty namísto nesmiřitelného třídního boje konstruktivně spolupracovat, shodly se oba nenacistické rakouské politické tábory. Ač tato teze není nepravdivá a rakouská vnitřní i zahraniční politika s ní obratně a úspěšně pracovala, měla i nezamýšlené důsledky. Překryla a ztabuizovala někdejší ochotu významné části rakouského obyvatelstva k aktivní spolupráci s nacistickou mocí. A především zajistila personální, kulturně hodnotovou a statutární kontinuitu v mnohem větší a hlubší míře než tomu bylo v Německu. Nacistická fasáda zpuchřela a opadala, a tím jako by se vše vrátilo k řádnému dennímu pořádku.

Proto se v létech osmdesátých mohly kolem vysoce postavených politických představitelů vynořit aféry, jež byly v denacifikovaném Německu té doby již nemyslitelné. Při té příležitosti se ukázalo, že v kolektivním vědomí přetrvaly protidemokratické obsahy a instinkty, jež lze v dosti hrozivé míře i dnes populisticky znovuoživovat. V časech únavy z politiky a rostoucí nechuti k velkým a klasickým občanským stranám je to jev, který zneklidňuje. Základní konsensus kdysi ostře protikladných sil sice po celá desítiletí osvědčoval spolehlivou nosnost, vedl však též k vytváření mimořádně rozsáhlých, komplikovaných a nákladných formálních i neformálních vyvažovacích struktur, jimiž se všednodennost rakouského prostředí liší od ostatních evropských demokratických prostředí. Mocichtiví populisté dnes snadno zostouzejí velké strany, jež mají za těchto okolností potíže se vzájemnou ostrou a jednoduše rozpoznatelnou ideovou profilací, jako komplice parazitující na vrstvách pracujících. Ale též intelektuální oponenti mívají sklon cítit se těmi nebo oněmi zklamáni, zrazeni, opuštěni.

Ze sociálněvědné, filozofické a umělecké antifašistické emigrace, která se stala četnými Nobelovými cenami ověnčenou chloubou Spojených států amerických a dalších hostitelských zemí, nevrátila se v aktivním věku do Rakouska ani jediná významná osobnost. Neměla kam. Univerzity byly obsazeny profesory, kteří se včas řádně habilitovali na solidní témata, byli zárukou setrvačného klidu a neměli nejmenší zájem nechat akademický úhor pustošit logickými pozitivisty, wittgensteinovci, ultraliberálními národohospodáři, fenomenologickými sociology, kritickými racionalisty, životem poučenými marxisty beztak maďarského původu nebo dokonce židovskými snílky a pisálky jako byl třeba Hermann Broch, Arnold Schönberg, Ernst Krenek nebo Manés Sperber. S denacifikací ať si dělají starosti Němci. My byli znásilněni.

Nutno poctivě dodat, že protimoderní patos tohoto alibistického oportunismu měl předfašistické kořeny. Vídeňská moderna, znovuobjevená ponejvíce anglosaskými germanisty, je dnes studována a uctívána téměř kulticky. Ve Vídni samé se sice o ní konají mezinárodní konference, nenajdete tu však kulturní stánek, v němž by byla v důstojné míře a úplnosti veřejně zpřístupněna. Chtějí-li dnešní Rakušané ukázat svým uměnímilovným americkým hostům ucelenější kolekci obrazů Egona Schieleho, musí s nimi zajet do Českého Krumlova! V Burgtheatru, na první rakouské činoherní scéně, vládne sice stále ještě Bernhardův režisér a přítel Peymann, většina Rakušanů jej však z tiskových kampaní zná spíše jako škůdce a ničitele skvělé divadelní tradice než jako tvůrce moderního divadla. Setrvačnost konzervativního kulturního sebeobrazu je zde mocná, mocnější než jinde. Nemohou za to jen Rakušané sami. Zatímco moderna a avantgarda francouzská, ruská nebo berlínská vešla rychle ve známost, rakouská jakoby odumřela se starým mocnářstvím, ač s ním měla pramálo společného, a po roce 1918 - pokud nebyla úplně ignorována - byla pro svou senzualitu, jíž se lišila od francouzsko-ruské linie, dlouho pokládána za kýč.

Dnešní Rakousko zdědilo zpoždění, jež ani při nejlepší vůli nelze vyrovnat ze dne na den. Právě proto, že se v něm tolik změnilo k lepšímu, právě pro tuto znovu nabytou poctivost, působí prvky nepřiznané, tím samozřejměji však praktikované problematické kontinuity traumatizujícím dojmem. Thomas Bernhard se tomuto konfliktu nevyhýbal, a proto žil v běžném povědomí své vlasti jako zosobněný skandál. Jeho otevřeností se cítili zaskočeni a uraženi i mnozí, jejichž demokratické smýšlení a veřejné zásluhy stály mimo pochybnost. Nepochopili, že volající na poušti neproklíná, ale ohlašuje naději.